Ovšem Francouzi by bývali udělali lépe, kdyby nebyli tak sebejistí a lehkomyslní, a přece jenom se trochu báli. Protože po ulicích malé vesničky Kim Lien, ztracené zatím ve Francouzské Indočíně, již běhal hoch, jehož hlava nebyla kudrnatá, a hlava, to je ta část našeho těla, ve které se obvykle rodí myšlenky.
Myšlenky se rodí v hlavách všem, tím nikoho nepřekvapíš. Nikoho nepřekvapíš ani myšlenkami o tom, že by bylo hezké změnit stávající řád věcí. Takové myšlenky mají také všichni, a u každého z těch všech přání něco změnit skončí u té myšlenky, takže všichni zůstanou všemi, neschopni změnit ani sebe sama, natožpak pak řád světa. Ale někdy se v lidském rodě objevují hoši, kterým se podaří realizovat své myšlenky a změnit nejenom svůj vlastní život, ale i životy těch mnohých milionů lidí, kteří dovolili svým myšlenkám zůstat pouhými myšlenkami.
Chlapec, který se stal, když vyrostl, Ho Či Minem, měl dvě, na první pohled vzájemně se vylučující záliby – chtěl vidět svět a rád lovil ryby.
Touha cestovat a trpělivé a soustředěné sezení na místě jsou těžko slučitelné v jednom člověku, byť jen v představách. Tady se ovšem sešly jako vlastnosti jednoho člověka, jedné "osobnosti". A soudě podle rybky, kterou strýček Ho nakonec ulovil, zdá se, že každý, kdo by chtěl za pomoci páky pohnout světem, potřebuje mít ve svém nitru bez problémů se snášející protiklady. Takové Dr. Jekylly a Mr. Hydey.
Zvenku to vypadá jako rybář, ve kterém je ukryt dobrodruh, nebo jako avanturista, ve kterém sedí spořádaný měšťák. John Silver coby krvežíznivý pirát a současně John Silver jako rozšafný majitel taverny. Přitom v obou vtěleních je tak přesvědčivý, že je těžko říci, která z těch rolí je mu více vlastní.
Takže nastal čas, náš chlapec vyrostl, mnoho myšlenek promyslel, také mnoho ryb vyudil, a rozhodl se, že je čas. "Vstávejte, pane hrabě, čekají vás velké věci." Když mu bylo dvacet let (což je docela dost) ocitl se v Saigonu, netušíc, že za mnoho-mnoho let to město ponese jeho jméno. A protože ve svých dvaceti letech byl Ho Či Min tím, kým byl, totiž opravdickým a stoprocentním vesnickým balíkem, zapůsobil na něj Saigon právě tím dojmem, kterým musí na vesnického balíka zapůsobit světla velkoměsta. Chlapci Nguyenovi poklesla dolní čelist. A bylo proč. Saigon byl vždy Saigonem, dokonce i počátkem dvacátého století. Přístavní město, útočiště dobrodruhů, místo, kde se "dělaly majetky". A dělaly se právě v té době, protože v oblastech na západ od Saigonu, tam, kde je dnes hranice s Kambodžou, se objevily kaučukové plantáže. Kromě toho se Francouzská Indočína stala také "obilnicí" Francie. Před první světovou válkou byla Indočína třetím největším vývozcem rýže. Na "surovinové ekonomice" Indočíny se pakovali Francouzi, což je pochopitelné, a etničtí Číňané, což je stejně tak pochopitelné. A ambiciózní mladý Vietnamec se klidně mohl pokusit jim konkurovat, ale Ho Či Min předvedl, že, sedíce na bobečku s udicí v rukách, neztrácel zbytečně čas, dokázal rozvinout svoji představivost, a když se ocitl v Saigonu, minul všechny svody velkoměsta. Jeho představivost mu napověděla, že vietnamský Saigon je ve srovnání se saigony vnějšího světa totéž, co jeho rodná víska ve srovnání s jím právě spatřeným, zdánlivě obrovským, Saigonem.
Kromě toho, poprvé v životě uviděl dveře do světa – přístav. A ještě uviděl zaoceánské lodě. Ve srovnání s tím co očekával, že najde tam, "za dveřmi", možnost dělat majetek "tady" se mu zdála být ho nedůstojnou. Nechtěl být plantážníkem nebo překupníkem rýže, nepotřeboval peníze, chtěl víc.
Pevným zdravím Ho Či Min právě nevynikal, a tak se pokusil najít partnera, a nakonec ho našel. Vrstevníka, který, jak se zdálo, také toužil cestovat. Mladý a na svůj věk prozíravý Ho Či Min mu čestně řekl, že se bojí cestovat sám. "Co když onemocním, samotnému přežít něco takového by bylo velmi těžké, ale držíce pospolu, dokážeme si vzájemně pomáhat." Vrstevník se sice na poslední chvíli zalekl, ale Ho Či Mina to už nemohlo zadržet, "odrazil" sám.
Uplyne mnoho let a Ho Či Minův přítel, který zůstal v Saigonu, otevře jednoho dne noviny a zjistí, že prezident Severního Vietnamu a jeho téměř zapomenutý kamarád se kterým kdysi plánovali společný odjezd, je jedna a tatáž osoba.
Cesta dlouhá tisíc li začíná prvním krokem. A první krok Ho Či Mina byl následující – přes jiného svého přítele, pracujícího ve francouzské firmě provozující námořní dopravu, dosáhl audience u kapitána lodi "Admirál Latouche-Tréville". Ho Či Min byl tak přesvědčen o kladném výsledku audience, že již napřed zakoupil veškerý oděv, který podle něj bude na moři potřeba, a sbalil si zavazadlo. Vzhledem k tomu, že Ho Či Min takříkajíc nevynikal bohatýrskou figurou, ale byl konstituce "delikátní", ne-li přímo neduživé, kapitán Luis Maisen zapochyboval, zda bude Ho Či Min schopen plnit jakékoliv povinnosti, ovšem budoucí prezident bohatě vykompenzoval nedostatek fyzických sil silou ducha, a kapitán to nakonec vzdal.
Ho Či Min získal funkci pomocníka kuchaře. Byla v tom všem vidět ruka osudu. Fanda rybolovu v kalných vodách Mekongu dostal teď příležitost naučit se tu rybku také uvařit.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Převzato z ostrova Janiky
