Šmíra ve straně jednoho muže

Charakteristickým znakem současného sporu mezi vládními stranami ANO a ČSSD, jenž hrozí přerůst v krizi vládní, je fakt, že mu s výjimkou bezpečnostních odborníků nikdo pořádně nerozumí. Vždyť kdo ze smrtelníků mimo oblast bezpečnosti dokáže posoudit, zda je pro potírání zločinu u nás výhodnější, budou-li jej potírat jako až dosud dva oddělené bezpečnostní orgány (ÚOOZ čili Útvar pro odhalování organizovaného zločinu na straně jedné a ÚOKFK neboli protikorupční policie na straně druhé), jak tomu bylo až dosud, anebo útvar nový, centrála vzniklá sloučením obou, jak to dnes připravuje vedení policie.

Přes to všechno se vicepremiér a ministr financí Babiš a jeho strana ANO, kterou jako firmu vede a jež předmětný spor na jeho pokyn vyvolala, pokouší vzbudit u veřejnosti dojem, že nic jiného, než právě její horoucí odpor ke sloučení obou bezpečnostních orgánů je onou záležtostí, po jejímž naplnění by jí nezbylo nic jiného, než odejít z vlády, po čemž by těměř jistě následovaly nové volby. Přitom skutečným cílem jejich protestu jsou přímo tyto nové volby, které, jak v ANO všichni věří, jí přinesou vítězství a tedy rozhojnění jejího vlivu v nové vládě. Takže protesty proti sloučení ÚOOZ a ÚOKFK jsou jen zástěrkou, která má pravý motiv odbojnictví strany ANO pouze zakrýt.

Projevilo se to hned v první den uvedeného sporu, kdy se před televizní kamery ČT shromáždili všichni, kteří ve straně ANO něco znamenají, aby vespolek a též každý za sebe svůj odpor proti připravované policejní reformě formulovali. A tak zde jeden za druhým, Babiš, Pelikán, Stropnický, se semknutými ústy a pohledy jak granit tvrdými, vyjadřovali svoje nejosudovější rozhodnutí raději padnout, než cosi tak tragického, jako je sloučení dvou bezpečnostních složek, připustit. Ministr Stropnický si dokonce pro zvýšení účinku svého protestu notně rozcuchal vlasy a předvedl hereckou roli člověka, zahnaného sice osudem až na samý okraj zkázy, ale přesto rozhodnutého zlému neustoupit. Ani proslulý Heinrich George ve filmu Kolberg nezahrál podobný typ líp.

Že to všechno ovšem vzhledem k okolnostem působilo jako šmírácká komedie posledního řádu, sehraná snaživci, které – nebýt příslušného povelu jejich vůdce – by takováto hra na rozhorlené nešťastníky nikdy ani nenapadla, ale na jeho povel ji hráli do strhání těla, je smutným faktem našeho současného politického života. O to smutnějším, že se odehrává v naší momentálně nejsilnější straně, která už téměř je, a v budoucnu už skoro určitě bude, nejsilnější vládní stranou.

Stanův komentář: Osobně jsem onu autorem popisovanou šmíru neviděl, bezpečnostním otázkám se podrobně nevěnuji, ale jedno mě zkušenosti naučily. Pokud se některý policejní vyšetřovatel v minulosti při své práci dostal na stopu trestné činnosti někoho opravdu důležitého, řešilo se to obvykle reorganizací, jeho útvar byl rozpuštěn a on sám poté u policie dobrovolně či pod nátlakem (koho by bavilo rovnat lejstra v archivu) skončil. A takových zdánlivě nesmyslných reorganizací s tímto jediným cílem už od Listopadu 1989 proběhlo několik.