Muška jenom zlatá

Reklama


Ačkoliv se v dnešní době zdá, že být bohatým kapitalistou je jistě příjemné, tak to ještě nezaručuje, žít si ve štěstí a v klidu. Naopak je to existence v ještě větším stressu, než život kohokoliv jiného, kdo je jen o trochu chudší a nedej-přírodo, snad i trochu mladší. Vlastně, je to pořád jen ten starý problém Moliérova Harpagona, který má sice bohatství dost, ale pořád prožívá jen strach, aby právě o to jmění nepřišel. A telefony zvoní a krevní tlak stoupá, obličej je čím dál červenější, dokonce i ruka se šestým šálkem kávy se už taky třese – a ten den konec nemá.

Boháč si totiž musí své movité a nemovité majetky neustále hlídat a nějak si je jistit a stále musí někomu platit za to hlídání a pojišťování. Musí pořád myslet, jak to zařídit, aby uchránil, co už on sám hlídat nezvládá. Musí mít své movité a finanční bohatství v trezorech a v bankách, ačkoliv ani tam si nikdy není jist, kdy mu zas některý z jeho trezorů někdo vykrade, nebo který bankovní účet mu banka pod jakousi podnikatelskou či soudní záminkou zablokuje. Navíc se stejně jako ti lidé nejchudší, i on musí bát o ztrátu svého zdraví vinou zhoubných nemocí, smrtelných nehod či katastrof, protože v životě platí, že čím víc kdo má, tím větší strach prožívá z toho, co by bylo, kdyby všechno ztratil.

Takže jediná jeho radost, kterou mu to bohatství občas dá, je jen to, že si může myslet, (ale skutečně jen sám ve své hlavě myslet), že mu to jeho bohatství snad i někdo závidí podobně, tak jako on vždy záviděl a dodnes závidí jiným, když zjistí, že někteří jiní jsou ještě bohatší, než je on. A co je navíc přímo ku vzteku, on ani tu závist druhých chudších jistou nemá a tak musí usilovat, jak by získal nad těmi druhými i nějakou tu vládu a manažérskou moc. Moc, kterou by je mohl komandovat, šikanovat, pronásledovat a občas je tak i společensky ponížit.

Jenže pak nastane problém, protože zas pro změnu zjistí, že ke všem těm starostem s majetkem a strachem aby o něj nepřišel, navíc ztrácí spoustu času tím, že výkon moci nad druhými je sice pro něj příjemný, ale už mu nedovoluje tak jako dřív ani chvilku oddechu. Zkrátka, občas si moci jen tak trošíčku zalenošit, aby přitom nebyl strach, že jej nejen o majetek ale už i o tu jeho moc někdo jiný, stejný jako on, zítra možná připraví a nebo se o to aspoň pokusí – čemuž on musí pochopitelně a s předstihem zabránit. A tak si zase ani na vteřinu od starostí neodpočine.

Nu a aby toho nebylo málo, když už tu volnou chvilku nakonec nějakou má, tak vlastně pro samé starosti po celé měsíce a roky ani neví, jak vlastně žije jeho rodina a zda ho vůbec ještě má ta manželka ráda a jestli děti na něm nemilují víc to, co nahromadil, než jeho samotného, protože jim po celý jejich život nikdy nedal to, co pro ně u táty bylo to nejcennější – svůj čas. Čas na pohlazení, když byly malé, čas na popovídání a pohádku před spaním, když byly větší a čas na štěstí, že všichni doma mohou být alespoň jeden večer v týdnu v klidu pospolu.

Ono je to jistě příjemné, například se vozit autem a nemuset chodit pěšky. Problém však nastane, když zjistíme, že tím autem už jen jezdit musíme. Musíme například proto, že vlastní nohy našeho štěstí nám sloužit přestaly a nosit nás už nechtějí. Zkrátka žijeme život, kde sice nic není zadarmo a na první pohled to jistě vypadá, že všechno se klidně dá za peníze nakoupit, ale – obrazně řečeno – štěstím boháče není jen ten sex, co za peníze prodá nevěstka. Štěstí je i láska druhých vůči nám a pocit právě téhle jistoty.

Je to také pocit z práce, která se podařila a po nás tu snad jednou i nějakou tu tvůrčí stopu zanechá. Je to pohled na rostlinku, která na zahradě naší péčí pěkně vyrostla. Je to upřímné slovo a stisk ruky někoho, koho máme vedle sebe rádi a komu i na nás záleží. Toho, kdo nemá strach jen o svůj majetek a občas nás ráno s úsměvem a vlídným slovem přijde probudit.

Tohle všechno jsem nedávno u narozeninové sklenky vyprávěl člověku, kterého jsem po mnoha letech znovu potkal a přesto až dosud jsem jej měl za svého přítele. Brzy potom, co jsme se pak rozešli, jsem ale pochopil, že už se s ním asi nikdy znovu nesetkám, protože mne přestal za přítele mít. Nu, co se dá dělat. Nevěděl jsem totiž, že za ty roky značně zbohatl a že bylo ode mne velmi netaktní, neprojevit mu závist nad jeho bohatstvím a tím i jeho štěstím v životě. Závist, která by ho potěšila.

No nic, tak až bude mít zase to své další výročí, tak mu alespoň napíšu mail a tu závist mu tam nějak projevím. Aby mu na světě nebylo tak smutno.

– – –

Jo, a kde tu zlatou mušku najdete? Zkuste například Facebook.

Za chvilku zamyšlení snad ta krátká básnička stojí.

Přejít do diskuze k článku 44 komentářů