Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Mnohé z toho, co dělal a říkal de Gaulle coby oficiální představitel Francie, vyvolává značné rozpaky. Některé z jeho činů a výroků vyvolávají pochybnosti nejen o kompetentnosti de Gaulla jako politického činitele, ale i o jeho duševním zdraví.
Poté, co byl odsunut od rozhodování, osudového hlavně pro samotnou Francii, se budoucí prezident marně snažil překonat zeď, postavenou hlavně Američany. Možnost jednat s Angličany měl celou válku, ale ti, zdvořile ho vyslechnuvše, jednali tak, jak považovali za nutné, kdežto Američané nepovažovali za nutné de Gaulla ani vyslechnout. Zbýval SSSR a de Gaulle se několikrát pokoušel vnutit se na návštěvu Moskvy, ale v Kremlu byli příliš zaneprázdnění, než aby ztráceli čas na jednání s člověkem, reprezentujícím bůhví koho. Ale na podzim roku 1944 nakonec dostal souhlas k návštěvě SSSR. V prosinci 1944 přijel de Gaulle přes Írán do země Sovětů. Když se nacházel na území Ázerbajdžánu, neočekávaně požádal, aby ho odvezli do Stalingradu. Přání hosta je nám rozkazem a Molotov doprovázející de Gaulla nařídil udělat zajížďku a navštívit Stalingrad. Stoje na prosincovém větru a obhlížeje zasněžené panoráma kyklopské destrukce, de Gaulle náhle řekl Molotovovi, že upřímně truchlí nad “společně (!) přinesenými obětmi”. Molotov byl do hloubi duše otřesen. Ale to zatím nic nebylo, po příjezdu do Moskvy, de Gaulle obklopen novináři se s nimi dělil o své dojmy z návštěvy Stalingradu a v kulminačním okamžiku besedy neočekávaně začal s nemístným patosem vykřikovat “Ah, Stalingrad, c’est tout de meme un peuple formidable, un tres grand peuple!” (Ó Stalingrad, jak skvělý, jak veliký národ!). Někdo z novinářů ho ochotně podpořil: “Ah, oui, les Russes…”, jenže de Gaulle ho okamžitě zlostně přerušil: „Nemluvím o Rusech, mluvím o Němcích, jak se jim podařilo dostat se tak daleko?!”
Na jednáních, která potom následovala, si Stalin hrál s de Gaullem jako kočka s myší, při četbě stenogramu z jednání je někdy těžké potlačit úsměv. A úplně stejný pocit máte při četbě stenogramů jednání de Gaulla s Angličany. Dojem, který na něj de Gaulle udělal, vyjádřil Stalin následujícími slovy – “toporný, tvrdohlavý člověk, který nechápe politickou realitu, ve které se ocitl”.
Ve svých výrocích “pro dějiny” byl Stalin vždy velmi zdrženlivý, takže si asi dokážete představit, co se skrývalo za slovem “toporný”, a skrývalo se tam třeba toto – po mnoha letech, již coby prezident Francouzské republiky, jel de Gaulle na státní návštěvu Kanady, kde ho přijali tak, jak je zvykem přijímat hlavu státu a potom s ním vyrazili na cestu po Kanadě. Vyhnout se Montrealu nepřipadalo v úvahu, jenže v té době dosáhl apogea boj za nezávislost Québecu, a když se francouzská vládní delegace ocitla v Montrealu, Kanaďané, uvědomujíce si choulostivost okamžiku, požádali de Gaulla vyjadřovat se “neurčitěji”, načež de Gaulle, změřiv vysokou hostitelskou stranu přezíravým pohledem, vyšel na balkón a zplna hrdla zvolal: “Vive le Quebec libre!”
To bylo něco neslýchaného, to byl naprosto bezprecedentní skandál, kanadská strana okamžitě přerušila de Gaullovu návštěvu, posadila ho do letadla a poslala zpátky k Francouzům. Všem je jasné, kolik úsilí vyžaduje příprava státní návštěvy, kolik je do ní vloženo práce, a kromě toho je zřejmé, že de Gaulle jel do Kanady proto, že stát Francie něco potřeboval od státu Kanada, a to všechno bylo obětováno hloupému gestu, nemluvě o tom, že Francie si naprosto bezdůvodně vytvořila nepřítele.
Jenže pro de Gaulla bylo charakteristické právě toto, měl zvláštní dar vytvářet situace, ze kterých se nešlo dostat, aniž by ztratil tvář.
Tak, řekněme, když po válce “spojenci” vytyčovali hranice svých okupačních zón v Německu, požádali Američané Francouze, aby se stáhli do již dříve domluvené francouzské zóny a “uvolnili” tak Američanům Stuttgart a Karlsruhe. Poznamenám, že “francouzská okupační zóna” byla dárkem Anglo-Američanů Francouzům (přitom dárkem z hlediska jak Američanů, tak Angličanů nezaslouženým, takže svým způsobem dvojnásobným), a Američané ponechávajíce si Karlsruhe činili tak s velkou předvídavostí, neboť jim to umožňovalo rozříznout francouzskou zónu na dvě nesouvisející poloviny. No a na tuto zatím ještě zdvořilou prosbu Američanů, aby se Francouzi “kousek posunuli”, de Gaulle reagoval oficiálním odmítnutím a nařídil v Německu rozmístěným francouzským vojákům postavit se v případě nutnosti “na ozbrojený odpor Američanům”.
Truman obratem poslal de Gaullovi krátkou nótu, ve které se pravilo, že jestliže Francouzi okamžitě neopustí americkou zónu “po dobrém”, pak on, Truman, vydá příkaz zahájit válečné akce proti Francii. A strašlivý de Gaulle tváří v tvář takovéto budoucnosti “vycouval”. Ale neuběhlo ani moc času a podobná situace vznikla na hranicích s Itálií, kde se Francouzi snažili udržet kousek italského území, a všechno se opakovalo – napřed de Gaullův rozkaz držet se za každou cenu, francouzská vojska nacházející se na italském území se zježila hlavněmi, následovala americká hrozba vykázat Francouze z Itálie silou a de Gaulle se z Itálie stáhnul.
Téměř totéž se odehrávalo ve francouzsko-anglických vztazích. Angličané, snažíce se využít situace a omezit francouzský vliv v Levantě (tak tehdy nazývali Sýrii a Libanon), vyprovokovali v regionu protifrancouzské nepokoje, ovšem když Francouzi začali ostřelovat a bombardovat Damašek, Angličané “z humanitárních důvodů” požadovali okamžité zastavení palby a stažení francouzských vojáků do kasáren. De Gaulle se odmítl podrobit “vydírání”, následovalo faktické ultimátum Angličanů a vnitropolitická krize ve Francii, de Gaulle se nepřestal naparovat, což tehdejší šéf Arabské ligy Atijah jedovatě komentoval slovy: “Francie vyložila na stůl všechny své karty a několik rezavých pistolí.” Všechno to skončilo tím, že Francouzi v Levantě dostali rozkaz stáhnout se, přičemž to hlavní ponížení spočívalo v tom, že stáhnout se mohli pouze poté, co se do toho zamíchali Angličané a zajistili krytí stahujících se Francouzů, aby je Arabové nepostříleli.
De Gaulle coby “toporný, tvrdohlavý člověk, nechápající politickou realitu, ve které se ocitl”.
Lze se jen dohadovat, jaká duševní muka prožíval při svém hypertrofovaném sebevědomí a ješitnosti.
Údiv nad tím, jak se člověk vybavený takovýmito “přednostmi” mohl dostat mezi “hlavy států”, je celkem pochopitelný. Vysvětlení je jednoduché. De Gaulle se stal “de Gaullem”, protože to chtěli nejenom vítězové (USA a SSSR), ale i poražení (Británie a Francie), sice z různých důvodů, ale chtěli to všichni. A vítězové to chtěli proto, že válka neskončila v roce 1945, válka nikam nezmizela, protože nikam nezmizela politika, a v politice bylo třeba pokračovat jinými prostředky a jiné prostředky se jmenují válka. A vítězové se stali vítězi proto, že bojovali lépe než poražení, a lépe bojovali proto, že lépe chápali, co je to válka.
Výše jsme si položili otázku – v čem spočívá umění války? Příběh s de Gaullem a poválečnou Francií nám umožňuje na tuto otázku odpovědět. Válka, to není jenom vlastní a cizí armáda, válka, to je také podpora na cestě k moci toho člověka, kterého potřebujeme. Ve vlastním státě i v cizím. A člověk, který se vám hodí v cizích mocenských špičkách, vůbec neznamená banálního “špióna”, kterému budete posílat “šifrované telegramy”, také proč? Fuj, jak neotesané!
Kdysi jsem v seriálu “Monarchie a socialismus” podrobně vyprávěl příběh o tom, jak Jiří VI. naprosto neočekávaně pro premiéra Attleeho, zformovavšího první poválečnou anglickou vládu, po něm vyžadoval, aby na post ministra zahraničí jmenoval Ernesta Bevina, který se nejenom nikdy nezabýval ničím “zahraničním”, ale navíc neměl ani ty nejmenší diplomatické zkušenosti.
Attlee se podřídil, přestože králův záměr nechápal.
Králova kalkulace spočívala v tomto – tím hlavním po válce byly pro Anglii vztahy s USA, a jak budou tyto vztahy vypadat, to se celkem dalo předvídat. Jinými slovy, majíce alespoň minimální představivost, bylo možné si představit tu či onu konkrétní situaci a z hlediska Buckinhamského paláce v těch dvoustranných (Velká Británíe – USA) situacích, které byly nejpravděpodobnější, se rozhodujícím činitelem nestávala diplomatická zkušenost, ale osobní vlastnosti člověka, který měl mít co do činění s Američany. Jakmile bylo pochopeno toto, to ostatní už bylo věcí techniky. Nebo otázkou výběru. “X se v této situaci zabýčí jako beran a bude si trvat na svém až do konce, Y bude chytračit a hledat kompromis, Z je loajální ale tupec, z toho udělají vola, koho tam ještě máme? Nikoho? Pojďte, zůstaneme u Bevina, alespoň víme, co se od něj dá čekat.”
Tak úplně totéž se stalo i s de Gaullem.
Jenomže tam byla ta hra “obrácená”. Hra od konce. Objevila se možnost dovézt do “dámy” v cizím státě člověka s určitými jasně manifestovanými vlastnostmi, které umožňovaly dopředu předvídat, jak se bude v té či oné situaci chovat, přičemž ovlivnit vznik těchto situací nebylo v jeho moci. Plánovalo se stavět konkrétního předvídatelného člověka do situací utvořených “k jeho obrazu”.
Objektivní poválečná realita, tak jak vznikla po válce, vypadala následovně – Francie (její politické špička, “establišment”) měla za to, že všechny obehrála. “Přečůrala.” Francie, která v roce 1940 přeběhla “pod Němce”, dokázala v průběhu války zůstat předválečnou. Francie byla válkou nejméně postiženým státem Evropy. Nejen to, válka hrála Francii na ruku. Na rozdíl od Německa a Anglie, nebylo hospodářství Francie rozvráceno, Angličané sice rozbombardovali závody Renault, ale jinak nebylo francouzské národní hospodářství válkou nijak postiženo, Francie neutrpěla podstatné lidské ztráty a k tomu, aby mohla zaujmout místo válkou oslabených Anglie a Německa, Francii chyběla pouze jediná věc – armáda. A nejrychleji se armáda buduje horkou válkou, Francie jako sůl potřebovala “malou vítěznou”. Válka v Indočíně vypadala jako dar z nebes.
A to přesto, že nebyla darem nebes, ale Američanů. Jenomže Francie Danajce neprokoukla. Ukázalo se, že muž v jejím čele není dostatečně bystrozrakým, i když při jeho výšce by měl vidět dále než na špičku svého dlouhého nosu.
Dnes se velkého člověka de Gaulla snaží zpětně z nepopulární Indočínské války “vyvléknout”, že prý když začala, již opustil post šéfa prozatímní vlády. Formálně je to tak, jenomže válka nezačíná lusknutím prstu, proces vstupu do války je dosti dlouhý a v tom příběhu je ještě něco. Po de Gaullovi se do čela prozatimní vlády postavil Léon Blum, jestli si ještě pamatujete, kdo je to zač. No a Ho Či Min, ve snaze zabránit válce v Indočíně, mu jako svému dávnému známému a spolubojovníkovi ve Francouzské socialistické straně poslal dopis s plánem řešení konfliktu a je celkem pravděpodobné, že by ten dopis sehrál nějakou roli. Jenomže nóta strýčka Ho byla zadržena de Gaullovou kanceláří (jak se zdá, veliký člověk se těchto metod nijak neštítil) a když se nakonec k Blumovi dostala, bylo už pozdě cokoliv podnikat, Francie dostala svou vytouženou válku.
Průběh války jsme rozebírali dostatečně podrobně a tak nás budou zajímat jen právě probírané okolnosti. Tedy, podařilo se Francii získat armádu? Odpověď bude stručná – nepodařilo. Zdálo by se, že francouzské plány byly v podstatě správné, zachovala si lidi, zachovala si “kostru” armády, vše hrálo jakoby pro ni, ale dopadlo to ne tak, jak se předpokládalo, ale úplně opačně. V Indočíně byl zničen výkvět francouzské armády, v Indočíně Francie přišla o svůj důstojnický sbor, vojenské školy metropole jednoduše nestíhaly připravovat náhradu za ve Vietnamu padlé důstojníky. V důsledku čehož Francie armádu nezískala, ale naopak ztratila. A ještě k tomu v samotné Francii vyvolávala válka v Indočíně jednu politickou krizi za druhou. A ještě k tomu vyšla Francie z války v Indočíně demoralizovaná a ponížená, jako by i bez toho neměla těch ponížení dost.
A všechno to se nazývá uměním války. Umění války, to je když pomáháte zformovat Viet Minh kdesi v džunglích Indočíny a potom s pomocí tohoto bůhvíkde se nacházejícího Viet Minhu řešíte daleko větší problémy v nacházející se na opačné polokouli Evropě a při tom nejenže se samotnou Evropou nebojujete, ale dokonce tam z evropských států zformujete vojenský blok a Francie, která se chtěla stát ve vojenské oblasti nezávislou, právě tou válkou, kterou sama vyprovokovala a do které též sama vlezla, se sama do té míry oslabila, že jí nezbylo nic jiného, než hledat úkryt pod vaším “deštníkem”.
Zkuste si to všechno propojit dohromady, zkuste článek po článku zrekonstruovat řetěz událostí. Zkuste si představit lidi, kteří zpracovávají plán, promýšlí ho a potom ho bod po bodu naplňují. A porovnejte to, co jste si představili s obecně přijatou představou “války”.
Převzato z ostrova Janiky
