Volby budou i naším hlasováním o míru

Jestliže se v úvahách o budoucnosti míhá v našich hlavách i obava z možnosti vypuknutí budoucí války, která bude – jestliže ji svět dopustí – nejpravděpodobněji nukleární a tedy všezničující, měli bychom svou ostražitost uvést do pohotovosti právě v těchto předvolebních dnech, kdy se rozhodujeme, kterou z nabídky našich 31 stran přijmeme a které odmítneme. Máme totiž v té nabídce – i když se o tom nemluví, protože strany samy si to možná mnohdy ani dost jasně neuvědomují – strany válečnické a strany mírové. Strany válečnické jsou ty, které na věčné časy přisahají svou věrnost Spojeným státům, NATO, severním mořím a zvlášť pak severnímu Atlantiku, což jsou jak známo TOP09, ODS, lidovci, Piráti, Zelení, ČSSD a ANO, (ano je to tak, jen se zaposlouchejte do ryze proamerických válečnických výkřiků jejich ministra obrany Stropnického), a strany mírové, jimiž je snad (alespoň v to doufám), většina stran ostatních.

Jak jsem na tohle dělení přišel? Jednoduše – vždyťse nabízí samo sebou. Cožpak Amerika, kterou strany, jež jsem jako válečnické vyjmenoval, tak vřele milují, není dnes samou samou trestí válečnických snah po celém světě? Cožpak nemá vojenské základny ve 150 zemích světa a cožpak v tomto ještě téměř zbrusu novém století neintervenovala buď přímo vojenskými útoky, svržením vlád či aspoň odstraněním těch politických vůdců, kteří se jí dostatečně nepřizpůsobili, už v osmnácti zemích glóbu? Cožpak není známo, že tohle permanentní válečnické uzpůsobení si současná Amerika nese jako dědičný hřích za to, že v roce 1961 nedbala varování prezidenta Eisenhowera před růstem amerického vojensko-průmyslového komplexu, který dodneška přerostl v bumbrlíčka, který už do svých nenasytných úst spolu s podstatnou částí hospodářského sektoru nasoukal i téměř celý americký stát včetně Kongresu, a ze svých představitelů už dokázal udělat i ty nejvýznamnější ministry americké vlády? A přeměnil Ameriku v zemi, která bez válek, válečnického napětí a uměle vyrobených nepřátel nemůže už prakticky dýchat?

A cožpak – je li tato válečnická povaha dnešní Ameriky tak nevyvratitelná – nenesou na sobě nepřehlédnutelnou válečnickou vinu nejen za ni, ale i za dnešní neutěšený stav světa, též ty vazalské státy, které ji v jejím válečnickém počínání vždy nekriticky podporovaly, což platí – bohužel – i pro naši republiku?

Volby, před kterými v těchto dnech stojíme, mohou i v tomto ohledu přinést změnu. A pokud máte za to, že jsme moc malí na to, aby na nás a našich volbách záleželo, vzpomeňte Clausewitzova výroku, že poslední batalion, vržený do bitvy, může rozhodnout o výsledku války. Přes svou nepatrnost to tedy můžeme být i my, kteří na pomyslnou váhu s miskami mír a válka vhodí svůj hlas na mísku mírovou – a tím přivedou konečné rozhodnutí.

Pamatujme v den voleb i na to.