V současné době jsme ze strany pravice svědky silných slov o puči v souvislosti s bezesporu demokraticky uskutečněnou změnou ve vedení ÚSTR. Je to změna, způsobená tím, že pravidla pro řízení a činnost tohoto ústavu si stanovila pravice v době, kdy měla většinu v senátu a kdy tuto většinu charakterizovala tak, že je „na věčné časy a nikdy jinak“. Proto se stal senát rozhodujícím orgánem pro rozhodování o řízení zmíněného ústavu.
Když v naprosto demokratických volbách většina v senátu přešla na levici, došlo k tomu, že si samozřejmě většinová levice přesně podle pravidel, schválených kdysi pravicovou většinou, mění vedení a zřejmě i činnost tohoto ústavu podle svého.
Zaskočená pravice nazývá tuto demokratickou změnu „pučem“. Nebudu se věnovat rozboru činnosti ÚSTR a jasnovideckým úvahám, jak se tato činnost nyní změní, ale zamyslím se nad tím, jak je vůbec možno se o demokratické změně v našem státě vyjadřovat, aniž by to vyvolalo bouři v mediích.
Když pravice realizovala svůj program díky své většině (někdy i jednoho hlasu), slyšeli jsme od levice slova o válcování, o odmítání dohody, ale o „puči“ jsme z jejich strany skutečně neslyšeli.
Pokud bude ta strana, která v demokratických volbách ztratí v jisté relativně okrajové záležitosti pravomoc, charakterizovat změny (dané změnou poměru hlasů při postupu podle zákona, schváleného nota bene pravicí) jako „puč“, pak se dostaneme do situace, kdy i zásadnější změna poměru hlasů pravice a levice v parlamentu v důsledku voleb bude zřejmě označena stejně!
Připomeňme si zvrat v Chile v roce 1973. V zemi byla bezesporu demokraticky zvolená socialistická vláda, která začala realizovat levicové reformy (např. znárodnění dolů a bank, které patřily zahraničním koncernům), nepřijatelné pro pravici. Demokratický zvrat nebyl reálný, takže s podporou ze zahraničí došlo k Pinochetově puči, který obnovil vládu pravice.
Že by byla po volbách v r. 2014, o kterých se předpokládá, že v nich levice zvítězí, možná obdobná realizace zvratu? Ve členském státu EU rozhodně nikoliv, stačí si připomenout i poměrně slabou odezvu EU na účast Jorga Haidera v rakouské vládě. Pravice by sice nazvala výsledek demokratických voleb pučem a o zvratu by přemýšlela, ovšem postup podle Pinocheta by možný nebyl.
O to silnější by asi byla ekonomická rebelie (připomeňme si, že i v Chile vše začínalo stávkou živnostníků a taxikářů). Pak by nám neměla být nápadná mohutná rétorická ofenziva na obranu živnostníků, osočených z „parazitování“ sociálně demokratickým ekonomem Mládkem, případně neustálé bušení proti případné účasti komunistů na vládě. Do této souvislosti je možno zahrnout i současný boj o ÚSTR. Připomeňme si Orwella a jeho definici „kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost“. Kdo ovládá sice digitalizované, ale nezveřejněné archivy StB, může z nich vytahovat to, co se mu hodí a používat to v politickém zápase (viz kauzy Kundera nebo smyšlený atentát Mašínů na Gottwalda).
Může tedy u nás po příštích volbách vzniknout situace, kdy demokraticky zvolená levicová vláda bude sice silná v parlamentu, ale slabá proti ekonomicky silné podnikatelské pravici. Postup proti ekonomicky silným a politicky oponujícím subjektům, který jsme viděli nedávno v Bulharsku či Albánii, by u nás možný nebyl. To by si měla ČSSD již dnes uvědomovat a hledat partnery a nikoliv parazity. Také v rámci socialistických stran EU by měla konzultovat své postupy v případě vítězství ve volbách a obrany tohoto vítězství na poli ekonomiky.
