Kouzlo nechtěného ve výtvoru pachatelů dobra

Reklama


Říká se, že každý nový zákon je další lidský výmysl právě existující silové vůle elit. Nuže dobrá, tak už to na světě chodí a pořádek musí být. Problém však je, že tak jako mince, i zákony mají své dvě významové strany – rub a líc. A tak zatím, když je na líci zákona symbolicky psáno, jak nám ten zákon všechny ty naše „hodnoty“ pěkně ochrání, tak na rubu čteme, proč vlastně byl vymyšlen a kdo a co tím sám pro sebe sleduje. Vyjádřeno lapidárně aktuálně, tak například „lex Babiš“ říká o jeho autorech zcela jasně: Oni pro Babiše ideologický a nekorupční socialismus a sami sobě svobodný korupčně tržní kapitalismus.

Jenže každý projev politické vůle elit není vždy jen silový vzkaz národu. Je to zároveň i osobní politické přiznání těch, co si zákon vymysleli. Přiznání, jak člověk může být už v dětství vychován a jeho charakter osobnostně nastaven. Nastaven tak, že představa „jejich“ kapitalismu nepočítá s lidmi velmi bohatými a zároveň relativně poctivými přesto, že ideologie kapitalismu a jeho společenská „pravidla“ se tak navenek zuby nehty tváří. Jak tedy vlastně naši poslanci rozhodli? Zkrátka dohodli se mezi sebou pěkně marxisticky třídně. Zajímavé…

Co nám český kapitalismus o své systémové poctivosti vlastně deklaruje? Inu, prohlašuje především, že kapitalismus nechce být utopickým komunismem ani rovnostářským socialismem, přičemž ale zároveň – o politicky budovatelské zodpovědnosti a faktické sociální spravedlnosti socialismu – jen tiše a cudně mlčí. Také cudně mlčí o tom, že kapitál sám bude mít vždy plnou pusinku slovíčka spravedlnost, ale bude to vždy jen „spravedlnost“ třídně asociální. Spravedlnost jen podle představ systémových ideologů, nikoliv ta obecná, rozumově přirozená a před slušnými zákony spravedlnost rovná pro ministry i bezdomovce.

A jaký ještě je, ten český kapitalismus? Je to především třídně kolektivistický projekt schopnostně průměrných a v posledním čtvrtstoletí narychlo vykvašených (j)elit. Systém, jehož hnacím motorem je kosmopolitní multikulturní nevlastenectví, korupce a nepoctivost, majetková hamižnost a obyčejná závist a nenávist k těm ještě bohatším. Politický mechanismus, jenž si ideologicky říká demokracie, přičemž základním kamenem stavby jeho politiky je přetvářka ve slovech a činech. Kapitalismus, v němž intriky a pokrytectví jsou vydávány za znaky korektnosti a podvodnické jednání je atributem odbornosti. Systém, v němž lichvářský úrok a hon za bezpracným ziskem v asociálně vztahové džungli jsou společensky ustaveny jako legitimní přírodní zákony. Kapitalismus, jenž potřebuje mít v propagandě obraz vnějšího zahraničního nepřítele jen proto, aby odvedl pozornost od českých sociálních nerovností.

Jinými slovy, český kapitalismus se – kupodivu najednou a pět minut po dvanácté – stydí politicky přiznat, že je možné zbohatnout legálně a – sledováno s přihmouřeným zrakem – v mezích zákonů poctivě, pakliže se elity společnosti rozhodnou (a lid obecný to mlčky „skousne“), že prozatím na dobu neurčitou bude uznáno, že stačí už jen obchodnický pult anebo stůl bankéře, advokáta, pojišťováka či nějakého jiného „zprostředkovatele“ slibů – a vždy to bude znamenat ekonomicky snadný zisk. Zisk, vznikající už z principu dvou různých druhů cen čehokoliv, co je v prostředí před pultem a za pultem – zbožím. Zisk ze dvou cen, z ceny skutečné a ceny požadované – stylem levně nakoupit a draze prodat. Zisk pouze z rozdílnosti ceny, vymyšlené obchodníkem a smluvně „tomu kupujícímu dohodnuté“ v prostředí, kterému se po klausovsku a ježkovsku prý říká svobodný trh.

Takže, co je nyní zákonem „lex Babiš“ od jeho autorů veřejně přiznáno? Nic víc, než jen to, že filosofie morálky je dána pouze závistí zbohatlíků línějších a proto průměrných vůči zbohatlíkům pracovitějším a proto nadprůměrným. Závistí, odkojenou hamižností líných a jejich snahou kompenzovat si to kariérou větší moci. Moci nad druhými pokud možno v co největším počtu. Při snaze o co největší moc, která se vlastnicky projevuje zejména majetkovou chtivostí a oražeností „odvahy“ neustále lhát, uzavírat podvodnické smlouvy a v dohodách nedodržet slovo.

V souhrnu lze proto říci: Právě bylo vnímavému lidu plebejskému tím zákonem veřejně a nechtěně přiznáno: Jedna věc je vymýšlet ideologické žvásty o svobodách, (např. názorově psát a mluvit a mít majetek) a druhá věc potom je – divit se a někdy i dokonce děsit důsledků toho, co si ti stejní lidé sami kdysi v minulosti vymysleli a svorně odhlasovali. Přiznání, jak je pro někoho nepředstavitelné pochopit, že někdo může být přímo pohádkově bohatý, přičemž možná ani neporušuje deklarovaná pravidla obchodování s jakýmkoliv zbožím, včetně toho nejdůležitějšího a zároveň nejlukrativnějšího na trhu kapitalismu – lidské práce.

Je to i přiznání bezvýchodnosti morálního zdůvodnění existence korupčně politického a typicky sporného koridoru Systému. Kapitalismu typu „superbohatý podnikatel s pravomocemi vlastníka toho svého soukromého majetku, versus osobně chudší šafáři koloniálního státu, ale s pravomocemi soukromých vlastníků všech ještě zbylých majetků toho státu, který spravují“. Přiznání, že organizátorsky poctivě a čestně uskutečnit kariérní a majetkově vlastnický cíl bez předpokladu porušení cti je dnes nemožné.

Závěrem lze proto říci: Ano, „lex-Babiš“ je přiznáním kouzla nechtěného. Nicméně, ačkoliv se říká, že přiznání je polehčující okolnost, tak právě zde to přiznání je i podpisem dnešní pokrytecké morálky českých elit. A tak se mi zdá, jako by ten Babiš svým kolegům politikům takhle jednou po ránu v duchu vzkázal: „Chcete skutečný ne-kavárenský kapitalismus podle vašich vlastních zákonů? Nuže dobrá, tak já vám ho dám!“ A skutečně to taky udělal, načež v parlamentním dvorečku vypuklo tohle veliké pozdvižení.

Přejít do diskuze k článku 31 komentářů