Teorie poznání a praxe výmyslů

Základem střízlivého a správného chápání politiky je schopnost poznávání skutečností a hodnocení jejich důsledků. Vůle ke zkoumání mediálního popisu teorie života a politické informační praxe. Praxe jedněm vnucovat výmysly a druhé za to vnucování odměňovat mocenskými a pracovními pozicemi a tituly.

Je to střet teorie pokory a reality pýchy, souboj teorie dobra a praxe zla, soutěž víry v pravdu s praxí lží a propagandy. Je to i protiklad teorie slibovaných svobod a praxe poníženého či dobrovolného otroctví. Praxe poslušného posluhování někdy za odměnu, jindy dokonce i za trest. Je to schopnost rozeznání teorie estetiky a praxe „svobodného“ sprejování zdí veřejných památek. Umění rozlišit faleš teorie mravnosti od praxe orgií a žranic. Znalost rozdílů etikety a skutečnosti v hulvátství. Je to i vůle pochopit rozdíly mezi teorií inteligence a praxí stupidity.

Řekněme si na rovinu: Téměř u všeho, co si kdy lidé v politických ideologiích vymysleli a ještě v budoucnu dál i vykoumají, tak tam vždy na počátku byl jen jakýsi výmysl nebo (v lepším případě) nějak vyfabulovaný příběh, přičemž pouze něco, co nám přírodní zákony dovolily jako oprávněnou teorii potvrdit, se pak někdy – a jen občas – i realitou stalo. A jak to v praxi funguje?

Brýlatí a nagelovaní klauni nám v televizi vykládají jen ty správné dějiny, blábolí o posvátnosti náboženství nebo o vědeckosti řemesel politiky, práva a ekonomie a nepřiznají sobě ani nám, že z těch jejich řečí je většina vět pouhý výmysl, protože kdyby ty své představy měli praktickým experimentem dokázat, tak neprokážou buď vůbec nic, anebo si tím jen udělají ostudu. To jim však nebrání, aby si za své výmysly vzájemně udělovali vyznamenání, profesorské tituly a pamětní ceny a honosili se tím.

Je to však vina těch, kteří toto všechno dělají, anebo je to i vina těch, kteří tomu nadšeně věří a ačkoliv tu již čtvrt století máme pragmatický kapitalismus, tak si ti dobráci za svou fanatickou oddanost a víru ani nenechají zaplatit? Takže, je to skutečně pouze vina těch, jejichž hlupáctví je už tak očividné, že soudný člověk může nad tím jen v údivu kroutit hlavou?

Co je vlastně realita poznání a co je výmysl? Realita je pokorný a vždy prakticky ověřitelný popis světa. Realita je stavba, která pak stojí a dál trvale existuje – anebo někdy také spadne. Realita je fyzický i virtuální stroj, který produkuje v praxi vyhodnotitelné fyzické i abstraktní produkty. Realita je chování všeho kolem nás, co vidíme, slyšíme, cítíme a můžeme si na to sáhnout. Realita je i to, co můžeme změřit nebo ochutnat, pakliže je to poživatelné, přičemž to všechno je dílem důsledků přírodních zákonů a nikoliv jen našich přání a představ.

Realita však ani zdaleka nemusí být definice, kterou k nějaké věci, či k nějakému ději přisoudíme. Realita, též nejsou ani pravidla, která k nějakým dějům vymyslíme a pak je prohlásíme za náboženské dogma, za humanitní nebo ekonomickou vědu či za právo, pakliže ty věci mohou být kdykoliv jindy vyloženy a prokázány úplně jinak.

Ostatně nejen právo, ale i sociální psychologie dokáže tvořit paradoxy, kdy záleží jen na výkladu pravé či domnělé podstaty téže věci. Například student fyziky bude mít nesporně pravdu, jestliže přijde na zkoušku z toho předmětu a k profesorově otázce „Proč jste přišel?“ odpoví: „Přišel jsem proto, že existuje tření, poněvadž jinak bych sem k Vám přijít vůbec nemohl“.

Nepadejme proto na ústa uctíváním „představitelů“ bohů či tak zvaných společensko-vědeckých autorit před jejich tituly a postavením a naopak si uvědomme, že i oni jsou jen lidé, a že možná někteří i těch svých titulů a pozic dosáhli buď jen obyčejným podfukem, násilím, nebo chytrou propagandou. Naučme se rozlišovat mezi přírodními vědami jevů skutečných a kdykoliv zopakovatelných experimentem a pseudovědami lidských výmyslů, jejichž cílem není využitelná praxe produktů logiky a komunikace, ale jen naškolená vychytralost při ovládání a zneužívání naší důvěry a obav v realitě našich životů.

Které tzv. „vědy“ jsou tedy jen pouhým sociálně manipulačním lidským výmyslem? Inu, dá se jich vyjmenovat mnoho – právě z oborů tzv. věd společenských, které nezkoumají podstaty a příčiny dějů, ale mají v základech jen ideologie představ. Je to především každé náboženství a všechny lidské dojmy a víry o tzv „duchovnu“. Jsou to i všechny tzv. vědy humanitní, právní a ekonomické, v jejichž podstatě jsou často jak lidská přání a fantazie, tak i mocenské snahy a vymyšlené či různě domýšlené příběhy statistik, průzkumů, ba i legend a pohádek. A proč to všechno jejich „tvůrcům“ i tak úspěšně funguje? Protože vědí, že existuje nejen lidská představivost a důvěřivá pošetilost, ale i pud sebezáchovy a strach z moci, z neúspěchů, stresů a případných bolestí.

Proč tomu tak je? Protože lidská „duše“ funguje právě jen podle jediných tří skutečných sociálních věd, jimiž jsou pedagogika, psychologie a psychiatrie. Podle těchto věd totiž není smyslem věci jenom hlásat uměle vyfabulované „poznatky“ a myšlenky, ale především hledat důvody a způsoby lidského myšlení a pokorně je zkoumat. Zkoumat zákony přírody i na člověku, tj. skutečné souvislosti procesů uvnitř mozků nás lidí. Hledat zákonitosti funkcí naší psychiky, které příroda nezávisle na nás evolucí stvořila. Procesy, o nichž často ani nevíme, protože se nás nikdo explicitně netáže, co si o nich vlastně myslíme, pokud vůbec právě myslíme.

Nakonec už tedy zbývá jenom jedna otázka: Proč si lidé tolik vymýšlejí a své výmysly jako „vědu“ prosazují? Proč tak činí, aniž by cokoliv z těch svých výmyslů byli schopni prokázat jako zákony Vesmíru, kde jedině přírodní jevy a síly kdykoliv prokazatelné jsou? Je to proto, že ti lidé si hrají na bohy alespoň v tom našem malém lidském měřítku, protože pochopili dříve než my ostatní, že jedině síla generuje moc a že rozkoš z moci „bohů“ nad ostatními tvory chutná mnohem víc, než nejvybranější lahůdky od těch nejlepších kuchařů.

Jenže pozor! Bohové se nikdy nepotřebují chovat zodpovědně, pokud se jim nechce! Nemít totiž za nic zodpovědnost, i to je jedna z božských rozkoší!

Ano, je sice pravda, že vedle zkoumání reality, rovněž i spekulační myšlení může vědu posunovat dál. Otázkou však je, kam až ji to posune a kdo a jak všech těch pouhých výmyslů a představ z toho plynoucích pak užije. Jestliže si například lidé vymyslí Slovo a Písmo jako prostředek komunikace, bude to samo o sobě zajisté užitečné a dobré. Jestliže však právě pomocí toho slova a písma například vymyslí už i militantní náboženství či nějaký systém asociálního práva a navíc i prolhanou propagandu, která pak většině lidí bude škodit, pak je na místě říci: Pozor, toto už není věda o zákonech přírody, ale jsou to jen škodlivé výmysly těch, kteří ostatním právě těmito nástroji manipulace chtějí vládnout. Vládnout proto, aby právě takto z druhých lidí důvěřivě hloupějších – pro sebe vyždímali co největší moc a zisky bohatství. A proč právě zisk a bohatství? Protože vedle zvůle násilí už jen velký majetek generuje ještě větší moc.