Média vytvářejí hysterickou kampaň zdůrazňující obrovskou velikost deficitu veřejných financí. Celý tento cirkus má za účel vytvářet tlak na politiky, aby snižovali výdaje státního rozpočtu. To pak způsobuje destrukci české ekonomiky. Na druhé straně tato hysterická kampaň efektivně otupuje prosazování požadavků na potřebné financování veřejného sektoru i oprávněné požadavky příjemců sociálních dávek (například rodin s dětmi a důchodců). Vlády pak demagogicky říkají, že by sice rády více financovaly veřejný sektor, ale „nejsou peníze“. A přece nechcete, aby se stát ještě více zadlužoval!!
Nikdo z analytiků se však nezabýval skutečnými příčinami, proč deficit vzniká. Tomu se lidé asi podiví, neboť deficit veřejných financí byl v posledním roce nejžhavějším tématem médií a „ekonomických“ analýz. Propírané plýtvání veřejnými prostředky „pěnilo krev“ poctivých občanů a mělo by se řešit. Z hlediska více než bilionového dluhu a deficitu 192 mld. Kč v minulém roce je však téměř zanedbatelné, zda ta nebo ona státní zakázka byla o několik milionů předražená. Většinu náplně rozpočtových debat však tvořila ekonomická demagogie o tom, jak musíme „šetřit“ a to hlavně tím, že se mají snižovat výdaje státu na veřejný sektor. TÍM JSOU ZAKRÝVÁNY SKUTEČNÉ A OBLUDNÉ MONETÁRNÍ PŘÍČINY DEFICITU.
Peníze se musí točit
Lidové rčení „peníze se musí točit“, si lidé vysvětlují tak, že peníze se musí neustále znovu a znovu investovat, aby přinášely další a další zisky. To rčení však má mnohem důležitější význam. Peníze se musí točit proto, že jsou „krví ekonomiky“. A když se „netočí“, nebo jsou z ekonomiky stahovány, ekonomika hyne – podobně jako živý organismus, kterému v těle neproudí dostatečné množství krve. Jde tedy o bytí a nebytí.
Všechny příjmy, které ekonomické subjekty (občané, podniky, stát) získávají nebo vydělávají, musí být opět do ekonomiky vráceny tím, že se vydají – utratí. Jen tak mohou mít ekonomické subjekty příjmy další. Jen tak mohou mít ekonomické subjekty trvalý zdroj příjmů a ekonomika jako celek může prosperovat. Pokud by se tak nestalo a část příjmů by nebyla použita na nákup produktu, pak by se celkové příjmy snížily. Je to tím, že příjmy jsou finanční prostředky získané za tvorbu produkce a musí být znovu vydány – utraceny, aby vytvořená produkce mohla být koupena. Jen tak mohou producenti neustále svoji produkci obnovovat zaplacením jejích nákladů. Jde o neustálý koloběh peněz v ekonomice, který zajišťuje trvalou práci obyvatelstva a tvorbu produktu. Zkrátka, peníze se musí „točit“ – obíhat. Proto se nazývají oběživem.
Pokud bychom všechny příjmy obratem v určité obvyklé době nevydali – neutratili, poklesne poptávka a veškerý vytvořený produkt nemůže být koupen. Potom producentům chybějí příjmy na zaplacení produkce nové (na pokračování produkce), chybějí jim peníze na zaplacení mezd zaměstnanců, ale naopak mají ztráty a dluhy z produkce neprodané. Produkce tak nemůže být znovu a znovu obnovována v původním finančním rozsahu. Následně pak tvorba produktu klesá. Nastává recese. Pokles tvorby produktu následkem nevydání – „ušetření“ příjmů je v ekonomii znám jako tzv. paradox spořivosti. To vůbec neznamená, že lidé a podniky by neměli šetřit – spořit. Pak ale jejich úspory musí „utratit“ banky, v nichž mají svoje úspory uloženy. Děje se tak prostřednictvím úvěrů.
K tomu je třeba dodat, že jsou-li peníze stahovány z ekonomického oběhu, vznikají podnikům nesplatné dluhy, vedoucí k bankrotům. Jen v letošním lednu a únoru bylo vyhlášeno 926 bankrotů!. Proto mnohé podniky omezují tvorbu produktu, nebo propouštějí zaměstnance. Tím však recesi jenom urychlují, neboť nevyplacením mezd propuštěným zaměstnancům se poptávka v ekonomice ještě více sníží a problémy s odbytem postihnou i ty podniky, které předtím žádné problémy neměly. A když klesá tvorba produktu, klesají samozřejmě i příjmy státního rozpočtu.
Jak se stahují peníze z ekonomiky
Každého napadne otázka, jak se stane, aby se peníze nevracely zpátky do ekonomiky. Stává se to například v krizích. Když centrální banky zvýší úrokové sazby, zvýší se i úroky z úvěrů. Tím se sníží objem poskytovaných úvěrů, protože mnohým podnikům by se drahé úvěry nerentovaly. Pak nastane přebytek úspor v bankách nad investičními půjčkami a část národohospodářských úspor se do ekonomiky nevrací. Nastane tudíž recese. Čtenář jistě namítne, že když banky peníze nepůjčí, tak jim zbude oběživo, které bankám nenese žádný úrok – zisk. A tudíž by banky měly úroky snížit tak, aby se objem úspor rovnal objemu úvěrů. Jenže je tu ještě centrální banka.
Centrální banka buď půjčuje peníze bankám, anebo banky mají peníze uložené u centrální banky. A pokud jsou sazby centrální banky nízké, je v ekonomice peněz dosti. Je konjunktura. Když však centrální banka zvýší úrokové sazby, pak jsou banky nuceny zvýšit úroky z úvěrů a z přebytku úspor od vkladatelů splácejí svoje vlastní půjčky u centrální banky, anebo úspory vkladatelů u centrální banky na zvýšený úrok ukládají. Tím jsou peníze z ekonomiky stahovány. Klesá množství peněz v ekonomice a nastává ekonomická recese. Samozřejmě, že je recese provázena deficitem státního rozpočtu. Mechanismů stahování peněz vysokými úroky existuje více, ale princip je stejný.
V důsledku několikanásobného zvýšení sazeb americké centrální banky FED vznikla i poslední americká finanční krize, která dolehla i na ostatní svět. Dlužno dodat, že k politice FEDu se s jistým zpožděním přidala i evropská centrální banka ECB. Tak se krize se zpožděním dostala i do Evropy.
Plánovaný deficit vytváří deficit
Vznik deficitu si lidé vysvětlují tak, že když stát nemá daňové příjmy na rozpočtované výdaje, tak si musí vypůjčit. Tak je tomu normálně. V české republice je tomu ale jinak. V České republice žádný reálný důvod k nízkému HDP a tím k deficitu není, protože česká ekonomika je hluboko pod svým potenciálem a má přirozenou tendenci k růstu. Příčinou omezování růstu HDP není ani velikost úrokových sazeb. Udržet ekonomiku na současné nízké úrovni, by pro centrální banku znamenalo nastavit mnohem vyšší úrokové sazby, než jsou dnes. To by pro ni znamenalo vyšší úrokové náklady, které by prohlubovaly její ztrátu, která na konci roku 2009 činila 150 mld. Kč. Proto, místo centrální banky, stahuje peníze z české ekonomiky – česká vláda! Neboli, ČESKÁ VLÁDA PROVÁDÍ RESTRIKTIVNÍ MONETÁRNÍ POLITIKU MÍSTO CENTRÁLNÍ BANKY. Proto je HDP nízký a vzniká deficit státního rozpočtu. Zní to sice absurdně, ale je tomu tak. Jestli to vláda, nebo rozpočtáři z Ministerstva financí dělají vědomě, nebo nevědomky, není rozhodující.
Vláda zvyšuje vysoce úročený státní dluh vydáváním a prodáváním obligací, aniž by takto získané vypůjčené peníze potřebovala – použila. Toto stahování peněz z ekonomiky je prováděno v první polovině každého roku, zejména na začátku. Úředníci Ministerstva financí provádějí tyto operace s odůvodněním, že musí předem zajistit prostředky na pokrytí „očekávaného“ deficitu, který sami naplánovali!! Říkají tomu „předstihové emise státních dluhopisů k zajištění zdrojů dluhopisového krytí očekávaného výsledného schodku státního rozpočtu“. Stažením peněz z ekonomiky vydáním obligací nastane v ekonomice nedostatek peněz a tvorba produktu (HDP) poklesne. Následně se sníží i rozpočtové příjmy. A až potom při nedostatku příjmů a ve značné části až na konci roku, vláda peníze z předčasně vydaných obligací použije na své výdaje a vznikne tak deficit. Takže shrnuto. VLÁDA VYDÁVÁ NEPOTŘEBNÉ OBLIGACE. Pokud by je nevydala, ekonomický propad zapřičiněný stažením peněz vládou na začátku roku by nenastal. Ekonomika by prosperovala, státní rozpočet by byl bez deficitu a státní dluh by se v důsledku deficitu nezvyšoval.
Na základě uměle vytvořeného deficitu tak mají vlády „důvod“ k dalšímu a dalšímu snižování rozpočtových výdajů. Tím je programově (podfinancováním) od sametové revoluce likvidován nejen veřejný sektor, ale celá česká ekonomika. Je tomu tak proto, že nízké výdaje státního rozpočtu přímo předurčují nízký HDP a tím nízké příjmy obyvatelstva a podniků. Navíc v důsledku vládního odčerpání peněz z ekonomiky – národohospodářských úspor – není dostatek peněz na podnikové a podnikatelské úvěry a jsou drahé. To rovněž přispívá k tomu, že se národní hospodářství nemůže investičně rozvíjet. To vše zakládá příčinu nezaměstnanosti a neefektivního využití pracovní síly. Uměle vytvořený nedostatek daňových příjmů pak „ospravedlňuje“ prodávání národního majetku, jehož objem činí každoročně cca 10 mld. Kč.
Množství stažených peněz, které vlády ve svých materiálech uvádějí jako „volné peněžní zdroje nad úroveň krytí rozpočtového schodku, (případně přes dosažení mírného rozpočtového přebytku)“ bylo v prvním pololetí jednotlivých let následující: rok 2006 – 97,1 mld. Kč, rok 2007 – 127,3 mld. Kč, rok 2008 – 110 mld. Kč, rok 2009 – 149 mld. Kč. K tomu jen jako poznámku uvádím, že v roce 2009 byla sice ve světě krize a náš vývoz tím poklesl. Jenže pokles HDP ani deficit by nebyl tak velký, kdyby vláda stáhla z ekonomiky peníze jen podle schváleného rozpočtu, který s poklesem nepočítal a naplánovaný deficit byl 38 mld. Kč. Vláda však „operativně““ a „v předtuše“ vysokého deficitu stáhla v prvním pololetí z ekonomiky mnohem více peněz. V důsledku toho vznikl deficit 192 mld. Kč.
Kapitalistické plánování
Tvorba státního rozpočtu probíhá tak, že „kapitalističtí plánovači“ z Ministerstva financí na základě „upřeného pohledu do křišťálové koule“, resp. jejich rádoby vědeckých analýz, odhadnou – „naplánují“ velikost HDP v příštím roce. Z toho a na základě předpokládaného vývoje daňové kvóty vypočítají, jaké mají být daňové příjmy. Potom určují, které výdaje státního rozpočtu je třeba seškrtat, aby jim vyšel naplánovaný deficit státního rozpočtu. Ignorují, ať již vědomě nebo nevědomky, že velikost výdajů státního rozpočtu přímo určuje velikost HDP, neboli že „ušetřením“ výdajů se podle paradoxu spořivosti nic neušetří. HDP poklesne a rozpočtové příjmy se sníží. Při nezměněných ostatních podmínkách (například úrokových sazbách) platí, že HDP je pozitivní funkcí rozpočtových výdajů, neboli čím jsou výdaje státního rozpočtu větší, tím je větší i velikost HDP a daňových příjmů (a samozřejmě i naopak). Je to tím, že zvýšením výdajů státního rozpočtu se zvýší tvorba produktu veřejného sektoru a tím i daňové příjmy. Následně pak podniky a zaměstnanci veřejného sektoru mají větší příjmy, které utratí v sektoru soukromém, čímž se zvýší velikost produktu soukromého sektoru a jeho příjmy. Tím dojde k dalšímu zvýšení daňových příjmů. V českých podmínkách normálně platí, že veškeré výdaje státního rozpočtu, se do státního rozpočtu ve formě příjmů vrátí. (Pokud ovšem Ministerstvo financí nevydá v předstihu státní dluhopisy.)
Notoricky opakovaná demagogie politiků Kalouska, Topolánka, Kateřiny Jacques, Janoty a jiných i NERVních ekonomických expertů, že: „Když se zvýší rozpočtové výdaje, tak se zvýší deficit státního rozpočtu,“ jsou ekonomickým nesmyslem. Jde o sametovou propagandu, jejímž cílem je ovlivnit občany, aby souhlasili s jejich politikou. Pro propagandu platí, že: „Jednoduchá lež vždy porazí složitou pravdu.“ (František Koukolík).
