Čechy

Čechy

Dlaň jinochova na dívčích prsou,

kolíbka, pec, talíř s horkou polívkou.

Všechno je malé, důvěrně známé

i český Pánbůh,

ten opravdu český,

který v lidských srdcích

navěky usnul.


Mezi kopečkama

na zápraží, kde mouchy bzučí

a ptáci nepřestávaj vykřikovat

údivem nad krásou jarního dopoledne.

Pampelišky, vůně, linoucí se z kuchyně.


Prostoupená sluncem,

hledím na tuto zem,

po které lidé šlapou

jako po matce, co zestárla.

Synové, jejichž ženami jsou snachy bez úcty.

Dcery, co ze strachu nepromluví.

A stará matka jako služebnice

podstrojuje vypaseným sviním,

co na dvoře se v hnoji nejraději válí.


To všechno, co v nás bylo ryzí,

láska, shovívavé pousmání

a radost matky z dětí,

sedících u stolu a kolem hrnce

s pravou českou bramboračkou.

To všechno časem uhynulo.

A s tím se nedokážu smířit.

© Dominika Dery, Praha, květen 1998

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments