Svět ruskýma očima 490

Rusko zachránilo před sankcemi přes 100 miliard dolarů

Ivan Danilov

13. ledna 2019

Finančnické sdělovací prostředky New Yorku a Londýna jsou překvapeny tím, že Obamou zničená ruská ekonomika pokračuje, sice pomalu, ale je stále v růstu.

Je známo, že Rusko je země plná překvapení a nejnovější šokující neočekávanou událostí je zveřejnění posledního vyúčtování ruské Centrální banky, v němž jsou uvedeny změny ve struktuře ruských zlatých a devizových rezerv. Podrobné údaje o „valutových zásobách vlasti“ se zveřejňují s šestiměsíčním zpožděním. Z vyúčtování je vidět, že před šesti měsíci bylo, nikoliv jednoduše, odvedeno z amerických obligací a dále vloženo do eura a jüanu 100 miliard dolarů. To je moc dobrá zpráva.

Ale špatná zpráva je, že se za to budou Rusům mstít, především na ruském informačním poli. Kampaň již začala. V první etapě jdou zprávy o tom, že odmítnutí dolaru v zahraničním obchodu a snížení dolarových rezerv způsobí škody. Začalo to loni po informaci o prodeji ruského portfolia amerických státních dolarových dluhopisů. Nyní, po úplném vyjasnění, že prostředky získané prodejem byly převedeny na jüan a euro, se začalo strašit s novou vervou. Rusům se bude nepřetržitě líčit, že zřeknutí se dolaru je hrozná věc a že jüany, eura i zlato v CB znamenají neustálé ztráty a jsou jasným důkazem nekompetentnosti ruské vlády.

Podle již běžných masáží v tomto směru byla stanovena náplň kampaně: „Politika dedolarizace udeřila na finanční stabilitu země“ a CB ztratila po přechodu na jüan miliardy dolarů. Diskreditaci dedolarizace potřebují USA a jejich spojenci. Při pohledu na akci ruské CB je potřeba vzít v úvahu, že zveřejněný stav je starý šest měsíců. Dá se předpokládat, že dnes je již dedolarizace rezerv mnohem pokročilejší.

Správci valutových rezerv byli ke svému radikálnímu kroku diverzifikace motivováni tím, že Washington rychle pozbývá smysl pro uměřenost a že protiruská hysterie v Kongresu i Senátu jde do obrátek. Vyvedení ruských aktiv z místa možných sankcí se stává nezbytným opatřením proti rizikům.

Samozřejmě, že zavedením sankcí, které by zmrazily ruské portfolio amerických dluhopisů, by administrativa Trumpa nebo Kongres USA  způsobily kolosální ránu americkým finančním trhům. Pravděpodobně by vyprovokovaly útěk dalších zahraničních držitelů dluhopisových portfolií, jako je Čína (má dosud průměrnou bilanci amerických dluhopisů bilion dolarů). V dnešních politických souvislostech počítat s uvážlivým jednáním našich amerických partnerů by bylo riziko. S ohledem na tyto okolnosti by nebylo rozumné hodnotit jednání CB podle výnosů za dluhopisy USA a zemí, do nichž se prostředky získané z prodeje dolarových dluhopisů převedly. Není to otázka výnosů. Je to otázka nedotknutelnosti – to znamená obrany před sankcemi a před rizikem, že se senátoři a kongresmani rozhodli „sebrat jako rukojmí“ americké dluhopisy, náležející Rusku.

V dlouhodobém výhledu se dá předpokládat, že ohromný státní dluh USA (bojí se jej velmi vlivní američtí finančníci) silně zatlačí jak na kurs dolaru k dalším světovým měnám, tak i na cenu samotných amerických státních obligací. Proto jsou kroky ruské CB v pořádku nejen z pohledu geopolitického, ale i čistě finančního.

Odloučení od dolaru a více investic do eura a jüanu nejsou jen kroky podporující dedolarizaci klíčových obchodních partnerů Ruska – EU a Číny. Evropská komise pracuje na rozšíření eura při platbách za energetické suroviny do Evropské unie a Čína má zájem na internacionalizaci jüanu.

Agentura Bloomberg se tímto aspektem zabývá a upozorňuje, že při procesu odpoutání se od dolaru „koupilo Rusko čtvrtinu světových rezerv jüanu“ (jüany mimo domácí čínskou ekonomiku) a že Rusko „není jediná země usilující o snížení závislosti na světové rezervní měně – americkém dolaru, neboť Washington se vytrvale snaží využít ekonomický nátlak k dosažení geopolitických cílů.“ A že rovněž Čína začala snižovat své portfolio amerických dluhopisů.

Krok za krokem přivedou akce jednotlivých zemí ve věci dedolarizace k celkové kvalitativní změně světového finančního systému. Na západním břehu Atlantiku se oprávněně obávají, že v novém systému se už s právem amerického dolaru na hegemonii nepočítá.

Převzato z Rusvesna.su

***

Krach „běloruského modelu“: Kdo půjde chránit Lukašenka?

Maxim Samojlov

Po opakovaných prohlášeních Lukašenka  v roce 2018 o nebezpečí likvidace běloruské státnosti, o útocích na „svrchovanost a nezávislost“ a dokonce o moskevských plánech na „včlenění“ Běloruska (dále jen BR) do Ruské federace se nabízí otázka, zda se nejedná o alarmismus znějící od vedení druhé části Svazového státu. Je zbytečné zabývat se technickými stránkami toho, kterak strčit BR do RF. Mnohem důležitější je, zda nebezpečí ztráty nezávislosti skutečně existuje, přichází-li zvenčí a zda mu současné vedení může čelit.

Podle jiných prohlášení Lukašenka i dalších úředníků a ministerstva obrany BR, podle vojenské doktríny země a jiných dokumentů, včetně těch, které byly podepsány v Rusku, není Moskva žádným nebezpečím. Nikdo z ruského vedení (Putin, Peskov, Medveděv, Lavrov) nikdy nepromluvil o úmyslech, o kterých koncem loňského roku, ale i dříve, řečnil nejednou jejich přítel a partner. Kreml dnes nemá žádný důvod nakládat na sebe řešení běloruských problémů – sociálních, ekonomických i politických. Jestliže si nepřeje včlenit  DNR a LNR, potom podobná akce ve vztahu k BR je ještě méně potřebná.

Po vysloveně rusofobních Lukašenkových nehoráznostech se někteří minští vysvětlovači snaží uklidnit posluchače, že se na to nemá hledět, že je to jen pro domácí potřebu. Avšak ruská veřejnost a Kreml to přejít nemohou, protože leckterá ještě mírnější prohlášení v evropské historii vedla ke konfliktům i k válce. Kreml takové podrazy nedělá, tak proč Minsk ano? Je to zřejmé provokování přinejmenším mezinárodního konfliktu.

Dne 14. prosince se sešli na zaplaceném „tiskovém výletě“ pozvaní zástupci ruského tisku (44 médií). Jednalo se za zavřenými dveřmi v novém prezidentském paláci v Minsku. Bylo to tedy směrováno k ruskému publiku a ke Kremlu. Poté byl Lukašenko dvakrát v Moskvě a mohl svá prohlášení, důvody a urážky osobně vysvětlit ruskému prezidentovi. Při svých dalších dvou projevech přenášených běloruskou televizí, používal opět zvláštní slovník: „sklonit se“, „ohnout se“, „bič“.

Spodek nechce, vrch nemůže

Přibližně od roku 2006 se rétorika nevyměnitelného vůdce BR změnila. Je nacionalistická a nijak se v nacionalismu neliší od Ukrajiny a Pobaltských států. Stejný obraz nepřítele, stejné výzvy, jen metody jsou jiné, podmíněné místními specifiky a aktuálními událostmi. Základem jejich nacionalismu je rusofobie, mýty o nezávislosti a v praxi všemohoucí maloměstští šovinisté, okrádající své národy a obchodující službami určenými k „potlačování Ruska“, na které jsou specialisté Anglosasové. Zástupci analytických center Británie a USA často pobývají v Minsku a dávají konzultace úředníkům a běloruským silovikům.

Slavná běloruská „stabilita“ se zakládá na jakési sociální dohodě a mohutném represivním aparátu. Dohoda se od roku 1994 mnohokrát jednostranně přehodnocovala. Represívní aparát je dokonale vybaven, ale jeho možnosti se značně přehánějí. Na moderní Bělorusy vždy nefungují mechanismy podle představ vládnoucí elity.

BR kmitá z krize do krize a nemá vnitřní zdroje rozvoje k dostižení zemí tak zvaného prvního světa.  Nebezpečí pro zemi je vnitřní. Rostoucí sociální dělení, technologické zaostávání a trvalý rozkol společnosti je výsledkem téměř čtvrt století trvající domácí politiky. S takovým potenciálem tento odštěpek velké mocnosti nemůže dosáhnout úrovně globálních vůdců ve vědecké, obranné, ani v jiné sféře. Asi to lépe chápou vojáci, než spolupracovníci různých institutů běloruské akademie věd.

Problém BR není v nějakém chimérickém vnějším agresorovi, ale v tom, že ti dole nechtějí žít postaru a ti navrchu nedokáží řídit moderně. Britští „ideologové“ jim nepomůžou, mají starosti se svým Londýnem. Místní chytrolíni nedokážou ani pochopit, jak se mají rozhodovat mezi špatným a velmi špatným. Britský Chatham House doporučuje od roku 2014 běloruskému vedení, aby stouplo na stejné hrábě jako Ukrajina, jen s jiným zdobením.

Nemohoucnost siloviků

Kdo v případě nějaké vyostřené situace bude bránit běloruský model a osobně Lukašenka? Samozřejmě, že bezpečnostní služba prezidenta, ale kdo další? Jak se zachovají vojáci, ministerstvo vnitra a další silové struktury? Nedojde k prolévání krve?

Vypadá  to, že všechny běloruské siloviky drží pevně v hrsti starší Lukašenkův syn Viktor. Ovládal všechny generály lukašenkovské líhně ještě v době, kdy mu otec nedal ani hodnost plukovníka. V armádě to vždy v situaci podobné té na Ukrajině vypadá  tak, že se přijímá neutralita a dojde k částečnému „přebarvení“. Tak to bylo za Saddáma, Kaddáfího i Miloševiče. Tak to dopadne i v BR, bude-li vrchní velitel člověk, který si dovolí jít do válečného konfliktu s Ruskem. I druhové Porošenka měli v roce 2014 potíže a dosud se zdržují války se sousedy. Běloruská armáda nikdy nebojovala a s Ruskem bojovat nebude. V případě rozkazu nebude střílet do havířů nebo pracujících minských závodů bouřících se kvůli bídě.

Ekonomický blok vlády BR uzná jakoukoliv novou vládu. Studenti a inteligence se v případě masových vystoupení určitě zvednou proti současnému režimu. Zbytky deklasovaného venkovského proletariátu nepodrží viníky jejich beznadějné chudoby. Malému byznysu neujde možnost pomstít se. Velcí podnikatelé si nebudou pálit prsty, většinou budou neutrální a budou čekat, kdo zvítězí. Při nějakém hypotetickém zabrání Ruskem se nemá Lukašenko na koho spolehnout. Dokonce jeho dřívější voliči – penzisté, kteří byli jeho základnou v prvních třech pětiletkách, se od něho odtahují. Neexistují sociální skupiny, s nimiž by současný režim mohl počítat.

V roce 2008 promluvil Lukašenko k poslancům s tím, že existují čtyři opory občanské společnost, a to odbory, mládežnické organizace, jakou je Běloruský republikový svaz mládeže, a organizace veteránů a žen.

Od té doby došlo ke značným změnám. Veteránské organizace prořídly, dnes je zastupují především „afghánci“, a ti nezapomněli na zrušení privilegií a další věci. Byrokracie a její strana moci ROO „Bílá Rus“ jsou podobně spolehlivé jako kdysi v RF existující „Náš domov – Rusko“. Také paraziti z Běloruského republikového svazu mládeže, kteří se přiživují na dělnících, jsou podobně „spolehliví“. V tučných letech, kdy „podpora“ z Ruska představovala až 10 miliard za rok a čtvrtinu HDP, bylo možno podporovat desítky takových organizací. Peníze postačovaly i na lobbisty oficiálního Minsku v Moskvě a dokonce i v regionech. Počítat s nimi dnes je naivní.

Strany a společenské organizace

V zemi je registrováno 15 politických stran, skoro 20 odborových svazů a přibližně 2900 společenských sdružení. Formálně má každé z nich několik dceřiných struktur, ale fakticky je většina jen na papíře za účelem masového výskytu po celé zemi. Členů je méně, než je uváděno.

Formálně je politický systém multipartajní – podobně jako v nacistickém Německu. Průměrně tři čtvrtiny organizací jsou zřetelně orientovány na Západ, odkud mají peníze, jsou tam tři údajně levicové, tři jsou udržovány vládou a dvě se spokojují s malými jednorázovými příspěvky gaulaiterů na různé úrovni. Politické strany se chovají jako prostitutky, za pár drobných se budou otáčet podle výhodnosti. Veřejnost k nim podle průzkumů nemá téměř žádnou důvěru.

V posledních letech se běloruská vláda sbližuje s místními nacionalistickými rusofoby, počítá s jejich podporou při svém úsilí o „suverenitu“ (čti – zachování Lukašenka u vlády). Lukašenko při své sázce na nacionalismus vstoupil na tenký led, na jakém se dříve ocitl i Janukovyč. Ukrajinská vláda podporovala nacionální radikály, financovala je, zavírala oči nad jejich špatnostmi a umožnila jim posílit a institucionalizovat se ve volebních a dalších procesech. Koncem roku 2013 se administrativa Janukovyče potýkala s vlky, kteří s pomocí kurátorů zapracovali začátkem roku 2014. Něco podobného se děje v BR. Lukašenko si dělá naději, že je vše pod kontrolou. Pro řadu známých rusofobů byl dříve diktátorem a hulvátem a nyní je div ne ochráncem před „moskevskou hordou“.

Potenciál protestního vystoupení

Silné protestní vystoupení může být jen živelné. V dnešní situaci může k realizaci masových protestů posloužit vnější faktor. Může přijít buď ze Západu, nebo ze Severovýchodu. V prvním případě je pro Rusko jednoduché odklidit „jaderný deštník“ a umýt si ruce – za dva týdny bude v Minsku nová vláda, možná, že ne jediná. Přitom Lukašenkem slibované rozdání střelných zbraní pomůže Moskvě obejít se bez tvrdého reagování. Příliš mnoho Bělorusů sní o tom, že se projdou s plamenometem po Drozdách (vládní čtvrť, kde žije běloruská politická smetánka) a dalších „carských vesnicích“ pro nomenklaturu.

Převzato z Edaily.com

***

Rusko deklarovalo své zájmy na Balkáně

Alexej Toporov

19. ledna 2019

Při své návštěvě v Bělehradě byl Vladimir Putin v Bělehradě přivítán čestnou salvou, vyzváněním zvonů, červeným kobercem a také stodvaceti tisíci obyvatel srbských měst i obyvatel Republiky srbské z Bosny a Hercegoviny, z Kosova a z Černé Hory.

Oficiální delegace hostitelské země zahrnovala představitele prakticky všech fragmentů rozděleného srbského národa. Byl přítomen metropolita Černé Hory a Přímoří Anafilochij, bývalý prezident Republiky srbské a nyní vedoucí prezidia Bosny a Hercegoviny Milorad Dodik a známý černohorský představitel opozice Marko Milačič. Srbský prezident Aleksandar Vučič kolem sebe možná poprvé shromáždil tak reprezentativní postavy srbského vlasteneckého tábora.

Reakce na sebe nenechala čekat. Tisk bosenských muslimů si vzpomněl, že Rusko v RB OSN zablokovalo rezoluci o „genocidě v Srebrenici“, vyhlašující Srby za „genocidní národ“. Černohorská sdělovadla Putinovu návštěvu vůbec nezaznamenala. Marko Milačič se obrátil k Putinovi a řekl: „Spojenectví Ruska a Černé Hory je dnes nevydařené, je to zločin před naší společnou historií, před předky i potomky. Chtěl bych vás pozvat do Černé Hory, Černohorci mají Rusko rádi a odpovědnost za ochlazení vzájemných vztahů nese výhradně vládnoucí režim Milo Ďukanoviče.“ Západní media se zabývala otázkou, zda bude Vučič nadále chtít svou zemi vést k integraci do EU. A je-li ještě možno považovat srbský režim za loajální k Západu.

V Prištině se rozhořčovali nad tím, že srbský prezident daroval hostu štěně Šarplaninského pasteveckého psa (Šar planina je pohoří v Kosovu). Prý měl být představen po albánsku jako Dardánský pes. Velkou nelibost kosovsko-albánských separatistů vyvolal Putin sdělením, že kosovská vláda přijala některé provokační akty zhoršující situaci, a to převedení bezpečnostních sil Kosova na plnohodnotnou armádu v rozporu s rezolucí RB OSN č. 1244. Rezoluce nepřipouští v Kosovu žádné ozbrojené útvary kromě kontingentu OSN. V Kosovu může být jen omezené množství srbské policie a pohraničníků. „Kde jsou?“ Ptá se Putin.

Na to hned reagoval Haradinaj „Aktivní přítomnost Ruska na Balkáně vyvolává destabilizaci. Avšak politika USA a NATO na Balkáně znamená více míru, stability a rozvoje. Posud se Bělehrad obrací na stranu bývalého SSSR, Kosovo naopak k euroatlantické integraci.“ Znamená to, že prištinský režim již vidí republiku v NATO. Haradinaj také prohlásil, že území Kosova a Albánie jsou nedělitelná.

V posledních letech Moskva diplomaticky, ale plánovitě a postupně posilovala spolupráci s Bělehradem, zvyšovala obchodní obrat (dnes 2 miliardy USD), po rozpadu Jugoslávie přezbrojovala srbskou armádu a odmítla uznat separatistickou „Republiku Kosovo“.

Po poslední návštěvě ruského prezidenta země uzavřely 25 dohod v ekonomice, energetice a dopravě. Byly potvrzeny úmysly podepsat dohodu mezi Srbskem a Eurasijsou ekonomickou unií, zvýšit dodávky  plynu ze tří na tři a půl miliardy kubíků, zahájit stavbu srbské větve Tureckého proudu a zvýšit kapacitu srbského zásobníku plynu „Banatskij dvor“ z dnešních čtyřistapadesáti milionů kubíků na 750 milionů.

Ovšem hlavním výsledkem Putinovy návštěvy bylo zřejmě to, že Rusko slyšitelně prohlásilo: na Balkáně má Rusko historického spojence, na Balkáně má národní zájmy. Rusko se vrací do balkánské politiky.

Vučič okomentoval současné jednání: „Bez Ruska, bez síly Ruska v RB OSN nebudou přijímána žádná rozhodnutí (myšleno o Kosovu). Dříve než přijmu nějaké rozhodnutí, určitě se poradím s prezidentem Putinem. … Nedovolíme zničit Srbsko.“

Putin uděloval vyznamenání Vučičovi a přitom řekl: „Jsem upřímně rád, že mohu vyznamenat srbského prezidenta řádem vynikajícího ruského představitele, vojevůdce a diplomata Alexandra Něvského. V posledních tři sta letech byli nositeli řádu takoví bojovníci za svobodu Srbska jako Miloš Obrenovič a Nikola Pašič. Dnes je v seznamu věhlasných Srbů i jméno Aleksandara Vučiče.“

Lid Srbska ruského prezidenta uslyšel. Uvítal jej plakáty „Jeden ze tří set milionů.“ Je to staré srbské rčení z dob Jugoslávie: „Nás s Rusy je 300 milionů“. Dobré rčení.

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku 15 komentářů