Dopis Alešovi aneb Aby bylo lépe (I. díl)

Nedávno mne oslovil čtenář a občasný autor OM pan Aleš tímto soukromým mailem: „Nezvládl byste napsat návod, co s tím máme dělat, aby bylo lépe? Našlo by se třeba dost praktických poradců ze současné první linie jako Martin M., pan Kužvart, pan Keller, a helfnout by mohli i někteří omáci. Myslíte, že je to realizovatelné?“ Odpověděl jsem: „Milý Aleši, pokud byste souhlasil, mohu Vám odpovědět článkem na OM. Domnívám se totiž, že by to možná zajímalo nejen Vás.“ Odpověď od Aleše byla velice stručná a obsahovala jediné slovo: „Určitě“. Nuže tedy, zde je můj názor, co možná zkusit udělat, aby bylo líp. Úvodem však připomínám, že to nebude záležitost jednoduchá a jen na pár řádek.

Již ve svém minulém článku o logice absurdit, jsem mnohokrát položil otázku „Proč?“ a stejně tolikrát jsem na ni odpovídal slovem „Protože“. Důvod byl jednoduchý: V každém slově „protože“ jsou totiž vždy skryty příčiny toho předchozího „proč“. Nu a jestliže se chceme mít lépe především v tom našem Česku, pak je to sice otázka vnitropolitická, kterou to všechno začíná, nicméně i ta má závažné mezinárodně politické konotace, jak jsem již popsal v článku „Souvislosti v politice a v čase“. Než se však pustíme do rozboru problému typu „…aby bylo lépe“, je třeba si uvědomit některá obecná fakta.

Politické ideologie a vždy jen politická náboženství

Všechna společenství lidí od počátku dodnes žijí podle mnoha soustav různých pravidel, vymyšlených zase jen lidmi ze středů těchto společenství. Ta společenství žijí podle pravidel, která vycházejí ze starých zvyků a tradic, přičemž původním cílem vytvoření těchto pravidel bylo zajistit klid a řád a zároveň i vzájemný obchod a kooperaci při soužití všech. Je snad jasné, že již tehdy ta pravidla vymýšlely vždy jen malé skupinky těch, kteří na to měli společensko ekonomické podmínky a čas. Skupinky, později nazývané jako elity. Brzy se ukázalo, že pravidla soužití, teprve mnohem později pojmenovaná slovem zákony, bylo však nutno podpořit ještě dalším výmyslem lidských elit, výmyslem dnes označovaným jako politické ideologie.

Historicky nejstaršími politickými ideologiemi jsou především všechna náboženství a pouze následná vzdělanost, věda a technologcký pokrok způsobily, že z ideologií původně jen náboženských se pak vyvinuly také ideologické systémy nenáboženské a z nich pak už i jen ty čistě mocenské. Následoval poslední definiční stupeň vývoje pravidel soužití lidí, který náboženství, nenáboženské ideologie a mocenskou politiku transformoval do praktické podoby dnešních mezinárodních smluv, včetně deklarací o nejrůznějších tzv. lidských a dalších právech a ovšemže i do všech vnitrostátních zákonů, přičemž se tomu dnes jedním univerzálním slovem říká PRÁVO.

Učiníme-li z těchto sociálně vztahových historických fází lidstva souhrn, vychází nám přibližně tyto „globální“ souvislosti:

• Ekonomické vztahy jsou vždy dány silovými poměry společenských třídních skupin
• Politické poměry jsou dány ekonomickými vztahy a vůlí a aktivitou vůdčích sil je prosazovat
• Vůdčí síly vždy podpírají společensko politické poměry ideologiemi a soustavami práva
• Právo je teoretickou základnou organizace státu i kotvou státních donucovacích nástrojů
• Praktickou základnou pro šíření ideologií je zejména humanitní školství a mediální propaganda
• Všechny církve si dodnes uvědomují důležitost školství a propagandy a právě tam se snaží (už zase) působit

Avšak, vraťme se k tomu nejdůležitějšímu, k právu: Co to je – to právo – a za jakých podmínek může platit? Není to nic jiného, než zformulovaná vůle domluvy elit, jak má podle nich vypadat občanská společnost, které ty elity vládnou. Je zároveň logické, že má-li být právo platné a na všech vymáhatelné, musí mít trvale zaznamenatelnou podobu, dnes téměř vždy písemnou. Takže, měli bychom si uvědomit, že ten, kdo na tyto definice zapomene a právo začne chápat jen jako cosi nikoliv ryze lidského, ale naopak něco shůry daného (což je nyní problém zejména islamismu), ten by si měl přiznat, že je člověkem, mírně řečeno, poněkud nemyslícím vlastním mozkem. Nicméně, vraťme se zpět do české reality:

Primární cíl pro lepší život – vnitropolitické změny práva

Víme tedy, že ve vnitřní politice jsou akce aparátu státu i akce občanů dány pravidly hry, zvanými pojmem PRÁVO a kodifikovanými v zákonech. Z toho vyplývá důsledek – jaké právo, takový stát. Upřednostníme-li pokojná řešení politických problémů, je proto třeba vycházet především z rozboru platného práva. Shledáme-li, že právo je vinou zákonodárců nastaveno nesprávně, nebo že není dodržováno, či je zneužíváno, pak je třeba se občansky zasadit o změnu práva. Pochopitelně, jakékoliv změny práva vždy mění nejen kvalitu našeho života, ale i vývoj ekonomiky a financí státu. Názorným příkladem i důkazem obrovské síly změn práva a jejich vliv na politiku jsou např. Benešovy dekrety, reformy někdejšího ministra Rašína, nebo např. zákon o čs. měnové reformě v roce 1953. Pochopitelně, o zrušení paragrafu o rozkrádání státu a změnách všech dalších zákonů po roce 1989 je snad nadbytečné už cokoliv tady psát.

Jak je vidět, není to nic složitého, co je třeba udělat – a zde je tedy i ta základní odpověď panu Alešovi: Aby bylo líp, je třeba změnit české právo. Na tomto místě pak stačí už jen podotknout: Ten, kdo nečte rád dlouhé texty, ten právě zde může četbu tohoto pojednání klidně ukončit, protože to nejdůležitější již bylo řečeno. Nicméně, můžeme jít v těchto úvahách a konstatováních ještě dál:

Víme, že poslanci Parlamentu tvoří právo tak, že zákony ustanovují, nebo je novelizují, čili doplňují a mění. Základní otázkou proto je, komu ty přijaté a odhlasované právní normy a jejich změny vždy přinesou prospěch. Prospěch, jenž by teoreticky měl být dán jen těmito základními kritérii, (při vědomí, že v praxi tomu tak často vůbec není):

a/ Zkvalitnění organizace provozu státu (a tím i jeho ekonomiky a životní úrovně všech)

b/ Záruka a nástroj bezpečí obyvatel před zločinem a jejich ochrany státem

c/ Rovná spravedlnost pro všechny, spravedlnost, která se nedá korupčně koupit

Z toho pak dál mj. plyne i poznatek: Ve skutečně právním státě nemají místo propagandistické tlachy o nezávislosti úředníků, prokurátorů nebo soudců, jestliže by tím někdo chtěl u lidí z aparátu státu či z justice obzvlášť, prosadit jejich nezávislost na zákonech – a tím i umožnit vznik jejich rozhodovací libovůle a posun této livobůle nad a mimo zákony. Naopak, ta závislost na zákonech U VŠECH těch lidí i institucí, jež zákony netvoří, ta musí být bezpodmínečná a nedodržování práva musí pro provinilce vždy implikovat jen nesmlouvavé tresty a osobní sankce. Otázka tedy zní, zda tomu tak u nás je, anebo není.

A dále: K nápravě toho, co je špatné, nesmí zákonodárcům chybět čistá osobní minulost, odvaha, morálka a politická odhodlanost. Odhodlanost k důsledné kontrole počínání držitelů a vykonavatelů moci na všech úrovních, včetně úředníků, majících rozhodovací pravomoc v rámci institutu tzv. správní úvahy, uplatňovaného při jejich práci (bližší viz heslo google – Správní uvážení a neurčité právní pojmy). Dále to je i kontrola právem a to jak jeho vykonavateli (politiky a úředníky), tak i jeho příjemci (občany voliči) až po hranici demokraticky zákonného institutu odvolávání a funkční výměny provinilců, včetně trestů pro ty, u nichž se ukáže jejich činnost vůči státu dokonce jako zločinná.

Nezapomínat, že nezpochybnitelně platí přímá úměra mezi nárůstem počtů změn a novel téhož zákonného kodexu a mírou úpadku odborně-právní a morální kvality poslaneckých a senátorských zákonodárných zástupců – a to vždy a za všech okolností. A přitom tu je hned taková malá otázka: Kdo z opozičních politiků si kdy dovolil veřejně prohlásit, že právě proto parlamenty, plodící neustálé novely stejných norem je třeba pokládat za parlamenty špatné a že je třeba je urychleně občanskými referendy demokraticky odvolávat a znovu převolit? Pochopitelně nikdo z nich, protože vždy nakonec přijdou další volební období a role opozic a vládních koalic se zase vymění. Nu a pak ta uvážlivá tolerance k právnímu šlendriánu dnes – se ještě zítra může hodit.

Protože volba senátorů a poslanců je volbou zákonodárců, pak nejdůležitějším zákonem státu je ÚSTAVA a z ní vyplývající VOLEBNÍ ZÁKON. Je také třeba vědět, že ve skutečně suverénním státě má vždy absolutní primát právo vnitrostátní před právem mezinárodním. Budeme-li však zkoumat, jak je právě toto definováno zákonnými normami ČR, budeme mít brzy jasno, jak špatně na tom jsme s naší vlastní českou státní suverenitou. Také možná i pochopíme, proč kdysi Stalin prohlásil něco v tom smyslu, že nejvyšší suverenitu má jedině stát s nejvyšším počtem armádních divizí … Ale, vraťme se k dnešnímu tématu českého vnitrostátního právního dvorečku:

Nuže tedy, máme tu ono demokratické a kvalitní právo, aneb nemáme? Máme tu snad právo stručné, jasné a jednoznačné? Anebo tu máme právní smetiště balastu různých ustanovení, často si zřetelně a vzájemně odporujících, hnojiště přílepků a paragrafů zhusta záměrně neurčitých a plných výjimek (nejen) pro nomenklaturní kamarády, nebo tu máme právní kodexy, které jsou dokonce tichým a výživným pařeništěm pro růst smluvních podvodů a kriminálních intrik? A proč asi je tu tolik aktivit pravicových politiků, přímo a otevřeně požadujících v kde-čem co nejvíc tzv. DEREGULACÍ, když si přitom např. právě oni – před sedmi lety – tvrdě prosadili ony pověstné poplatky ve zdravotnictví, poplatky údajně REGULAČNÍ? Poplatky, kdy občan za zdravotní péči musí platit dvakrát, jednou ve zdravotní dani a podruhé ještě dávat penízečky bez účetnictví rovnou do ručiček lékařům?

Co to tedy je, např. právě tyto, že by snad „deregulačně regulační“, poplatky? Je to pravicový právní protimluv z nedopatření, anebo to je špinavé, účelové a licoměrné politické pokrytectví za účelem uspokojení nejen lékařů, tehdy do zahraničí utíkajících, (nota bene, lékařů, zde za peníze daňových poplatníků předtím vystudovaných) a ještě navíc to je nakrmení parazitismu majitelů pojišťoven formou ponížení a okrádání občana pošlapáním jeho ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči? A proč asi mají některé právní kodexy už paragrafů množství v řádu tísíců? Že by snad také jen omylem? Hádám, že tomu by mohl věřit už jen kandidát výuky v pomocné škole.

Příště: Záměrně vytvořený „deregulační“ právní nihilismus, Petiční „právo“ – zákeřný stroj na zneužití moci