Článek člověka, kdysi domestikovaného i na těchto stránkách vedl k zamyšlení mnohé. Chtěl bych proto trochu humorně podotknout, že komunismus byl a je dosažitelnou realitou. Komunismus je možné chápat mnoha směry. Jakožto státní ideologii, opřenou o nadvládu těch nejchudších, proletářů, kteří by právě jako nejchudší měli vědět, jak se vyhnout úkladům společenské nerovnosti, nebo jakožto praktické utilitární, totiž užitkové snažení obyvatel určitého území, mluvící určitým jazykem a sdílející přibližně podobné hodnoty, vycházející, stručně, z křesťanského desatera. Nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš manželky bližního svého….a za to se asi nedostaneš do nebe, ale všichni udělají vše pro to, aby život tvůj, jako jedince, proběhl snesitelně, plnohodnotně, zdravě. Adjektiva by bylo možno dodávat, a zase odebírat podle libosti.
Shledáme-li práce klasiků marxismu-leninismu, zjistíme, že pojem komunismus a ideologie zaměňovali, skloňovali, každopádně, bylo to něco, co si ani samotní autoři nejen v manifestu, ale ani v díle Německá ideologie nedokázali, stejně jako jejich "zdrojoví" francouzští utopisté, představit. Možná proto, že jim, jakožto Němcům, bylo bližší pitvání ideologie, připomínající dětské pokusy s mrtvou žábou, aniž by na komunismus pohlédli deideologicky, totiž jako na něco, co jako živá žabka, jsouce lépe živena (než žabka kapitalistická) bude estetičtější, dále skákající, zelenější. Prostě, že komunismus v praxi nemá připomínat chcíplou ropuchu, a postkomunismus ropuchu po vivisekci. Ropuchu, jejíž tělo chamtivě ukusují červi, aby nasytili své chřtány a dosytili své majetkové libido.
Klasikové, jak známo, zabředli do vzájemných soubojů s jinými teoretiky, což je zjevně vysilovalo, a odvádělo od kritického hodnocení reality, která nastane, až třída vykořisťovatelů zanikne, a moci se, na určitém teritoriu ujmou vykořisťovaní. Budou vykořisťovaní vykořisťovat sami sebe? Jaký bude rozvoj této nové společnosti? Celosvětově je učení M-E-L považováno za teoretické, a proto bývá doplňováno stalinskou manažerskou praxí (mezi klasiky tak už nalezneme i Stalina), voluntarismem "sta květů, sta škol" i direktivismem "palte do štábů", tak jak traktoval Mao Ce-tung. Mao nebyl sice pro sto škol a sto květů, ale chápal živoucí, stostonkový (třeba u leknínu) rozdíl mezi teorií a praxí, a nejraději by "pálil do štábů", protože štáby jako takové praktickou revoluci zdržují svým byrokratismem. Bezbřehým byrokratismem. Nověji Kim Ir Sen a jeho metoda "čučche", spoléhání se na vlastní síly v praktickém díle jeho potomků prokazuje, že válkou zpustošená země ( americká vojska došla v 50. letech až na čínské hranice, a v omylu na Číňany zaútočila) dokáže nejen ožít bez zapojení do "mezinárodní dělby práce", ale dokáže dobýt vesmír a ještě darovat každému dítěti do patnácti let kilo čokoládových bonbónů u příležitosti narozenin prezidenta země, nebo, chcete-li, vůdce. Od Maových dob přitom o "straně" neslyšíte (jako uspořádávající prvek ji používají zejména čínští kapitalisté). Nevíme, a ani autor klepající tato slova do zašlé klávesnice netuší, jak se vlastně Strana v Koreji jmenuje. Strana práce? Není přeci důležité vědět, zda dlažební kostka má šest stran, nebo více (může byt teoreticky vybroušena jako diamant), ale důležité je vědět, kam má cesta vést, a kdo se po ní bude pohybovat.
Dokonalosti v rozvoji komunistických myšlenek bylo dosaženo zcela nedávno. Muammar al-Kaddáfí ve své Zelené knize traktoval jednoduché praktické pravdy, jichž si byli vědomi předchozí teoretikové. Jediný Kaddáfí a jeho země v letech 1977-2007 měl tolik peněz, aby to, co směle můžeme nazvat islámským komunismem, realizoval. V části první, nazvané řešení problému demokracie, Kaddáfí napsal, že veškeré demokratické volby jsou podvod, neboť jestliže volí polovina národa a z poloviny národa zvítězí ten, kdo dostal více než polovinu hlasů, je vyslyšeno jen 26% hlasů obyvatel. A zavedl přímou demokracii. Stanovil, že právo na byt, dům, auto, vodu, energie a pole je právem, a je nezcizitelné, a každý Libyjec měl šanci velmi záhy bydlet ve vlastním, přibližovat se po ulicích Toyotou a přitápět si o chladných nocích teplometem, přičemž proud, jako všechno, dostával za symbolický, manipulační, poplatek. Kdo chtěl pracovat, pracoval, kdo nechtěl, nepracoval, zdravotnictví bylo poskytováno všem zdarma, sport byl především praktikován, protože Kaddáfí mínil, že není důležité na sport hledět, je důležité sportovat. Jako každý utopista Kaddáfí chtěl, aby se principy džamáhiríje, vlády mas, rozšířily do celého světa, nebo, přinejmenším, do Afriky. Možná i to bylo příčinou jeho pádu, neboť řadu identických realizací (jako v Libyi) nalezneme i v některých emirátech Perského zálivu, kam se ovšem běžný cestující nedostane, a když, tak na pozvání sponzora. A více méně žije jako vězeň tohoto blahobytu.
Komunismus, jak vidíme z celosvětové teoretické nesourodosti, není tedy ideologií či filozofií, nýbrž aplikační teorií, kterou lze za určitých okolností uskutečňovat. Jak zde v diskuzi nedávno připomněl merlin, je to o tom, že každý dostává podle svých potřeb (nikoli mamonářských chtíčů), a každý poskytuje podle svých možností. Moment organizační (výrobně-rozdělovací) je ovšem momentem, na kterém, kromě expanze, všechny pokusy o zavedení tohoto systému kolabovaly. A ani věk strojů, snad racionální, leč ne-lidský, do lidských tužeb – žít šťastně alespoň část života – řešení nepřináší. Krok zpět ke kapitalismu naopak s sebou nese pochybné právo všech na to, žít nešťastně. Ve starostech, chudě, v nemoci, osamění, bez lásky, ale především – bezcílně, protože bezrealizačně. Bez práce by nepřežil ani pračlověk. Tomu však "výluka z pracovního procesu z důvodu ukončení chovu býložravců" nehrozila. Komunismus, chceme-li si odpovědět, je odvěký lidský software. Přepisujte programy jak chcete, "vytěžte" všechny mamuty do svých "konzerv jen pro vyvolené". Člověk, který nalezne kyj (hw), už samozřejmě bude vědět, co si počít.
