Převratný únor: Od návštěvy Kissingera k setkání dvou církví

Nina Leonťjeva

11. února 2016

Autorka článku besedovala s Alexandrem Sobjaninem, vedoucím pracovníkem v Asociaci příhraniční spolupráce a členem rady Centra strategické konjunktury.

Otázku proč přijel Kissinger do Moskvy a zda to bylo spojeno s globálními strategickými úkoly a jejich řešením zodpověděl A. Sobjanin takto: „Samozřejmě, že je návštěva důležitá, Kissinger je „těžká váha“ americké politiky. Bushové přicházejí a odcházejí a takoví lidé, jako je Henry Kissinger zůstávají. Takové návštěvy se netýkají nějakých soukromých záležitostí. Vždy jde o závažné plány a nikdy se při nich nejedná o obchody. Nejčastěji jsou probírány složité otázky: nikdy rusko-americké záležitosti, ale rusko-americké akce ve světě, války, světové trhy, revoluce.“ Podle Sobjanina to vypadá tak, že jedna strana sdělí své úmysly: „uděláme to a to a žádáme vás, abyste to přijali a my jsme zase připraveni přijmout určité akce v určitém okruhu“. Vždycky se mluví naprosto konkrétně.

Při posledním setkání hovořil Kissinger nepochybně o Blízkém východu. Jistě nepřijel kvůli Rusku, ropě nebo Ukrajině. Rozložení světových sil se tvoří na Blízkém východě. Americký politik je i dnes v dobré intelektuální kondici. Velmi rozvážně a přemýšlivě vypadal i v Gorčakovově nadaci, kde dával interview. Dnes se v politickém establishmentu mnohé mění. Svět se prudce žene ke zničení stávajícího finančního systému. V takových podmínkách ti, co vládnou ohromnými penězi, rozpočtem celých států, hledají možnosti jejich uchování, aby pracovaly i po zničení stávajícího finančního systému a nastolení nového.

USA se nyní snaží formátovat svět do postdolarové formy. Je zřejmé, že tento svět nebude globální. Nejspíš bude jednotný v duchu Vladimira Ivanoviče Vernadského. USA formují prostor BRICS, což není protiamerický projekt. S týmem Vladimira Putina vytvoří unikátní tandem spolupráce a přes krajně agresivní rétoriku směrem k Rusku současně spolupracují ve všech nejdůležitějších otázkách a nejcitlivějších sférách, nevyjímaje války, ropu, investice a technologie. Vytvářejí se různé ekonomické prostory, které budou existovat a mít svou váhu i v epoše po dolaru. Američané budou všude hlavní: v BRICS prostřednictvím Číňanů, v Transpacifickém partnerství (TTP) prostřednictvím arbitrážních soudů americké justice. USA toto všechno připravují dnes.

Ekonomika USA neuvěřitelně rychle kumuluje zahraniční dluh. Zachránit už ji není možno, dokonce ani když se rozvrátí celý Blízký východ. Poprvé od občanské války v USA, přesněji po získání nezávislosti (umožnil ji král Jiří IV.), se dvě skupiny Američanů spojily ne na život, ale na smrt. V takovém světě nemůže být prostor pro obě najednou. Jde o klan Clintonů a klan Bushů. V tomto smyslu budou možná nadcházející volby v USA poslední, protože potom bude Amerika úplně jiná než ta dosavadní, trvající půl století. V této bitce má větší šanci Clintonová. Jediná možnost Bushů, jak zvítězit, je zničení politického nepřítele seriozními politickými prostředky, ne cestou PR, ne v médiích, ne v boji každého Američana, ale prostřednictvím velkých peněz, velké války.

Kissinger nyní zastupuje klan Bushů a přijel, aby se Rusko vyjádřilo, co je mu blíže: nový globální světový řád podle Clintonova klanu, nebo spíše národně orientovaný postoj Bushů, za kterým stojí Kissinger. Přijíždí s touto informací a má právo se na místě rozhodovat. Je zřejmé, že tzv. světový řád Clintonů a všelikých společenství typu Sorosovy nadace jsou pro Rusko méně přijatelné než ropní magnáti, vojáci a Jihoameričané od Bushů. Kissinger přijel do Ruska právě v době, kdy se v USA do sebe pustily dvě skupiny bankéřů a vedou válku, v níž není prostor pro džentlmenské jednání. Ten, kdo prohraje, bude mít na krku veškeré astronomické desítky bilionů dluhů a veškeré ztráty. Amerika jde ke dnu neuvěřitelnou rychlostí, a jak rostou dluhy, musí tedy u sebe nezbytně někoho zničit, aby na něho mohly být dluhy naloženy. Kissinger přijel kvůli tomu.

Ekonomicky je Rusko nevelký hráč, ale zato vojensky a politicky mimořádně důležitý. Rusko bylo klíčové při vzniku Fedu v USA, ruské válečné námořnictvo bylo rozhodujícím faktorem vítězství nezávislých USA a znemožnilo trestní výpravu imperiální flotily Velké Británie k potrestání separatistů, což dopomohlo ke vzniku USA. Rusko bylo tedy zásadní pro vznik USA a Fedu.

Nyní přichází třetí epochální moment, kdy Rusko může určit osud USA. To je schopna přinášet a projednávat jen nejvyšší elita Spojených států, kterou za klan Bushů představuje Kissinger. Takovéto záležitosti jsou nesmírně významné a dochází k nim tak jednou za jeden a půl století. Klan Bushů dnes potřebuje pro vítězství nad klanem Clintonů ruské peníze, ruské ozbrojené síly, ruskou politickou podporu ve světovém prostoru. Potom budou zničeny celé hordy bankéřů, na něž budou přesunuty všechny dluhy USA a světových bank. Za to jsou ochotni dát Rusku důležitou podporu v jiných sférách.

Rusko k tomu není dosud připraveno. V jeho domácí politice převažuje jiný přístup – ať vše kvete, nic není třeba uklízet. I liberálním silám v Rusku dává stát větší granty, než dávali Američané a Evropané. V takové situaci je Rusko ve všem slabší. Podle toho, co ví, si Sobjanin myslí, že u ruské vyšší elity na úrovni generality převládá přání, aby veškeré zaplacení příštího utahování opasků nebo výdaje za válku dolehly na ekonomiku a oni si nadále užívali blahobytu. Děti v Americe a v Evropě , majetek, aktiva a peníze rovněž v Americe a v Evropě. Na úrovni plukovníků, ministra obrany, GRU, FSB, ministra mimořádných situací a dalších je chápání jiné než na úrovni generality těch samých struktur.

Kissinger nepřijel do Ruska jen jako vyjednavač a jako podporovatel Vladimira Putina proti Owenově zprávě, jak se domnívají někteří v Rusku. On nejen vyjednává, ale zároveň je oprávněn přijímat na místě rozhodnutí. V USA probíhá boj o prezidentské křeslo a je to boj na život a na smrt, protože ekonomika takto nemůže existovat. To za prvé.

Za druhé: jakápak podpora Putina? Copak má slabou pozici? V Rusku proti němu nestojí ani elita, ani lid, ani silové složky. Po mnichovském proslovu Putina všichni na Západě stáli „jako opaření“. A jestliže premiér nejbohatší německé země Bavorska ignoroval stanovisko Merkelové a odjel s Putinem podepisovat dokumenty…

Kissinger řekl: „Dlouhodobé zájmy obou zemí si vyžadují takové uspořádání světa, v němž by se současné otřesy a nestabilita změnily v novou rovnováhu – všechno více mnohopolární a globalizované.“ Rovnováha zde není míněna jako něco, co je zcela zdařilé. Rozumí se tím nový formát vztahů jednotného vzájemně závislého světa, „v němž všichni budou přítomni všude“, civilizovaný prostor, který má konkrétní vůdce států, jako jsou USA, Rusko, Čína, Indie, Německo, atd. Blíže k Rusku je klan Bushů, kde hrají značnou roli Němci a Jihoameričané, je spolehlivější. Kissinger jel do Ruska jako k potenciálnímu spojenci. Nemohou být nikdy přátelé. Ale spojenci ano.

Co se týče nového obchodního bloku TTP, v němž není zastoupeno ani Rusko ani Čína, a o němž Obama řekl: „TTP umožňuje Americe, nikoli  takovým zemím jako je Čína, psát pravidla hry pro 21. století, což je obzvláště důležité pro natolik dynamický region, jakým je asijskopacifický“, tak to je v první řadě problém Japonska, a ne Číny, a to ze strany arbitrážních soudů ve věci denacifikace a desuverenizace právního prostoru Japonska. Geopoliticky budou z TTP těžit Spojené státy a Vietnam. Japonsko nejvíc ztratí.

V Číně dnes není problémem partnerství v TTP, ale problémy uvnitř země. Čínská komunistická strana slíbila lidu zajistit bohatý život. To znamená, že se lidé budou orientovat na osobní obohacení, podobně jako tomu bylo v letech 1988 a 1989 v SSSR, kdy vznikaly akciové společnosti, družstva, atd. a přišlo nevyhnutelné zničení Sovětského svazu. Zapojila se energie mas. V Číně se po této  cestě pustili právě v době, když se svět začal obracet k válce. Čínská ekonomická sláva, gigantické investice, ekonomický růst – to je osudová chyba. Číňané myslí jen na obohacení, ne na tanky.

Setkání Patriarchy moskevského a veškeré Rusi Kirilla a papeže Františka na Kubě byla epochální událost. Měla i své zvláštnosti. Například po útoku amerických bank utrpěla Vatikánská banka ztráty. Katolický finanční systém musí být bezpečný a zajistit to může Rusko. Nejdůležitější při setkání na Kubě bylo, že se setkaly dvě církve. Znamenalo to odmítnutí proselytismu, ekumenismu a dosažení vzájemného pochopení a spojenectví k odpovědi na vznikající nebezpečí. Z nich dvě hlavní jsou: ztráta smyslu pro náboženství v životě člověka a společnosti a agresivní proudy v islámu. Nejdůležitější cíl je vrátit člověku víru v život. Ruská pravoslavná církev a katolická církev navrhují odvrátit se od ekumenismu, respektovat a ochraňovat odstup a rozdílnosti a chránit jeden druhého.

Kuba byla vybrána zcela účelově. Je to země, která si udržela upřímnou katolickou víru bez obřadností, a místo, kde je největší pravoslavný chrám za hranicemi. Setkání patriarchy a papeže na Kubě lze srovnat s první návštěvou ruského patriarchy v Číně, která ukázala, že Rusové mají respekt k Číňanům a k jejich mentalitě bez jakéhokoliv proselytismu.

Převzato z Pravda.ru

***

Běženci jako spouštěč celoevropské krize

Petr Iskenderov

18. února 2016

Prohlubující se konflikt ohledně běženců vyvolal u čtyř zemí Střední a Východní Evropy úmysl uzavřít svoje hranice a tím zablokovat balkánskou trasu, kterou se migranti valí do Evropy. Ale po stránce politické zde první housle hraje Rakousko.

Slovenský ministr zahraničí Miroslav Lajčák uvedl, že dokud není zpracovaná společná evropská strategie, je ochrana vlastních hranic států nacházejících se na balkánské trase zákonná. Z iniciativy Německa byl zemím EU vnucen systém kvót na příjem migrantů a ten nezabral, a to ze dvou hlavních příčin. Za prvé to byl spěch při vypracování takového opatření, které se dotýká zájmů Evropanů. Za druhé je armáda běženců stále doplňována z válčící Sýrie vinou nebezpečných kroků Turecka. Lajčák jménem všech čtyř zemí „Visegrádu“ zdůraznil, že se na Turecko nelze spoléhat ani ve věci běženců, ani co se týče jiných problémů celoevropského významu. A systém kvót, proti kterému Slovensko od samého počátku vystupovalo, je „doplňujícím stimulem pro migraci“, řekl Lajčák přímo.

Loni nikdo na názor Bratislavy nebral ohled a ona sama v debatách v Bruselu nevyužila právo veta. Mohla by být ignorována i nynější demarše „čtyřky“. Avšak mávnout rukou nad Rakouskem se zastáncům „jednotné Evropy“ jen tak jednoduše nepodaří. Rakousko je jednou za stěžejních zemí politické integrace Evropy a její hospodářské síly. Proto je upozornění Rakouska, že po vyčerpání kvóty 37 tisíc běženců uzavře své hranice, zdrcující. Podle listu Der Spiegel je postoj pěti zemí Východní a Střední Evropy „otevřenou konfrontací“.

Po vyčerpání kvóty má být uzavřena balkánská trasa, a to musí udělat i Makedonie, jak se vyjádřil rakouský ministr zahraničí Kurz. Přitom slíbil neponechat makedonskou vládu s tímto problémem osamocenou. Rakouská vláda podle jeho slov vyšle pod velení Makedonie policisty i vojáky a poskytne jim v uzavření hranic nutnou pomoc. Balkánská trasa nevede jen přes Makedonii a Srbsko, ale především z Turecka přes Řecko. Zde se smotává pro Evropu nebezpečný uzel kvůli vztahům Řecka s Tureckem a také kvůli jednání Ankary.

V posledních dnech vystoupilo s iniciativou NATO. Uzavřelo dohodu s evropskou pohraniční agenturou Frontex o tom, že lodě NATO budou hlídkovat a signalizovat poplach, jestliže zaznamenají v Egejském moři lodě s běženci. V Bruselu se domnívají, že se tak umožní jejich rychlé a bezproblémové navrácení do Turecka, dokonce i pokud budou zadrženi v řeckých teritoriálních vodách. Válečným lodím NATO budou velet – Němci. Německá vláda dala souhlas k ozbrojenému zajímání běženců, a to i v řeckých teritoriálních vodách, ač se staví jako nejlepší přítel migrantů, ač je baštou demokratických hodnot EU a zastánkyní „otevřené společnosti“. Jedná se o desítky tisíc lidí. List Liberation uvádí, že na řecké ostrovy v Egejském moři dorazilo od začátku roku z Turecka postupně 70 tisíc běženců.

NATO si v Egejském moři nevšímá pouze migrantů. Narušuje i řecký vzdušný prostor. V roce 2015 se tak stalo více než 2000krát.

Řekové vidí svoji situaci ještě hůře. Podle politologa Sefertsise může hlídkování NATO v Egejském moři narušit křehkou geopolitickou rovnováhu. Jednak nastane nebezpečí zvýšeného napětí kolem syrské krize a krom toho dojde k těžké zkoušce vztahů mezi Řeckem a Tureckem v otázce teritoriálních vod v Egejském moři. Sefertsis k tomu říká: „Teoreticky mají lodě NATO odhalovat lodě s migranty a vracet je do Turecka. Je však častým případem, že je skutečná námořní hranice blíže než ve vzdálenosti 6 mil. Která země bude potom upřednostněna? Rozhodnutí v této věci poté posílí buď pozice Athén, nebo Ankary.“

Zostřující se rozpory mezi Německem a Rakouskem, růst nespokojenosti zemí Visegrádu, eskalace napětí mezi Řeckem a Tureckem, snaha NATO dostat se stále blíže k oblasti operace ruských leteckých a kosmických sil v Sýrii, to vše jsou mimořádně nebezpečné aspekty celoevropské krize, kterou se Brusel i Washington snaží svést na humanitární problémy migrantů.

Seznam již existujících i potenciálních konfliktů pokračuje. Například Evropská komise žádala od ukrajinské vlády, aby na Ukrajině rozmístila 100 tisíc migrantů ze Severní Afriky a Blízkého východu. V Bruselu se domnívají, že Kyjev musí takto předvést svou připravenost plnit dohodu o asociaci do EU. Srbsko zase figuruje jako jedna z nejpravděpodobnějších oblastí pro vytvoření regionálního centra pro rozmístění běženců v Jihovýchodní Evropě. Těch běženců, které u sebe nechtějí Rakušané, Poláci, Maďaři, Češi ani Slováci.

Převzato z Fondsk.ru

***

Akce Turecka v Sýrii – to není válka, ale provokace

Jevgenij Krutikov

20. února 2016

Turečtí vojáci přešli 200 metrů blíže ke kurdské vesnici Afrin a začali budovat obrannou pozici. Vypadá to jako agrese, ale není to tak děsivé. Podle médií kopou turečtí ženisté zákopy, mají k dispozici buldozery a stavební techniku. Turecká armáda zároveň ostřeluje příhraničí a okolí Afrinu i okolí strádajícího Azazu. Svědčí to o další spirále konfrontace nejen vůči Sýrii, ale i vůči oblastem s obklíčenými džihádistickými oddíly na severu provincie Aleppo.

Před pěti dny byla vládní vojska vyslána k šíitským enklávám Zahra a odřízla opozici od turecké hranice. Až dosud jsou obklíčené skupiny, které vyzývají Ankaru k pomoci prostřednictvím džihádistů a opozice, ničeny. Afrin je dnes důležitější pro Kurdy, hlavní protivníky Ankary,  než pro syrská vládní vojska. Dá se předpokládat, že skupina Oddílů národní obrany ze Strany demokratické jednoty (mají i ženské oddíly) je v kontaktu s vládními silami a s ruskými leteckými a kosmickými silami. V Afrinu žilo před válkou asi půl milionu obyvatel, většinou Kurdů.

Cílem útoku Kurdů je jednak vytlačit odtud „umírněné“ a džihádisty, ale také získat přístup k území podél turecké hranice, které je dosud zabráno IS. Pokud se to Kurdům zdaří, mohou uvažovat o spojení s Kobane, kterou dosud úspěšně brání.

Turecko zaspalo a ocitlo se před neřešitelným dilematem: jít do otevřené války, nebo jen sledovat, jak vládní vojska a Kurdové postupně tlačí do pouště na severozápad od Aleppa a od hranice s Tureckem zbytky džihádistů a IS. Damašek je zde v přesile tak, jako nikdy v průběhu mnoha minulých měsíců, komunikace džihádistů je kriticky oslabena a jsou prakticky obklíčeni.

Zprávy o překračování hranic tureckou armádou mají spíše než na Damašek, Moskvu a Kurdy působit na Ankaru. Příkladem může být posílení turecké armády o saúdské letectvo. Dvě stíhačky se špatně vycvičenými piloty (pro Saúdy je to příznačné) – to je dozajista slabá podpora, ale podle titulků ve zprávách účinná.

Džabhát an-Nusra a ostatní jsou už připraveni opustit velká města, jako tomu například bylo v Máraa, kde se otevíral poslední únik na sever k turecké hranici. Domnívali se, že tam není tak pevná fronta a že se využije k propagandě o „hrdinské obraně před tyranským Bašarem  Asadem“. Přitom těsně kolem Aleppa neprobíhaly žádné zvláštní boje, a to ani ve městě, kde se nachází strategický objekt – elektrárna. Vládní síly za podpory ruských leteckých a kosmických sil a v kontaktu s Kurdy šikovně drobí, vytlačují a obkličují džihádisty a proturecké síly. Pro opozici už nemá smysl udržovat si kousky Aleppa.

Anglojazyčné zdroje srovnávají obklíčení džihádistických skupin s bojem o Sarajevo. Je to víceúčelový propagandistický tah. Z pohledu Západu se Sarajevo rovněž utkalo s „totalitním režimem“, bylo v podstatě muslimské a dokonce tam kdosi obzvláště šikovný stačil vyhlásit džihád. Nakonec město zachránila vojska NATO, a to se zřejmě předpokládá, že se stane i s džihádistickou částí Aleppa.

Turecké dělostřelecké ostřelování příhraničního pásu obsazeného Kurdy se nezdá být masivní, jak to tvrdí džihádisté. Dosud turecká armáda celkem nic podstatného nezmohla a nepřipravuje se k tomu. Zprávy o údajné mobilizaci nepřicházejí z jižní nebo střední Anatolie, kde by to bylo rozumné a celkem by to korespondovalo s plány generálního štábu, ale většinou z bohatých měst na pobřeží Černého moře. Konkrétně od zástupců národnostních menšin napojených na obchod s Ruskem a silně znepokojených situací. Část turecké propagandy se zaměřuje na ruskojazyčné obyvatele. Zprávy o turecké mobilizaci a hrozící pomstě „těmto ruským“ přinášejí Ázerbájdžánci a rozšiřují Ukrajinci. Chovají nenávist k „těmto ruským“ a jsou dobrovolnými pomocníky Ankary.

Už dlouho se hovoří, že Turecko je ve své zahraniční politice hysterické. Ale současné kopání zákopů kolem hranice se zdá být maximem toho, co může Ankara v zóně konfliktu udělat. Proniknutí do vzdálenosti 200 metrů na území Sýrie není ani tak „akt agrese“, jako snaha tureckých ženistů udělat si možnou linii obrany v lepší pozici a nic víc než výhodnou hranici v poušti. Možná, že to ani nenařídil velitel brigády, ale jen velitel ženijní roty.

Dosud se není třeba domnívat, že zde popsané jednání Turecka znamená vpád do Sýrie, či přípravu k němu. Ovšem Damašek může to, co dělá ženijní rota, považovat za agresi. Z historie je známo, že pro zahájení otevřené války to může být jak dost, tak málo. Avšak syrská vládní armáda bude sotva útočit na turecké ženisty bez koordinace s celkovým strategickým plánem. Nakonec se zde nejedná o zónu, za kterou odpovídá syrská armáda. Kurdové si dělají nárok na vlastní myšlení.

Všeobecná nervozita svádí k převádění jakéhokoliv detailu do strategického rozměru a k jeho zdůrazňování propagandou. Damašek i Moskva mají dostatek informačních zdrojů, aby mohly turecké jednání, záměry a možnosti v reálném čase vyhodnotit. Kurdové jsou nejspíš v přímém kontaktu s hlavními vojenskými centry v Sýrii. Podstatné je – nepodělat se strachy.

Převzato z Russiapost.ru