Čechy
Dlaň jinochova na dívčích prsou,
kolíbka, pec, talíř s horkou polívkou.
Všechno je malé, důvěrně známé
i český Pánbůh,
ten opravdu český,
který v lidských srdcích
navěky usnul.
Mezi kopečkama
na zápraží, kde mouchy bzučí
a ptáci nepřestávaj vykřikovat
údivem nad krásou jarního dopoledne.
Pampelišky, vůně, linoucí se z kuchyně.
Prostoupená sluncem,
hledím na tuto zem,
po které lidé šlapou
jako po matce, co zestárla.
Synové, jejichž ženami jsou snachy bez úcty.
Dcery, co ze strachu nepromluví.
A stará matka jako služebnice
podstrojuje vypaseným sviním,
co na dvoře se v hnoji nejraději válí.
To všechno, co v nás bylo ryzí,
láska, shovívavé pousmání
a radost matky z dětí,
sedících u stolu a kolem hrnce
s pravou českou bramboračkou.
To všechno časem uhynulo.
A s tím se nedokážu smířit.
© Dominika Dery, Praha, květen 1998
