Osmá Modlitba Stáří
Shrbená, na kolenou,
korálky růžence počítám jako dny,
které mi ještě zbývají do života.
V kamenném domě mého mládí
podlaha sem tam povrzává a záclony tančí menuet,
když vánek odpolední
dýchne skrze otevřená okna.
Znavené slunce sotva udrží víčka
a zeleň stromů se roztéká
na paletě indiánského léta.
Předivo života jak pavučinka
vznáší se nízko nad zemí.
Hodiny v předsíni si naříkají na revma,
kývadlo znaveně bije
jako moje srdce, takřka ze zvyku.
Vybledlé tváře blízkých se usmívají
z rámečků pokrytých prachem.
Bože, moje krev je jako med,
a můj dech se podobá bezvětří.
Mé tělo se rozpadá v hlínu z které vzešlo
a moje duše se vznáší nade mnou
jako balónek na tenké nitce.
Zavírám oči a barevné obrazy vzpomínek
mě zaplavují teplem a láskou.
Bože, moje srdce je jako opuštěná katedrála.
Naplněné prázdnotou a smírem.
Symboly člověčenství a božskosti
splynuly v jedno.
Člověk se již nevzpíná
ve snaze uniknout své malosti.
A Bůh se přestal sklánět,
litovat své syny.
Vinná réva obepnula zdi
a tráva vypučela mezi dlaždicemi.
Sochy svatých s otlučenými nosy
valí se pod svými piedestaly.
Kol kolem příšeří a ticho.
Jen starostlivá matka tiskne svoje jezulátko,
naposledy je líbá a hladí,
zdráhá se je vydat smrti do rukou.
Nenaříká, na nic se neptá.
Však paprsek její bolesti proniká
hluboko do mých útrob.
Bože, dej mi sílu přejít přes propast tvých světů
po paprsku této bolesti.
Ať nepřestane zářit,
Bože, dej ať bodá jako vzpomínka,
kterou (prese všechno utrpení) nedokážu
a ani nechci ztratit.
Amen.
Copyright © 2005 Dominika Dery
