Tak jsme se konečně dočkali – část druhá

Rakouská vláda, náš vzor, v tomto týdnu ohlásila opatření, která se budou týkat neočkovaných v zemi po prvním únoru. Nejen, že budou muset zaplatit pokutu až 3600 EUR, ale budou jako osoby postaveni mimo zákon: „Pokud se prokáže, že jste se nakazil neočkovanou osobou, můžete se, domáhat náhrady bolesti a v případě nemoci i náhrady nákladů na léčení a ztrátu na výdělku, Pokud někdo zemře na covid a byla by za to odpovědná neočkovaná osoba, mohou vzniknout náklady na pohřeb nebo výživné na pozůstalé dítě. V těžších případech i kompenzace emoční bolesti u blízkých příbuzných a životních partnerů.” Chápete tu hrůzu? Dovedl by si ještě před dvěma roky někdo představit, že takové rozhodnutí vydá vláda evropské země? A jak jsme dospěli k takovým koncům, že s podobným nesmyslem souhlasí v Rakousku všechny (až na jednu) vládní i opoziční strany?

Političtí sociopaté mohou vyhlašovat své norimberské zákony, protože my všichni věříme ve světlé zítřky a lepíme se jak na mucholapku na každého, kdo slíbí, že nás k nim dovede. Asijská náboženství preferují cykličnost vesmírného dění, antika bohům přisuzovala chaotický přístup k řízení světa, Číňané věří v neměnnou moudrost nebes. V éře starozákonního Boha Izraelitů se však objevila vize budoucnosti (Izajáš) jako čehosi žádoucího, lepšího, něčeho co napravuje nedokonalosti a křivdy aktuálního světa. Vize pokroku.  Křesťanství víru v budoucnost převzalo a ještě posílilo s odkazem na druhý příchod Krista a Království boží na zemi.

Evropské osvícenství sice odsoudilo Boha do nebytí, ale nemohlo si dovolit zatratit s ním i vizi lineárního pokroku. Ten ovšem už nebylo možno založit na příchodu nějakého Spasitele, museli jsme ho “vybojovat” my sami. A ejhle ono to fungovalo. Fungovala kapitalistická ekonomika. Přišla technická revoluce. Svou cestu světem nastoupila věda. A nezapomeňme – demokracie zvítězila nad komunismem,

Zvykli jsme si, že musí být stále líp, Tento pocit se oslaboval v době válek, ale v Evropě už válka dlouho nebyla a tak lepší zítřky považujeme za něco samozřejmého. Když dorazil covid 19, pojali jsme ho ve stejném duchu – s vírou v sebe a vlastní civilizaci. Chvilku budeme dodržovat jakási opatření a pak vše díky naší vědě a kulturní vyspělosti a zameteme pod stůl. Tato všeobecná víra trochu otřesená v zimě 2020 se pak v létě 2021 díky očkování změnila ve vítězný jásot.

Přišel říjen roku 21 a s ním zjištění, že očkování nefunguje jak má a ti, co nás řídí si nechtějí vidět ani na špičku  nosu. Nakonec jako deus ex machina přichází  nová mutace viru a okázale dává najevo, že příroda na naše přání kašle. Víra v budoucnost narušená děním kolem klimatických změn se vytrácí zcela skrze poznání, že větru asi poručit nedokážeme.

Se ztrátou víry propuká hysterie. Hysterie z vlastní neschopnosti ovládla evropskou politickou scénu. Hysterii politiků podpořila hysterie veřejnosti spoléhající na jednorázovou tečku. Místo toho je vystavena možnosti, že obchody i hospody budou zavřeny roky a respirátory se stanou módou desetiletí. Hysterii podléhají dokonce zástupci lékařského cechu. Jsou zmateni a hledají viníka. Na ráně jsou poznamenaní – neočkovaní.

Síla evropské medicíny stojí a padá s pokrokem farmakologie. Farmaceutický průmysl se stal výkladní skříní západní civilizace. Ale také vzorem její opatrnosti – neboť byl postupně svázán (po několika skandálech) striktními pravidly pro dlouhodobé ověřování vlastností nových léků i jejich bezchybnou výrobu (obrázek 1).

Důvěra v moderní léky recipročně stoupala díky lékařům, kteří je předepisovali a vysvětlovali přesvědčivě jejich účinky. Lékaři jsou už na školách indoktrinováni k tomu aby hráli (vzhledem k pacientům) role neomylných autorit a potlačovali svou empatii (kvůli svému psychickému zdraví). Díky přirozené i nacvičené autoritě se stávají účinnými mediátory a propagátory produktů farmaceutického průmyslu.

Schopnost získat pacientovu důvěru je potřebnou součástí léčby. Ale  lékař spoléhající se na informace výrobce se díky své vyhlašované důvěře v předepisované stává nevědomým rukojmím farmaceutických firem. To se projevuje i v podpoře očkování proti covidu. Očkovací látky jsou pro lékaře jen dalším předem důvěryhodným produktem jejich zavedených dodavatelů.

V případě standardní reklamy počítáme s tím, že prádlo nebude tak “čistoskvoucí” jak výrobce tvrdí. V případě nového léku, který podporuje chór lékařské komory uvěří většina bez výhrad. A firmy toho patřičně využívají. Zatímco bába kořenářka vám nemůže podle zákona ani pošpitat do ucha, že šalvěj je proti pocení, ředitel firmy Pfizer si může (čtrnáct dnů po objevení nové mutace, bez solidních dat in vivo) dovolit vyhlásit, že dvě dávky sice nezabírají ale třetí určitě ano (což mu nezabrání v tom, aby za dva dny potom netvrdil, že bude třeba dávky čtvrté).

Údaje Pfizeru jsou postaveny na vodě (experiment se syntetickým virem). Za izraelské prohlášení (snad na základě laboratorních testů protilátek čtyřiceti zdravotníků), že proti Omikronu vůbec nezabírají dvě dávky ale třetí je “jen čtyřikrát méně účinná než byly první dvě proti mutaci delta”, by se nestyděla ani Pythie delfská. Další dvě studie (oxfordská a britské vlády) seriózně přiznávají, že nemají ještě dostatek dat.

Přesto už v Británii před očkovacími centry opět stojí fronty. Podle pondělního prohlášení ministra zdravotnictví Javida  musí třetí dávku dostat všichni – pak budou konečně dobře ochráněni. Rizikové osoby však dostanou dávku čtvrtou (?). A čas mezi dávkami se zkrátí z šesti měsíců na tři (kdo kdy viděl vakcínu, jejíž dávky se musí opakovat po třech měsících?).

Zároveň ale stát Izrael (velká laboratoř firmy Pfizer) vyhlašuje, že  od čtvrté dávky ustupuje.  Izrael vždy dobře ví co činí, takže jak je to vlastně s bezpečností té čtvrté dávky? Do všeobecného zmatku média skandují o miliónech budoucích nakažených a desítkách tisíc hospitalizovaných. A volání po všeobecném povinném očkování – navzdory všem důkazům o neserióznosti informací, kterých se nám dostává – opět sílí. Zvláště poté co k boji za povinné píchání vyzval i Brusel (speciálně nové země EU, které jako vždy kulhají za západními premianty) a sociální sítě se jako na povel zahemžily probruselskými troly.

V takové atmosféře se snažit o zrušení povinného očkování osob starších šedesáti let nebude lehké. Proti se patrně postaví většina lékařů a též mediálně zdatná  a státních grantů potřebu mající část vědecké veřejnosti. O názorech vládních úředníků (ať Babišových nebo od pátku Fialových) taktéž nemusíme pochybovat, neboť kam vítr tam plášť. Ani spoléhání se na podporu skupiny tvrdých antivaxerů nedává smysl, protože jejich zájmem je především rušení lockdownových opatření.

Naší taktikou by naproti tomu měla být snaha o dodržování nařízení omezujících šíření nemoci. Restriktivní opatření (nejednoznačná a často problematická) jsou zatím zdá se účinným způsobem omezování epidemie. Většina seniorů se díky svému způsobu života i v době předcovidové ocitala v částečném lockdownu a izolace (tentokrát kvůli zmenšení rizika nákazy) pro ně není novinkou.

Už vůbec nedává smysl obracet naše oprávněné podráždění proti řadovým lékařům a zdravotnickému personálu. Ti lidé nás chrání – mimo jiné i tím, že očkují ty, kteří se pro to dobrovolně rozhodnou. Jestliže horlím proti špatným informacím nemohu jedním dechem popírat, že očkovaní jsou opravdu po jistou dobu lépe chráněni (i když co za to?) a jen díky nim se nemocnice ještě zcela nezaplnily.

Velkou pomocí pro neočkované seniory mohou být právníci kritizující postup Babišovy vlády. Ať už jednotlivci nebo ti sdružení ve skupině Pro libertate. Pochopitelně se však soustřeďují nejen na povinné očkování seniorů, ale na širší souvislosti mechanismů, které stát v současné krizi používá. Jejich rozlišovací schopnost proto (zatím) nesahá na roveň konkrétních důchodců, kteří nehodlají navštěvovat každý měsíc očkovací centra.

Stále se množí zprávy o komplikacích spojených s příjmem vakcín. Musíme si být vědomi, že vědecké publikace “pro” i “proti” budou (jinak to ve vědě nejde) ještě dlouhou dobu předmětem vědeckých klání, než se stanou součástí učebnic. Do té doby mohou seriózní informace o problémech očkovaných sloužit jen jako podpůrný argument. Ale díky za něj. Bylo by proto záhodno vytvořit knihovnu takových publikací.Může sloužit všem, kteří se dostanou do sporu se státem ohledně očkování.

To by mohla být první práce pro “Klub neočkovaných seniorů”, který doporučují co nejdříve založit. 

Jestliže se nás někdo proti naší vůli pokouší ohrozit na zdraví (jakkoli zákonně) máme právo a povinnost se proti tomu bránit. Bohužel třistatisícové manifestace na Letné nejsou pro důchodce ten pravý šálek kávy. Existuje však celé spektrum akcí, které by nový spolek organizovat mohl.

Nežijeme v právním státě, ale žijeme ve státě právníků a toho se dá využít. Zatím se nepodařilo protlačit přes parlament zákon o hromadných žalobách. Spolek ale může zajistit právnickou pomoc pro jí potřebující jednotlivce.  Argumenty pro jednotlivé pře bude lze takto vytvářet s menšími náklady “přes kopírák”, ale o to efektivněji.

Adam “Pfizer” Vojtěch svoji nezměrnou aktivitou ulehčil  činnosti navrhovanému spolku tím, že vyhláška o očkování je už oficiální a součástí Sbírky. Je proto možno už dnes organizovat osoby, které se povinného očkování obávají tak, že už existence vyhlášky je pro ně újmou (na zdraví, psychické vyrovnanosti, životním komfortu).

V případě, že se Fialova vláda zachová tak jak slibuje a/nebo covidová pandemie v příštím roce vyšumí, bude možno spolčení seniorů se vší slávou rozpustit. Pokud se tak nestane bude mít spolek mnoho další práce. Měl by vysvětlovat, že senioři nechtějí ad hoc zrušit ta anticovidová opatření, která prokazují významnou korelaci v ovlivňování šíření infekce. A že existuje spousta dalších opatření, které neobtěžují širokou veřejnost a která je možno prakticky okamžitě zavést.

Ve chvíli kdy skutečně dojde na realitu injekcí, bude nutno uvažovat více tvořivě a zaměřit se například na osoby, které vyhlášku prosadili a schválili. Nejsou anonymní a mezi nimi a námi, které vyhláška poškodí v lidských právech a/nebo na zdraví vznikne osobní vztah.  Na lidi, kteří s povinnou vakcinací „jen“ souhlasí to pochopitelně vztahovat nelze – je to jejich právo. Vinit nelze ani ty, kteří budou plnění vyhlášky propagovat a vymáhat – je to jejich práce.

Spolek seniorů proti povinnému očkování musí mít program, který by měl být nejmenším společným jmenovatelem názorů jeho členů. Ve vidině toho jsem koncipoval první část článku. Musí mít také stanovy, ale ani to jistě není problém, spolků máme mnoho.

Ale především musí mít peníze. Jsem možná optimista, ale v tomto státě by se snad mohlo najít okolo tisíce neočkovaných starších osob, které by byly ochotné utratit tisíc Kč každá za odvrácení nesmyslu plošného povinného očkování. To prezentuje fond v řádu miliónu a s tím už se dá pracovat. Jen mluvčí spolku (osoby známé a důvěryhodné) by měli oprávnění manipulovat s účtem spolku a  prezentovat naše názory a zájmy navenek.

Na závěr 6 x ne povinnému očkování od profesora Jiřího Berana:

1/ Nelze vytvořit kolektivní imunitu.

2/ Proti závažné formě nemoci chrání jen úzkou skupinu očkovaných.

3/ Nejasný dlouhodobý účinek vakcíny.

4/ Není plně prostudovaná imunitní odpověď na všechny složky vakcíny.

5/ Povinnost očkování u profesních skupin zákonitě povede k odchodům ze žádoucích profesí.

6/ Řada osob onemocnění prodělala, a tak má solidní ochranu před závažnou formou infekce.

Zdroj: Pro zítřek