Držíte už v ruce klíče?

Také se Vám zdá, že míra frustrace u velké části veřejnosti připomíná papiňák před výbuchem? Kritika, negativismus, pesimismus a obavy z budoucnosti bohužel nejsou neopodstatněné.


Mnohé zárodky hluboké krize jsme si v minulosti nepřipouštěli a živili jsme svou víru v lepší budoucnost. A nyní dochází ke střetu s realitou.


Dramatickým způsobem se rozevírají nůžky mezi vítězi naši tzv. revoluce a těmi ostatními. Kdo jsou to ti skuteční vítězové? Jsou to ti, kteří ovládli privatizaci, státní a veřejné zakázky, státní a polostátní firmy a instituce státu. Velmi často se rekrutují z bývalých předlistopadových kádrů, kteří si postupně vychovali své zdatné nástupce a někdy i své „bíle koně“.


Vzpomínáte na jedno z prvních hesel o návratu do Evropy? A výsledek? Srovnali jsme se s vyspělou Evropou v cenách. A nejen to. Za levnějšími nákupy jezdíme do Německa. S tím rozdílem, že průměrný příjem je v Německu násobkem české průměrné mzdy. Přijali jsme kapitalismus, ale tak nějak po česku. Za naleštěnou ideologickou fasádou se odehrává klasická domácí bramboračka.


Z minulého režimu se přenesly modely chování a jednání i do dnešní správy země. Kdo nekrade, ten okrádá rodinu. Já na bráchu a brácha na mě apod. Masarykovské "Nebát se a nekrást" si někteří vyložili na "Nebát se a nakrást". Vše to došlo tak daleko, že jsme se stali korupční velmocí. V této disciplíně jsme tu vyspělou Evropu předběhli. Bývalí veksláci a dobře orientovaní soudruzi byli včas na pravém místě. Stali se z nich „ortodoxní pravičáci“.


Úcta k právu a pořádku, k tradičním hodnotám, … ale jděte s tím někam. Žít a užít – to je heslo dne. Docházejí zdroje? No a co. Zvedneme daně a pěšáci z podhradí zase přisypou. Nemáme na důchody? Tak to zaplatí lidi sami. Způsob vládnutí připomíná model pokus – omyl. Zaklínadlem je elastický výraz reforma. To dobře zní a hlavně děláme to přeci pro lidi. Sakra práce! Přidá se k tomu klišé o rozpočtové odpovědnosti a boje s dinosaury, kmotry a velrybáři.


Do médií se pustí pár bublin o prezidentských knihovnách, panu Bátorovi apod. a hlavně klid na práci. Hřiště se vykolíkuje přesněji podle stranických triček, aby tak penězovody mířily také do těch správných stranických pokladen. Náklady na provoz státu nijak neklesají. Často je tomu spíše naopak. A není to jen v tiskovém odboru populárního Josefa Dobeša. Velmi nákladné hospodaření státu připomíná cedník, kterým odtékají zdroje v míře, která sráží tuto zemi do kolen. V podhradí zatím bují exekutorské žně.


Mnoho lidí se i kvůli existenčním obavám znovu uchyluje do vnitřní emigrace ve svých mikrosvětech. Ve volbách nevolí a nebo volí menší zlo. Vždy se pak ukáže, že zlo je zlo. To menší pak doroste až do obludných rozměrů. Namítnete právem. No jo, to všichni víme, tak nás tím neotravuj. Vědět ovšem nestačí. Blížíme se k bodu zlomu a nezbývá než vyslovit svůj názor a navrhnout zásadní změny.


Neměli by firmy podnikající na území ČR mít zde i sídlo a daňovou povinnost? Neměl by mít stát vliv nad strategickými komoditami – voda, teplo, energie? Neměli by mít úřednici i hmotnou odpovědnost za případná chybná rozhodnutí? Neměli bychom zrušit tzv. anonymní akciovky? Neměli bychom udělat audit uplynulého dvacetiletí – privatizace, hospodaření státních a polostátních firem, velké veřejné zakázky atd.? Neměli bychom přejít opět na rozumné progresivní zdanění?


Potřebujeme drahý Senát a drahé krajské uspořádání? Neměli bychom používat institut majetkových přiznání? Neměli by exekutoři podléhat přísnější kontrole? Neměli bychom přijmout zákon o státní službě? Neměli bychom zvážit současný vládní návrh tzv. důchodové reformy? Nestačilo by zvýhodnit současné penzijní připojištění a ponechat průběžné financování ze sociálního pojištění?


Neměli bychom se ptát na to, proč nemáme rezervní důchodový fond? Neměli bychom se ptát, kde skončily peníze, které Topolánkova vláda vyvedla z důchodového účtu? Neměli bychom se ptát, kde skončily výnosy z mnoha prodejů státního majetku a z dividend státních firem? Neměli bychom se ptát na výši odměn manažerů státních a polostátních podniků? Neměli bychom omezit svévolnou cenovou politiku obchodních řetězců?


Neměli bychom snížit bankovní poplatky, alespoň na evropský průměr v relaci s průměrnými platy? Neměli bychom spíše posilovat domácí výrobu a domácí spotřebu? Nezadusí je plánované zvýšení DPH? Neměli bychom zrušit poplatky ve zdravotnictví a spíše lépe regulovat ceny léků, nákupy zdravotnických zařízení a hospodaření zdravotních pojišťoven? Neměl by každý pojištěnec dostávat zdarma pravidelně svůj osobní výpis z účtu? Neměli bychom zásadním způsobem omezit hazard a lépe jej danit? Nepoužívají naši vládní experti často záměrně špatné premisy?


Neměli bychom už konečně definovat základní priority a proporce a řídit se jimi? Je to vymahatelnost a předvídatelnost práva? Je to slušná, solidární, efektivní a funkční správa země? Pokud ano, pak nezbývá než začít konat, a ne jen přihlížet nebo kverulovat v internetových diskusích. Nelze si nechat „kálet na hlavu“. To české „ono to nějak dopadne“ nebývá tím nejlepším životním postojem. Pasivita může být i forma spoluviny. Psát o dílčích každodenních excesech současné party Dolce vita skoro nemá smysl. Jim je totiž už úplně jedno, co si o nich myslíme. Pro ně je důležitý každý další den navíc u koryta. A platí to v různé míře pro všechny současné parlamentní strany. Jen se ukřičte, upište, uprotestujte,… Hlavně, že karavana táhne dále. O víkendu v Dubaji na golfu.


Obětmi těchto praktik jsou bohužel i ti slušní a schopní podnikatelé a zaměstnavatelé, kteří bývají pak házeni do společného pytle. Je to nejen nespravedlivé, nesprávné, ale hlavně i velmi nebezpečné!

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments