Vojenská cvičení USA v Gruzii – žádné překvapení pro Rusko

Kamran Hasanov

25. srpna 2022

Jestli se to nepovede hospodářsky, je potřeba alespoň zkusit postavit Gruzii proti Rusku vojenskými metodami. Taková je logika Američanů umíněně hledajících způsoby k otevření „druhé fronty“ proti Rusku a co nejvíce jeho prostředků odklonit od Ukrajiny.

Od letošního února kritizuje americké ministerstvo zahraničí Gruzii za to, že se nepřipojila k sankcím proti Rusku. Americké ministerstvo financí dokonce zahrnulo Tbilisi do „černého seznamu“ zemí pomáhajících Rusku obejít omezení. V něm je i Arménie.

Podle gruzínského předsedy vlády Irakliho Garibašviliho vychází Tbilisi „z národních zájmů lidu“. Tvrdí, že k takovým rozhodnutím se musí přistoupit s velkou zodpovědností, přičemž „politika Tbilisi je orientována na mír a stabilitu“. Jednotliví politici si dovolili hrubší výrazy. Starosta Tbilisi Kacha Kaladze oznámil, že jeho země se k válce proti Rusku nepřipojí. Za svou nezávislost už Gruzie zaplatila, ne však rukama USA, ale Evropy: Brusel odmítl dát republice status kandidáta vstupu do EU.

Odmítnutí naložit sankce proti Rusku se významně osvědčilo. Funguje gruzínský vývoz a tím, že byla uzavřena Evropa, došlo k velkému přílivu turistů z Ruské federace. Jen v předchozím měsíci získala Gruzie z turistiky 476 milionů USD. Zisky ze červenec byly o 20 % vyšší než za stejnou dobu v roce 2019, ještě před pandemií. Národní statistický úřad Gruzie oznámil, že se obchodní obrat Gruzie a Ruska od počátku roku zvýšil o 40 % ve srovnání s loňským rokem. Činil 1,2 mld. USD. Export z Gruzie do Ruska se zvýšil o 5,1 %.

I přes nezdar sankční politiky drží USA s Gruzií těsné politické kontakty. Washington ji považuje za součást svojí sféry geopolitických zájmů. Pro upevnění pozice USA čas od času organizují vojenská cvičení. Od roku 2015 se v Gruzii konají po šesté společné manévry „Worthy Partner“. Účastní se východoevropské země, Británie, Německo, Norsko a poprvé Japonsko a Švédsko. Nyní je kontext krajně napjatý.

Všechno, co se děje v postsovětském prostoru, bedlivě střeží z Washingtonu i z Moskvy. Neutralita se podle Západu často rovná podpoře Moskvy. Rusko by přemýšlelo o „druhé frontě“, pokud by některá ze zemí SNS zaujala protiruský postoj. Z hospodářského pohledu Gruzie Rusko nezradila, ale její cvičení se zeměmi NATO Kremlu po chuti nejsou. Každé takové manévry nepřátelských sil (USA a NATO) vyžadují odpověď a odvádějí vojenské zdroje Ruska potřebné na Ukrajině.

Přesné datum zahájení manévrů nebylo oznámeno. Gruzínské ministerstvo obrany před týdnem sdělilo, že už na cvičení začala ze SRN přijíždět vojenská technika USA.

Je jasné, že účast Gruzie ve vojenských cvičeních je věcí dobrovolnou. USA rády dráždí Kreml a předvádějí svoji sílu poblíž ruských hranic. Pro Tbilisi jsou manévry každoroční akcí. Důvod její účasti má vazbu na události z roku 2008. Dokud nebude Jižní Osetie a Abcházie pod gruzínskou kontrolou, bude se Tbilisi snažit upevnit své vojenské síly. Garibašviliho vláda je daleko od lehkomyslných akcí Saakašviliho a snaží se neztratit půdu pro jednání a kontakty s mocným sousedem.

Převzato z Vestikavkaza.ru

***

Gorbačov: Místo nekrologu

Alexandr Dudčak

31. srpna 2022

Gorbačov nikdy nebyl takovým naivním zastáncem „změn“, kterého ze sebe sám dělal. Otevřeně řekl: „Cílem mého života bylo rozbití komunismu, který znamená pro lidi nesnesitelnou diktaturu … Nejúspěšněji jsem to mohl udělat ve vysokých (státních) funkcích. Proto mi moje žena Raisa doporučovala soustavně směřovat k vyššímu postavení. Jakmile jsem se osobně seznámil se Západem, stalo se moje rozhodnutí nezvratné. Musel jsem odstranit celé vedení Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a SSSR. Také jsem musel odstranit vedení ve všech socialistických zemích. … Pro tento cíl jsem si vyhledal stejně smýšlející osoby. Především to byli Jakovlev a Ševardnadze, kteří mají ohromné zásluhy na svržení komunismu.“

Gorbačovova pověstná věta adresovaná americkému prezidentu byla: „Můžete klidně slavit Vánoce. SSSR už neexistuje.“ V odpovědi Bush ubezpečil Gorbačova o svojí upřímné vděčnosti.

Gorbačov vytvářel od roku 1985 struktury „stínové“ stranické ekonomiky v SSSR i v zahraničí. K plnění svých úkolů si osobně stanovil seznam důvěryhodných osob z členů KSSS, vedení KGB, ministerstva financí a centrální banky. V lednu 1988 byl pod jeho vedením přijat nový zákon o státních podnicích. Stát už neměl odpovědnost za závazky podniku. Podnik nezodpovídal za závazky státu. Zákon zanesl chaos a dezorganizaci do hospodářství podniků. Přitom bylo ponecháno centrálně plánované hospodářství a centralizované rozdělování fondů. Navíc jako dříve měla ministerstva zásobovat podniky vším potřebným a podniky měly podle nového zákona nakládat s majetkem, jak je jim libo.

Hospodářství země se změnilo na jednosměrnou ulici. Podniky mohly postupně odmítnout státní zakázky, mohly samostatně pracovat podle svého plánu, samostatně rozhodovat o státních zakázkách, odbytu zboží i cenách. Avšak tím, že neexistovala tržní infrastruktura a zprostředkovatelské organizace, se situace stala složitou. Země hospodařila špatně.

V květnu 1988 zatlačil Gorbačov na přijetí zákona o spolupráci. Pravá podstata zákona byla v tom, že bylo povoleno zakládat družstva v podnicích s právem využívat státní zdroje. Podle zákona mohla družstva, na rozdíl od podniků, využívat právo na samostatné vývozní operace, budovat komerční banky a svoje firmy v zahraničí. Přitom výnosy v cizí měně nebylo možno obstavit. Od roku 1988 do začátku roku 1989 se Rada ministrů SSSR rozhodla zrušit státní monopol na zahraniční hospodářskou činnost, zakázala celně zadržovat náklady družstev a povolila jim nechávat výnosy v zahraničí. S pomocí svých administrativních možností Gorbačov nejdřív osvobodil podniky od povinnosti k zemi, potom jejich aktiva předal družstvům a otevřel dokořán sovětské hranice.

Do několika týdnů byla ve většině státních podniků zaregistrována družstva, vlastněná příbuznými ředitelů, šéfy krajských výborů a členy ÚV KSSS. Ze státních fondů šly zdroje na výrobu, ale ředitelé měli právo sami si hospodařit se svojí produkcí. Začali ji směřovat do „rodinných družstev“, a ta ji odesílala do zahraničí. Stát posílal podnikům ke zpracování cement, kovy, ropné výrobky, plyn, bavlnu, dřevo, minerální hnojiva, gumu, kůži, vše určené pro zásobení domácího trhu, ale to všechno šlo ze země ven přes „zelené zóny“ na hranicích. Vedoucí družstev a úředníci hromadili kapitál na osobních účtech v zahraničí.

Gorbačov chtěl, aby v určité hodině byly tyto prostředky legálně, přes své banky dovezeny zpět do země, aby si nakoupili zpět své podniky.

V letech 1988 až 1989 vyvezla z SSSR družstva vytvořená z rozhodnutí strany polovinu v zemi vyrobených spotřebních výrobků a svých aktiv. Vnitřní trh se zhroutil, průmyslové zboží i potraviny se staly nedostatkovými. Na pokyn Gorbačova a Ryžkova byly na nákup potravin ze zahraničí vyhozeny zlaté rezervy Sovětského svazu. Šlo o nákup „zahraničních“ potravin. Nezřídka se jednalo o domácí produkty. Lodě v přístavech Leningradu, Rigy a Tallinnu se naložily levným krmným obilím, obepluly Evropu a připluly do Oděsy s „dovezenou“ potravinářskou pšenicí pro SSSR za 120 USD za tunu.

Jen v roce 1989 se na zakoupení osiva kukuřice z USA a Kanady vyvezlo z Magadanu  2750 kg zlata. Zlato bylo vyvezeno přes Tatarstán a potom spolu s diamanty v hodnotě 28 milionů USD bylo odesláno do Izraele.

Podle Gorbačovovy směrnice mělo dojít v SSSR k vytvoření více stran, měla být možnost konfiskovat straně její majetek, především budovy, které byly poskytnuty stranickým výborům a jiným organizacím a institucím KSSS, nakladatelstvím, tiskárnám, rekreačním domům, sanatoriím a dalším objektům sociální sféry, dopravní prostředky, atd.

Přísně tajný dekret Gorbačova a Ryžkova stanovil zvláštní kurs dolaru pro spolupracovníky ÚV KSSS. Vedoucí věrchušce se umožnila výměna 1 dolaru za 6 rublů 26 kopějek. Členům ÚV KSSS a nomenklaturním úředníkům byly dostupné úvěry z bank bez omezení, mohli nakupovat valutu a vyvážet si ji za hranice a tam si v zahraničních bankách otevírat osobní účty.

Všechno toto probíhalo v létech, kdy sovětští pracující, vědci, vojáci a úředníci nedostávali mzdu. Začala masová nezaměstnanost, stávky, mítinky, nebyly potraviny a průmyslové výrobky, byly narušeny hospodářské a finanční vazby mezi podniky, směřovalo se k „národní suverenitě“, vytvářely se národní fronty.

Když viděli šéfové svazových republik, co se děje v Moskvě, začali s protiruskou kampaní. Spustilo se to na Kavkaze, v Pobaltí, ve Střední Asii. V Podněstří se začalo střílet. Rusové proudili z republik do Ruska, ale tam je nechtěli. Šly výzvy k „ruskému lidu“, aby pomohl svým krajanům, aby převedl na stanovené účty co může. Jenže nikdo peníze neměl. Dělníci nedostávali mzdu i po dobu několika měsíců. Kvůli bídě docházelo k masovým shromážděním  pracovníků různých odvětví. Během krátké doby stávkovalo 166 dolů, to znamenalo 180 tisíc lidí.

Dne 18. března 1990 byl za účasti Gorbačova zrušen článek 6 ústavy, politický monopol KSSS v Sovětském svazu. Strana sice ztratila politickou hegemonii, ale její věrchuška pod vedením Gorbačova vládla kapitálem a stala se samostatnou kastou. Bylo zahájeno mocné „běsnění demokracie“ v podobě zavedení amerického dolaru do sovětské ekonomiky. Tak došlo k úplnému krachu finančního systému.

Přes majitele televizní společnosti CBC Maxwella šly ze Sovětského svazu na Západ miliardové částky. Prodával sovětské rubly za valuty na Západě a tam se tyto prostředky ukládaly na soukromé účty.

Gorbačov s Maxwellem se dohodli, že za pomoci sovětského ministra financí Pavlova a guvernéra státní banky Geraščenka pozvou k sobě švýcarského finančníka Schmidta. Společně se s Pavlovem a Geraščenkem dohodli, že ze Sovětského svazu stáhnou 200 miliard rublů a prodají je. V Sovětském svazu bylo v té době v oběhu jen 139 milionů rublů.

Na Gorbačovův tajný příkaz připravili předem dohodu. Pavlov, Geraščenko a Schmidt si smluvili prodej 280 milionů rublů na Západ, a to ve čtyřech etapách:

1. V prosinci 1990 půjde 100 miliard rublů na prodej za 5,5 miliard USD
2. V lednu 1991 odejde 25 miliard rublů
3. V květnu 1991 odejde 15 miliard rublů, peníze ze druhé a třetí etapy se prodají za 2 miliardy
4.  V červenci 1991 půjde 140 miliard rublů za 4,5 miliard USD.

Celkem za 280 miliard rublů bylo získáno 12 miliard dolarů. Dohoda byla završena v předvečer srpnového převratu v roce 1991.

Prodej sovětských peněz vedli dřívější ministři financí SSSR Pavlov a Orlov. Na konci roku 1990 se ve Švýcarsku konaly tajné schůzky Pavlova (přijel do země tajně s padělaným pasem) se Schmidtem a šéfy švýcarských, německých, francouzských a britských bank. Koncem ledna se do Švýcarska vypravil nový ministr financí Orlov. Sešel se a jednal se zástupci finančních kruhů USA a Evropy. Oznámil, že Gorbačov a jeho vláda měly v úmyslu prodat velké množství zlata, briliantů a platiny, ale bojí se, že po případném úniku informací by jejich ceny na světovém trhu mohly klesnout.

Po uzavření transakce uvedli svědkové, že Pavlov řekl Schmidtovi: „Ti, kteří vás vyslali, znají čísla účtů, na které se mají peníze převést. V první etapě bude transakce osobně kontrolovat Orlov.“ Obnosy byly v rublovém ekvivalentu odvezeny do Švýcarska. Schmidt řekl, že koupil Sovětský svaz všeho všudy za 12 miliard dolarů.

Krádež sovětské peněžní zásoby dovedla zemi k úplnému krachu. Škoda pro stát byla nevyčíslitelná. Znehodnocení 360 miliard rublů pracovních vkladů lidu SSSR umístěných v pokladnách spořitelen úplně zlikvidovalo finanční systém země.

Dohoda nakonec přivedla Sovětský svaz k rozpadu. Gorbačovský klan devalvoval sovětský rubl do úplného minima, aby bylo možno koupit sovětské průmyslové giganty a ložiska surovin. Ještě v letech 1985 až 1987 byl jeden dolar v mezinárodním zúčtování 0,6 rublů, v roce 1990 už 3,6 rublu a v roce 1991 byla hodnota jednoho dolaru 18 rublů. Po rozpadu Sovětského svazu a nástupu vlády skupiny Jelcina v roce 1992 byl směnný kurs za jeden dolar tisíc rublů. Například v letech 1985 až 1987 byla hodnota ruské ropné rafinerie 500 milionů rublů, to je 790 milionů dolarů podle kurzu v této době. Potom v roce 1992 to bylo jen 500 tisíc dolarů. Cizinci začali skupovat Rusko za babku.

Převzato z Fondsk.ru

***

Francouzský Putin: Marine Le Penová si zkouší brnění Johanky z Arku

Sergej Lebeděv

30. srpna 2022

V Moskvě se objevila půvabná žena ze strany, která byla v Sovětském svazu označována za „fašistickou“. Ani v dnešním Rusku se nevyskytují strany nebo hnutí, které by byly srovnatelné s francouzskou Národní frontou.

Ve Francii je strana považována za krajně pravicovou, nacionalistickou a politickou. Byla založena v roce 1972 politikem Jean-Marie Le Penem. U francouzských voličů je nyní úspěšná hlavně kvůli protiimigračním a protiislámským heslům. Otec Marine měl vojenské školení v Cizinecké legii a viděl hodně krve v Indočíně, Alžírsku a Suezu.

Dospívání a mládí s příchutí krve

Marine se narodila v roce 1968 jako dcera vůdce Národní fronty. V osmi letech byla svědkem atentátu na jejího otce. Později v lyceu na sobě pocítila politický nátlak. Učitelé ji často uráželi a vysmívali se jí. V osmnácti letech vstupuje do strany svého otce, která v roce 1986 získala 35 míst v parlamentu.

V lednu 2011 byla Marine zvolena šéfkou Národní fronty namísto svého otce. Na jaře 2017 se propracovala do druhého kola prezidentských voleb. Byla na druhém místě za Macronem.

Poslankyně Evropského parlamentu

Od roku 2004 je Marine poslankyní Evropského parlamentu. Někteří Francouzi ji srovnávají s francouzskou národní hrdinkou Johankou z Arku, která se postavila anglickému vpádu v době Stoleté války. Dnes se ledacos ze středověké historie země přenáší na ulice dnešních francouzských měst.

Národní fronta se utvořila jako protiváha islamizaci Francie. Jeden z prvních bodů programu strany vyzýval k ukončení další imigrace z mimoevropských zemí a zpřísnění požadavků při udělování francouzského občanství. Nemělo se přijímat více než 10 tisíc přistěhovalců ze rok.

Strana se také zastává návratu k tradičním hodnotám: omezení potratů, podpora rodin s více dětmi a zachování francouzské kultury. Dnes přidala Národní fronta postulát o opětném nadřazení národního práva nad evropským, revizi smluv s EU a odchod z NATO. Pro USA je toto už nebezpečné. Někteří Marine připomínají tragický osud Johanky z Arku. Kterýsi novinář ji nazval „francouzským Putinem“.

Marine v Moskvě

Le Penová se nejednou vyslovila pro přátelské vztahy s Moskvou. Podpořila zákony o zákazu homosexuální propagandy mezi neplnoletými v Rusku a zákazu osvojování dětí jednopohlavními páry. Zmiňovala se o nutnosti strategického partnerství s Ruskem.

V polovině března 2014 Marine uznala za zákonné výsledky krymského referenda o statusu Krymu. Řekla: „Podle mého názoru nevyvolávají výsledky referenda žádné dohady. Bylo to očekávané a lidé z Krymu, žijící ve strachu, se vrátili do objetí té země, z níž pocházejí. Přece víte, že Krym je součástí Ukrajiny teprve 60 let.“

Slíbila, že stane-li se prezidentkou, uzná Krym za ruský.

Podle ní Francouzi nechtějí, aby byla Ukrajina v EU. Vina za to, co se děje na Ukrajině, padá na EU. Evropané také nechtějí v EU Albánii, Makedonii a Turecko. Marine hovoří o federalizaci Ukrajiny. Je to v nynějších okolnostech jediné vhodné řešení.

Dne 23. března 2017 navštívila Marine Moskvu. Když s Vladimirem Putinem posuzovali události v Sýrii, řekla: „Jsem ráda, že Putin je vzorem pevnosti a dodržování mezinárodního práva. Jinak mohli opět udělat tu chybu jako v Libyi … Dodávání zbraní fundamentalistům může dále znamenat velké nebezpečí pro celý svět.“

Převzato z Pravda.ru