Srbsko – zrození alternativy?

Jelena Guskova

18.4. 2016

S blížícími se volbami, které proběhnou 24. dubna, se v Srbsku stabilizovala politická scéna: bylo ukončeno sestavování koalic a bloků a seskupování stran a hnutí. Konečný volební seznam má rekordních 20 stran a koalic. Pod číslem 1 je uveden seznam premiéra Vučiče – „Aleksandr Vučič – Srbsko vítězí“, na druhém místě je seznam s názvem „Za spravedlivé Srbsko – Demokratická strana“ a následují další. Radikálové mají v seznamu 250 lidí. Název je jednoduchý: „Doktor Vojislav Šešelj – Srbská radikální strana“.

Veřejné mínění dnes všechny strany a uskupení rozděluje na proruské a prozápadní, přičemž všechna stojí proti vládnoucí Srbské pokrokové straně. Počet proruských stran a hnutí je rekordní. Krom velkých (radikálové) a středních (koalice Demokratická strana Srbska – Dveře) existují i malé, avšak rovněž aktivně proruské organizace, například Ruská strana – Slobodan Nikolič a několik dalších. Samotní Srbové napočítali 12 proruských stran a hnutí. Co to znamená? Především, že ti, co jsou v opozici k prozápadní politice Vučiče, stále hledí směrem k Rusku. Na ulicích jsou ještě dlouho před volbami portréty ruského prezidenta a proruská hesla. Lidé vidí, že cesta na Západ, po které kráčí nynější vláda, přináší zemi samá strádání. Vznik stran, které mají v názvu slovo ruský, má podle názoru organizátorů ukazovat alternativu nynějšímu prozápadnímu kursu a přivodit pozornost Moskvy. Vučič, Dačič i Nikolič ukazují, že jsou připraveni sbližovat se s Moskvou a snaží se přesvědčit své voliče, že Rusko není proti cestě Srbska na Západ.

Opozice to má v Srbsku těžké, má uzavřen přístup do centrálních sdělovadel a nemá peníze na předvolební kampaň. Vojislav Šešelj nemohl jet před volbami do Moskvy, nevrátili mu po jeho návratu z Haagu pas. Jeho radikální strana vede předvolební kampaň jí přístupnými prostředky. Vypouští balony s nápisy o tom, co Vučičova vláda slíbila a nesplnila, malují graffiti na podporu Ruska a Putina, protože nemají peníze na zaplacení sálů a pronájmy, organizují shromáždění pod širým nebem a konají průvody ve městech. Využívají sociální sítě a organizují kolektivní dárcovství krve.

Většina srbských sdělovacích prostředků je cenzurována vládou a vytrvale zveřejňuje průzkumy, při nichž Vučič a jeho strana dostávají přes 50 procent hlasů. Krom Vučiče procházejí i socialisté Dačiče, demokraté a sociální demokraté Tadiče a radikálové a Demokratická strana Srbska – Dveře. Jenže situaci změnilo osvobození Vojislava Šešelje v Haagu, jeho činnost na obnově strany a časté výjezdy do měst v celém Srbsku.

Časopis Nová srbská politická idea provedl v únoru průzkum, kdy vládnoucí pokroková strana získala jen do 45 procent hlasů. Raškovičová z Demokratické strany Srbska je přesvědčena, že Srbská pokroková strana nedostane víc než 30 procent hlasů voličů. Radikálové zaznamenávají růst svého vlivu, s jistotou se dostávají na třetí místo (za pokrokové a socialisty). Šešelj věří, že jeho strana dostane přes 20 procent hlasů.

Do Skupštiny by mohly projít některé menší proruské strany vzhledem k tomu, že 67 % Srbů je Rusům příznivě nakloněno a 40 procent jich považuje Putina za nejvlivnějšího vůdce ve světě. Pro Moskvu je důležité, aby Srbové, upevňující své vztahy s Moskvou, měli samostatnou zahraniční i domácí politiku. Ve spojení se Západem nebude tato země samostatná. Proruské vlastenecké strany v parlamentu by mohly znamenat počátek vzniku alternativy k „bezalternativní“ evropské politice. To by odpovídalo názoru většiny obyvatelstva. Do EU a NATO si nepřeje vstoupit 71,6 procenta Srbů, 55 procent je přesvědčeno, že je potřeba se držet Ruska. Tento názor nijak neovlivňuje Moskva. Rusko je v regionu prezentováno jen dvěma webovými stránkami, jednou rozhlasovou stanicí a občasnými rozhovory ruského velvyslance. Srbové jsou zřejmě povzbuzeni novou rolí Ruska ve světě, zvláště jeho schopností navrhnout jiný model mezinárodních vztahů, než navrhují USA.

Šéfredaktor portálu Nový Standard Želko Cvijanovič počítá, že budou ve volbách poraženi tak zvaní noví demokraté a v novém parlamentě bude 85 procent poslanců pro spolupráci s Ruskem. Na to musí být připraveno i Rusko.

Převzato z Fondsk.ru

***

Západ je v panice z plánů Ruska v Arktidě: „Sýrie a Ukrajina –  jenom zkouška“

21. dubna 2016

Vydání Times odhaluje tajemství: Putin zasáhl do událostí na Ukrajině a v Sýrii proto, aby všechny vydíral Arktidou. Prý „car Vladimir zamýšlí v tomto regionu vyvolat studenou válku“.

Komentátor listu  Roger Boyce se rozhodl ukázat neobyčejnou znalost ruské historie a napsal: „Vladimir Putin vejde do historie jako Petr Veliký, nikoliv jako Ivan Hrozný. Přece car Petr si přál využít ruský sever jako důležité předpolí k docílení globálního vlivu a k přeměně Ruska na námořní velmoc.“ Krom toho „nenáviděl osmany, ničil své oponenty a odeslal jednu ze svých poradkyň do kláštera“. Všechno toto uviděl Boyce i u Putina, pro kterého je prý „Petr zosobněním nejlepšího vzoru pro modernizaci“.

Komentátor je přesvědčen o vítězství Putina v prezidentských volbách v roce 2018 a v tomto období se bude především snažit upevnit vliv Ruska v Arktidě, v níž je ještě téměř 30 procent neprozkoumaných zásob přírodních zdrojů. Krom toho prý do roku 2030 může být Severní námořní cesta , po níž je dosud možno plout jen s pomocí ruských atomových ledoborců, výhodnou alternativou Suezu k dopravě zboží z Asie do Evropy. Tato trasa zkrátí čas cesty o 40 procent a obohatí Rusko s jeho dlouhým pobřežím  Severního ledového oceánu.

Boyce objasňuje, že Ukrajina a Sýrie jsou jen taktické manévry k získání časové převahy nad Západem. Vedení Gazpromu a Rosněfti Boyce nazývá „špiony oddané myšlence národního obrození“, nebo „kremelský dvorec“. Plány ruské armády obepínají arktickou oblast od Baltu po Beringovo moře, které také omývá břehy Aljašky.

Za Putina Rusko obnovovalo sovětskou infrastrukturu od Murmanska po Magadan. Moskva též v Severomorsku vytvořila jednotné strategické velení pro Arktidu a zřídila arktickou brigádu. Navíc je nyní rozestavěno několik nových ledoborců. Zásluhou výnosů z ropy v době vysokých cen má nyní Severní válečné námořnictvo 35 ponorek a 50 válečných lodí s vlajkovou lodí, kterou je těžký atomový raketový křižník Petr Veliký. V článku se dále píše, že sankce a pád ceny ropy donutily Rusko „ubrat zde na obrátkách“, vždyť výzkumy jsou v této oblasti nejen složité, ale i ztrátové. Přesto pokračuje militarizace Arktidy rychle. Zakrátko přijde doba, kdy zde bude více ruských válečných sil, než z ostatních arktických států – USA, Kanady, Norska, Dánska, Finska a Islandu dohromady. Tyto síly nejenže ochraňují ruské hospodářské zájmy, ale také upevňují ruské nároky na kontinentální šelf. Podle článku dává Moskva NATO strategickou výzvu a zastrašuje ji.

Boyce shrnuje: „Británie nepatří mezi arktické státy od roku 1907, když se Nový Foundland stal dominiem a my jsme ztratili Labrador. Přesto musíme bedlivě sledovat to, jak se vyvíjí ruská politika. Putin se rozhodl být připraven na to, že …. se Rusko musí stát mocným. S přihlédnutím k jeho zálibě v balancování na pokraji války se musíme připravit na množství nepříjemností na severu.“

S ohledem na to, že západního čtenáře už obsah článku dostatečně vystrašil, může se pojednat o tom, že Západ musí v Arktidě posilovat svůj vliv. Je potřeba zapojit NATO, zvýšit vojenské rozpočty a rozšířit zde účast. Je vhodné uvést, že Rusko není jediný stát, který si na uhlovodíky bohatou  Arktidu dělá nároky. Ohledně mořského prostoru v Severním ledovém oceánu je mnoho nevyřešených otázek, jsou spory mezi státy, například mezi Dánskem a Ruskem a Kanadou a Ruskem.

Americké Centrum strategických a mezinárodních výzkumů zveřejnilo dokument o vlivu Ruska v Arktidě se symbolickým názvem „Nová ledová opona“.

Převzato z Pravda.ru

***

Kurdští partyzáni: „Za dva měsíce začneme intenzívní válku proti režimu Erdogana“

Darja Aslamova

21. dubna 2016

Zvláštní dopisovatelka Darja Aslamova navštívila horskou oblast, kde působí bojovníci Kurdské strany práce a přesvědčila se, že jsou pro svůj boj ochotni obětovat vše – osobní pohodlí, náboženství a dokonce rodinu.

Ideologie jako způsob přežití

Život partyzánů v horách je neuvěřitelně těžký, obzvláště v zimě. Studené zemnice, žádná lékařská pomoc, nedostatečné příděly potravin (placky, ovčí sýr, hrách a jednou týdně  – slepice), vyčerpávající pochody v horách, tvrdá disciplína. Kvůli tureckému bombardování není možno volně rozdělávat ohně. Mytí jednou týdně v ledové horské vodě. Zakázán je alkohol a sex, ani cigarety nejsou žádoucí. Úleva ve víře nepřichází v úvahu, většina partyzánů jsou ateisté. Mají vysoké požadavky na morálku a sebezdokonalování. Co nutí stovky mladých odcházet každým rokem do hor a žít ve stálém hrdinství?

Jedním z předních ideologů a vychovatelů mladého pokolení je Zagros. Sděluje své názory a přesvědčení. Tvrdý charakter, vášnivá duše. Odmítá poživačný svět dole a na svém svědomí nechce mít ani malinkou skvrnku. Zabývá se postavením žen ve společnosti. Žena, která byla až dosud otrokem, musí být rovnoprávná mužům. Přítomnost žen mezi partyzány a na frontách je důležitá.

Partyzáni mají lásku ke svatému aktu revoluce a k boji za svobodu. Svoboda nemůže být soukromou záležitostí. Je veřejná a oficiální. Nelze být svobodný, když bratry zabíjejí v Cizre, Nusaybinu a Diyabalkinu. Lidé tam dole vidí, že my, členové Kurdské strany pracujících nežijeme pro sebe. Dáváme sebe v oběť.

Jak je těžké sestupovat s hor

Tito kurdští partyzáni jsou mladí lidé, ve věku i pod 20 let. Sdružují se do malých skupinek, do pěti lidí. Ty jsou bezpečnější a snadno přesunutelné. Dělat ohně běžně nemohou, jen při zatažené obloze. Stali by se cílem tureckého bombardování. Náboji do zbraní musí šetřit, kupují se u pašeráků, jeden kus za dolar. Nosí kurdské uniformy a obnošené boty. Všichni se stali partyzány dobrovolně. Jejich bojovým heslem je nevzdat se nepříteli živý.

Zagros vysvětluje, že Kurdská strana pracujících začínala s marxismem a socialismem, ale potom svou bázi změnila. Podle něho udělal Sovětský svaz chybu v tom, že chtěl dát masám demokracii prostřednictvím státu. Skuteční mluvčí demokracie byli Kristus a Spartakus. Stát je protiklad demokracie – více státu je méně demokracie. Sám se za anarchistu nepovažuje. Anarchisté nedávají systému žádnou alternativu. Demokracie nejsou jen volby, ale i zvláštní organizace společnosti, která přichází zespodu, nikoliv z Moskvy či Washingtonu. Komunity – obce a malá města – samy budují na demokratickém základě svůj život. Partyzánské bojovníky Zagros nazývá organizovanými anarchisty.

Jedna z partyzánek vysvětlila, že dívky svůj vstup do hor velmi promýšlely. Věděly jaký je tam život, co je to boj a nedělaly si iluze. Věděly do čeho jdou a že není cesta zpět.

Reportérka o těchto lidech uvažuje: „Co mě u nich mate? Asketismus. Nutností je jen to, co je nutné. Dole je hlučící svět, přeplněný barvami, muzikou a světlem. Jsou tam neřesti, ale i láska, obrazy, poklady umění, móda i kuchařské umění, radosti dětství i mateřství, volnost. Tyto děti v horách vedou úspěšnou činnost pro přeměnu jednotlivců na součást kolektivu. Daří se jim to. Jsou jich tisíce. I my, lidé v Sovětském svaz,u jsme se kdysi snažili podobně, potom jsme ochabli a prodali jsme ohromnou zemi SSSR za džínsy a žvýkačky. Byli jsme hlupáci. Poučí se tyto děti z našich chyb a najdou střední cestu? Namítám, sama u sebe – nenajdou. Žádné polovičatosti. Mezi nimi a globálním kapitalismem je neschůdné pole smrti. Budou bojovat do konce. Jsou nepodplatitelní. Jsou tak vysoko, že už nemohou dolů.“

Fakta z nejnovější turecké historie

Genocida Arménů 1915 až 1923 (vyvražděno 1,5 milionu)

Genocida řeckých Pontijských 1914 až 1923 (vyvražděno 380 tisíc)

Masakr ve Smyrně – Izmiru 1919 až 1922 (vyvražděno 200 tisíc křesťanů)

Genocida Asyřanů za první světové války (půl milionu mrtvých)

Při genocidě Kurdů v letech 1937 až 1938 bylo mezi padesáti až sedmdesáti tisíci zabitých. Slovo Kurd bylo zakázáno. Za posledních 40 let zničili Turci tři tisíce kurdských sídel a 370 tisíc lidí se stali politickými uprchlíky. Novou genocidu Kurdů provádí Turecko od července 1915 doposud.

Převzato z Kp.ru