Uličníci z Malé strany

Konečně jsou v roli, která jim padne, která je jim vlastní a ve které se cítí, jako doma. Totiž v roli chuligánů, výtržníků a protistátních živlů. Jako by se Kchárlovi Schwarzenbegovi na hlavě znovu zvedlo číro z bohatýrských dob šarvátek s vídeňskými policisty a jako by Miroslav Kalousek znovu fackoval mladíka, který ho oslovil na Malé Straně. Scéna je tedy autentická a odpovídá i obsazení.

Teprve teď jsou takoví, jací skutečně jsou a jak je Bůh stvořil, masky počestných politiků se válejí na malostranské dlažbě, a národ je konečně vidí nahé a takové, jaké je měl vidět vždycky. Jako dareby a uličníky, kterým je osud a postavení národa lhostejný, kteří vidí jen sebe a zase jen sebe, a kromě toho už jen svou kazimírskou roli, která se až dosud tak dobře vyvíjela – a teď (propánakrále, co se to stalo?) – stojí spolu se sobě rovným povstalcem Bursíkem a s jeho bandou,, ježící se protičínskými standartami, na trase mezi Malostranským náměstím a náměstím Hradčanským – a nemůžou jít dál, protože cestu jim přehradil kordon policistů. Co si to dovolujete, řvou poslanci Kalousek a Kchárl do tváří policistů a před oči jim strkají své poslanecké průkazy, ale ti odmítají pustit na tyto dva dokumenty na Hrad celou protičínskou Bursíkovu bandu. Strkanice, hádky, ale policie zůstává neoblomná, protože dobře ví, co má tahle chuligánská výprava v úmyslu. Narušit a případně i rozbít všechno, co se právě teď na Hradě sjednává, obchodní protokoly v hodnotě stovek miliard,, stovky objednávek pro české podniky a tím pracovní příležitosti pro statisíce našich lidí.

Ale co je nám po tom, víří to v Bursíkově zadržené bandě, ale postupně ten pohyb slábne a ustává, a se standartami sklopenými a schlíplými se protestní shromáždění i se svým slavným poslaneckým jádrem rozchází. Ale měli by jít dál, už by se neměli zastavovat, měli by překročit i státní hranici a mašírovat pořád pryč, co nejdál od nás….