Ztratit hvězdy

Tzv. světelný smog je problém, o kterém se velmi málo mluví, a když už, tak jej většina lidí jako problém vůbec nevnímá, navzdory tomu, že živočichům (podle všeho včetně člověka) i rostlinám způsobuje dezorientaci v čase a prostoru a má i další negativní vlivy. Ztížená možnost pozorování hvězd, které nejsou na nebi kvůli všem těm pouličním osvětlením a obchodním centrům vůbec vidět, vedle toho vypadá jako jako banalita. A pro astronomy paradoxně možná i je, protože ti mají k dispozici všechny ty Hubbly a radioteleskopy a pozorováním oblohy ze Země už asi ani žádný velký nečekají (pokud to čte nějaký astronom a má pocit, že je třeba to uvést na pravou míru, je vítán).

Jenže vedle astronomů jsme tu my ostatní, kteří se na hvězdy díváme jen tak očima. Nebo bychom se alespoň dívali, kdyby byly vidět. Jenže třeba i v takovém zapadákově, jako je Praha, je to velký problém, protože kvůli světelnému smogu již nejsou skoro vidět. Co teprve města jako Tokio nebo New York? Moc bych za to nedal, že tam už hvězdy nikdo neviděl možná i několik generací.

A já si tak říkám, jestli lidem, kteří nikdy neviděli hvězdnou oblohu v celé její kráse a nikdy nepoznali bázeň z hloubky a nekončenosti vesmíru, něco důležitého nechybí, podobně jako lidem, kteří by nikdy neslyšeli Dvořákovu Novosvětskou nebo neviděli Monetovy obrazy? Něco tak subtilního, že si ani neuvědomí, že to nemají, něco, co vůbec nebolí, když to chybí, ale přitom něco, co dělá člověka člověkem.

Immanuel Kant: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Ale co když člověk, který nikdy neviděl hvězdné nebe, nezahlédne ani nic z toho mravního zákona?

Jan Neruda: „Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí.“ Sice jsme se zemí spjatí, ale pohled na hvězdné nebe nás nutí se napřímit a pohlédnout vzhůru. Sice se hvězd nikdy nedotkneme, ale stojíme díky nim zpříma. Ale když na nebi není nic, co by nás zaujalo, zvedneme hlavu, nebo strávíme celý život shrbení u země?

Můžeme vůbec zůstat lidmi, když ztratíme hvězdy?

Převzato z blogu Tribun

Idiotronicův komentář a foto: Existuje sice jakási eměrnice EU, která říká, že světlo nemůže být směřováno pánubohu do oken, ale tady je důkaz, že směrnice je směrnice a kšeft je kšeft.. Metahalogenidová výbojka si to svítí přímo vzhůru. Pořizovací cena asi osm tisíc korun. Série výbojek je  ke spatření na Americké třídě v Plzni.