Maloburžoazní ksindl

No, to jsme to teda po těch pětadvaceti letech dopracovali! Ani Petr, ani Pavel. Kdyby to byli oba, Petr a Pavel, tak to nevadí. Jen ať se mají lidi rádi. A třeba i registrovaně, když si nejsou stoprocentně jistí. Ale ani Petr, ani Pavel, to je přece typický kočkopes. Neštěká, nemňouká, myši neloví, ani pac dát neumí. Ani do paštiky ne nehodí.

Před pětadvaceti lety jsme si přece jasně a jednoznačně všichni řekli, že žádný komunismus ani socialismus již nechceme, navíc vůbec ne ten reálný. A co dnes máme? V televizi stále řádí major Zeman a Žena za pultem. Musíme se dívat na nově natočené nostalgické vzpomínkové seriály o starých zlatých časech. Jako by ty staré seriály nestačili. O starých filmech ve stylu socialistického realizmu, ani nemluvě.

Přesně a jasně řečeno, u nás vládne maloburžoazní ksindl. Lepí se stále jako bláto na paty komunismu a nemůže z vlastních pat setřást socialistický prach. No, posuďte sami.

Co je to, proboha, třeba za tržní ekonomiku, svobodu a demokracii, když je ze zákona například povinné základní školství, očkování, první pomoc, sledování reklam, jízda vpravo a jiné komunistické a populistické nesmysly? Když někdo ze zákona něco poručí, tak to musí také zaplatit. Jinak to pěkně smrdí komunismem.

Jak je například možné, že někdo, a navíc veřejná osoba, a ještě navíc v médiích, může říct: „My.“ Vždyť taková osobní zájmena na hony zapáchají nechutným kolektivismem. Měli bychom přece zásadně vždy říkat jenom: „Já!“

Také vám volají po telefonu různí dealeři a zdržují vás svými výhodnými nabídkami. Již mi dlouho nikdo nevolal. Vždycky je okamžitě seřvu, co si to dovolují: „S vámi bavit nebudu! Vy mi voláte za účelem zisku. Máte za to peníze. A po mně chcete, abych vám věnoval svoji pozornost, sílu a čas zdarma? S nikým se zadarmo zásadně nebavím! Soudruhu!“ Předtím než třísknu telefonem, tak takové chytráky ještě pošlu do háje nebo raději někam jinam. Jen ať asi to nahrají.

A vůbec, co je to za komunistické manýry, že nahrávají vaše telefonní hovory, že jsou všude kamery, čipy, fízlové a policajti! Zlaté komunistické píchačky? Vrátný se na vás jenom usmál, když jste si během pracovní odskočili. A dnes! Kam se v práci vrtnete, tam jsou kamery, čipové dveře, kódy, PINy a jiné štěnice.

Tuhle mi někdo na ulici nabízel k prodeji nějaké zboží. Strašně jsem se rozčílil: „Co si to, občane, vůbec dovolujete! Kolik mi zaplatíte za to, když si koupím ten váš krám? Pokud na tom nevydělám, nemám o něj zájem!“

Tuhle mi volal nějaký chytrolín z banky, že má pro mne nějaké podílové listy, jeden za tisícovku. Seřval jsem jej, že ze mne dělá pitomce. Pak jsem dodal smířlivě: „Když mi zaplatíte předem patnáct set za každý podílový list, který si pak u vás koupím, tak si každý koupím za tisícovku.“ Nějak se mu to nelíbilo. Tak chytrý jako on, je každý. Jak to, že v bankách vládnou takové komunistické poměry, že bankovní úředníci vyžadují něco od klientů zdarma?

Nejvíce mne však dopálili myslivci u nás v hospodě. Chystali se na hon a den předem to pořádně zalévali chlastem. Když byli v nejlepším, tak se mezi sebou hádali a křičeli: „Zastřel si sám své buržoazní prase!“ A takovým magorům dávají zbrojní pasy, lovecké lístky a prodávají jim zbraně. A pak se všichni blbě diví, když se něco semele. Zdravý člověk žádné zbraně neshání, neboť se zná, že by ve slabé chvíli všechno vystřílel. Zbraně shání jenom psychopati, a psychopati jim je taky prodávají. Cožpak byste si koupili nějakou zbraň zadarmo?

Rovněž ve veřejné hromadné dopravě dochází se mnou k častým kolizím. Chytnu se například na nádraží hned u pokladny. Obvykle se pokladní ptám: „Kolik mi zaplatíte, když pojedu vlakem?“ Nechápavě na mne ty pokladní koulejí očima a neví, jestli nejsem blázen nebo opilý. Proboha, jeli jste již někdy tuzemským vlakem?! Vždyť takový horor nikdo zadarmo po nikom nemůže chtít!

Jak říkám, u nás vládne maloburžoazní ksindl. Je úplně všude. Nedej bože, kdyby se komunisti vrátili. To by nám to ten ksindl zase pěkně osladil. Stejně jako nám osladil tu demokracii, a předtím ten socialismus.