Vyznání bývalé anglofilky 1. Část 4

Sir Francis Drake

Legalizované pirátství

„Stará dobrá Anglie“ se nicméně naučila vydělávat i na námořní loupeži – na pirátství! Mořští piráti existovali vždy a jejich činnost byla vždy mimo zákon. Anglii se však podařilo udělat z pirátství vysoce ziskový obchod. Vše se ukázalo být velmi jednoduché. Anglický pirát zaplatil do státní pokladny určitou daň poté, co obdržel zvláštní dokument – Letter of Marque (Kaperský list) – ve kterém bylo soukromé anglické lodi povoleno napadnout a zabavit lodě patřící nepřátelské vládě. Toto byla ve skutečnosti licence pro pirátství, který je pak povinen poskytnout kořist zvláštnímu soudu admirality (Prize Court), aby uznal kořist za oficiální a stanovil za ni odměnu (prize money). Takovým pirátům se začalo říkat kapeři, korzáři nebo privatizéři. (5)

Poprvé začal taková povolení vydávat v roce 1243 anglický král Jindřich III. (1207-1272). Byly dány přesně určeným jednotlivcům, aby zajali nepřátele krále na moři. Kořist byla rozdělena mezi piráta ve státních službách a královskou pokladnu. Všichni následující králové to dělali také tak. Zvláštní působivost to získalo za Alžběty I. (1533-1603), která získala značný podíl na kořisti ukořistěné pirátem Francisem Drakem (1540-1596), který zahájil svou činnost obchodem s otroky, zajetím lodi španělského obchodníka (ne vojenské!), ačkoli Elizabeth oficiálně prohlásila, že s Drakeovými aktivitami nemá nic společného.

Povýšení Sira Francise Drakea na jeho lodi do šlechtického stavu královnou Alžbětou I.

Spolu s několika dalšími také financovala cestu piráta Drakea kolem světa. Oficiálním cílem expedice bylo objevovat a prozkoumávat nové země, ale ve skutečnosti se pirát vydal do Nového světa okrádat španělské lodě a přístavy. A uspěl. Samozřejmě cestoval po světě a objevil spoustu věcí, ale na rozdíl od Magellana se do vlasti vrátil s velmi dobrým ziskem 600 tisíc liber (roční příjem anglické státní pokladny byl tehdy 300 tisíc liber). Královna a všichni, kdo se na tomto rozsáhlém pirátském nájezdu podíleli, pohádkově zbohatli a jejich investice se jim mnohonásobně vrátily.

Drake prohlíží poklad získaný ze španělské lodi

Rozsah Drakeovy činnosti během jeho loupežného působení, zejména počet španělských lodí a přepadů španělských kolonií, byl tak velký, že se na jeho lodi házelo stříbro přes palubu, přičemž nákladové prostory byly zatěžovány výhradně zlatem a drahými kameny. Královna samozřejmě velmi ocenila takový zdroj doplňování státní pokladny a udělala z Drakea, syna farmáře, rytíře přímo na palubě jeho lodi.

Slavný pirát nejen loupil, ale pro slávu své korunované patronky objevoval i nové země. V roce 1936 byla v oblasti současného San Francisca nalezena měděná deska s datem 17. června 1579, kde Drake prohlásil toto území za majetek královny Alžběty.

Další neméně slavný a neméně úspěšný námořní lupič – Walter Raleigh (1552-1618)) – syn zbídačeného statkáře, který se později stal státníkem a oblíbencem královny Alžběty I., v roce 1584 prozkoumal území podél řeky Roanoke a pojmenoval to tam Virginia na počest panenské královny, jak se tehdy Alžbětě říkalo (nyní území v Severní Karolíně). Díky jím financovaným výpravám se zde objevila první anglická kolonie, proto je Raleigh v USA považován za jednoho ze zakladatelů americké civilizace.

Ale zpět k legalizovanému pirátství, z něhož měli prospěch nejen piráti samotní, ale i stát, který je ve skutečnosti chránil. Alžběta koneckonců navzdory opakovaným žádostem nevydala Drakea španělské vládě. Stejně tak nebyl vydán další pirát Henry Morgan (1635-1688), který pro slávu Anglie obrátil v prach španělskou Panamu. Britská vláda odsoudila Morgana (pirát nevěděl, že okrádal Španěly i poté, co s Brity podepsali mírovou smlouvu), ale ten odešel do exilu … jako guvernér Jamajky.

Největší pirátská odměna v britské historii byla vydána za uchvácení španělské lodi Hermiona dne 31. května 1762 dvěma anglickým loděmi. Dva angličtí kapitáni, Herbert Sawyer a Philemon Pownoll, dostali každý 65 000 liber a členové jejich posádky 482 až 485 liber. V říjnu 1799 dostaly posádky čtyř britských lodí za dvě španělské fregaty (Tethys a Santa Brigada) odměnu 652 000 liber. Kapitáni dostali každý po 40 730 librách a členové posádky 184 liber, což se rovnalo platu za 10 let.

V lednu 1807 zajala anglická fregata „Carolina“ španělskou loď „San Rafael“ a kapitán obdržel 52 000 liber. Bylo to hodně peněz, protože údaje z roku 1825 ukazují, že pětičlenná rodina (manžel, manželka a tři děti) a jejich služka mohli normálně žít s 250 librami ročně a přitom platit daně, vzdělávat děti, nemluvě o jídle a oblečení.

V současné době je případ pirátů ve státních službách živý a to dobře – odměny za potopené nebo zajaté (což výrazně zvětšuje velikost odměny) nepřátelské válečné lodě vyplácí britská vláda dodnes pouze námořníkům Royal Navy.

První koncentrační tábory pro civilisty

„Stará dobrá Anglie“, očividně z její velké laskavosti, byla první, kdo přišel s koncentračním táborem! První koncentrační tábory pro civilní obyvatelstvo vytvořil anglický lord Horatio Kitchener  (1850-1916)  ) v Jižní Africe pro búrské rodiny během tzv. Anglo-Búrské války v letech 1899-1902. Búrové jsou běloši, potomci holandských, francouzských a německých kolonistů, kteří se v Africe usazovali od 17. století. Nejprve je Britové zahnali do vnitrozemí kontinentu, když jim předtím vzali pozemky a majetek, protože Britové si vyhlédli své nové bydliště v Africe jako vhodnou pevnost pro plavbu do Indie.

A pak, na novém místě, kde se Búrové (9) usadili a vytvořili své státy – Transválskou republiku a Oranžský svobodný stát, po nějaké době našli největší naleziště diamantů na světě. A Anglie si samozřejmě nemohla pomoci a zatoužila po takové lahůdce. Búrové nehodlali znovu opustit s tak velkými obtížemi získané země. „Stará dobrá Anglie“ přirozeně vyslala vojáky.

V roce 1900 Anglie porazila búrskou pravidelnou armádu a prohlásila okupovaná území za vlastní, ale Búrové se nevzdali, nijak nespěchali s útěkem a zahájili partyzánskou válku. Více než 20 000 Búrů pod velením tří bojovných generálů pokračovalo v odporu a přineslo útočníkům mnoho problémů. Britové reagovali ničením farem, porážením dobytka (navíc poráželi v takovém měřítku, že sami nemohli sníst tolik masa a tisíce krav a ovcí prostě hnily (Podobně to dělali přece již v Severní Americe s velkými stády, které byla obživou pro indiány – pozn. překl.) a organizováním koncentračních táborů pro civilisty, většinou pro ženy a děti, protože téměř všichni muži bojovali.

Hořící búrská farma

Na návrh britského lorda Kitchenera bylo zorganizováno 45 táborů pro Búry a 64 táborů pro černé Jihoafričany. Podmínky byly hrozné. Vězni bydleli v lepším případě v chatrných stanech, nebyl dostatek pitné vody, nikdo z organizátorů táborů nepomýšlel na hygienu (např. v táboře v Bloemfonteinu bylo 13 záchodů pro 3500 vězňů), oblečení se pralo v kalužích, lidé byli koseni spalničkami, bronchitidou, zápalem plic, úplavicí, tyfem; zdraví byli drženi společně s nemocnými, nebyly jim poskytovány léky. (Fotografie 18+ v článku „Jihoafrická republika – Osvětim“)

Búrské ženy a děti v koncentračním táboře

Zajatí muži byli odvedeni z vlasti, posláni do podobných táborů v Indii, na Cejlonu a v dalších britských koloniích.

Búrský koncentrační tábor

Ano, Britové vyhráli tuto válku, ale sami utrpěli citelné ztráty. Navzdory skutečnosti, že do konce války se převaha anglických jednotek nad civilními Búry více než pětinásobně zvýšila (450 tisíc versus 83 tisíc), počet padlých v boji byl přibližně stejný – Britové měli asi 7 000 lidí a Búrové měli 8 000 a nejméně 15 000 anglických vojáků zemřelo na nemoci.

Do koncentračního tábora Hopetown byli přivezeni noví vězni

Od roku 1900 do roku 1902 byla téměř polovina tehdejší búrské populace (bylo celkem okolo 250 000 Búrů) držena v britských koncentračních táborech: 118 tisíc civilistů, z nichž 23,7 % zemřelo – téměř 28 tisíc lidí. Válka s Angličany si vyžádala 14 % předválečné burské populace, nejvíce zemřelo dětí – 22 074 mladších 16 let, a nebýt těchto obětí, dnes by mohlo být o 600 tisíc Búrů více.

Búrské děti uvězněné v táboře Bloemfontein

Kde se vzalo v „staré dobré Anglii“, malé ostrovní zemi s úplně normálním obyvatelstvem, tolik krutosti, hněvu a agrese, tolika nezničitelné žízni po zisku a násilí, které rozsévaly smrt po celém světě?

Důvod tohoto „fenoménu“ je znám a napíšu o něm v druhé části článku.

Pokračování následuje

(8) Korzár či privatýr nebo kaper (bukanýr) je jinak soukromá osoba, která obdržela od své vlády oficiální pověření k vedení kořistnické činnosti na moři. Ta spočívala v napadání obchodních lodí nepřátelské mocnosti a jejich zajímání.
„Privatýrství“ nebo „korzárství“ bylo obdobné klasickému pirátství, ale s povolením vlády nebo panovníka zajímat obchodní lodě, které patřily k nepřátelskému státu. Korzárství se vyskytovalo ve středomoří, zejména mezi Tureckem a Maltou, nejslavnějším korzárem byl Sir Francis Drake a Anglie byla největší zemí podporující privatýrství. Oprávnění (tzv. letter of marque – „kaperský list“, „korzárský patent“) zajmout občany cizího státu a zabavit jejich zboží znamenalo, že země, jež pověření vydala, to nepovažovala za pirátství. Teprve roku 1856 se sedm zemí v Paříži dohodlo na zákazu takových pověření a další národy následovaly v dohodě v Haagu. (Wikipedie )

(9) Búrové (afrikánsky a nizozemsky boer, česky sedlák) byli protoafrikánsky mluvící osadníci obývající východní hranici Kapska v jižní Africe v průběhu 18. a velké části 19. století. Od roku 1652 do roku 1795 tuto oblast kontrolovala nizozemská východoindická společnost, ale Spojené království ji v roce 1806 začlenilo do Britského impéria. Šlo o potomky především nizozemských, vlámských a fríských kalvinistů, německých luteránů a francouzských hugenotů, kteří se usídlili v Jižní Africe v 17. a 18. století. V menším množství mají kořeny i skandinávské, polské, portugalské, italské, španělské, skotské, anglické, irské a velšské.

Termín Búrové se také vztahoval na ty, kdo opustili Kapsko během 19. století, aby se usadili v Oranžském svobodném státě, Transvaalu (Búrské republice) a v menší míře i Natalu. Emigrovali z Kapska, aby žili mimo dosah britské koloniální správy, přičemž jejich důvody pro to byly především nový anglosaský právní systém zavedený v Kapsku a britské zrušení otroctví v roce 1833.
Za druhé búrské války je Britové drželi v koncentračních táborech, aby tak búrské partyzány připravili o jejich zázemí. Potomky historických Búrů jsou Afrikánci, jejichž pojmenování vzniklo od jejich jazyka – afrikánštiny. Jde o nejpočetnější skupinu bílých Jihoafričanů.

Zdroj: RuAN

Překlad: Bedřich Vinopalník 2022