Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Je mimořádně zajímavé pozorovat zápas států. Čestně vám řeknu, není nic zajímavějšího, žádný fotbal se nedá srovnávat s takovouto válkou světů. Lidé ale dávají přednost fotbalu. Nebo novinám. A to nemluvím o televizi. A při tom na světě neexistuje nic horšího, než je televize. Možná snad neštovice, ale těch se snad lidstvo již zbavilo, jenomže okamžitě jako na posměch nad sebou samým si stvořilo televizi.
No, a lidé přemýšlející televizorem mají za to, že státy bojují o… O… No ne vážně, o co zápasí státy?
“Jak o co? – řeknou lidé světa. – Cožpak neznáme zlatku? Lidé umírají pro kov!”
Lidem je samozřejmě jasné, za co umírají lidé, konec konců kdo, když ne lidé, by měl znát lidi. “Satan tam pořádá bál!” No a i když je to třeba pravda, o satanovi i o kovu, tak za co umírají státy? Vždyť přeci ve vzájemném boji dávají v sázku sebe. Stát, který prohrál, platí vítěznému státu sebou. Zmenšuje se, ponižuje se, slábne. Až do odchodu ze světové arény.
A vítěz – naopak.
Tak k čemu potřebuje vítěz to “naopak”? Co z toho stát který vyhrál válku “má”? Kdysi z toho měl otroky. Sebral poraženému státní pokladnu. “Ženy a dobytek.” Výhra byla jaksi zjevná. Tato zjevnost byla ovšem určena výlučně plebsu tlačícímu se u Triumfálního oblouku. Mimochodem, málokdo si všímá toho, že Triumfální oblouk skvěle nahradil tehdy neexistující televizi, rámujíce sloupy a obloukem živý monitor s císařem na kvadrize. A tehdejší otrhaní a vyzáblí televizní diváci naprosto stejně jako ti dnešní sofistikovaní, věřili v názornost kovu. Jenže kromě zářivého televizního obrazu byla a stále je také realita, jež byla a stále je známa pouze nemnohým. A pouze těchto pár nemnohých by vám mohlo říci, co získal stát z války. Vždyť přeci před tím, než zkonfiskoval cizí státní pokladnu, do dna vyprázdnil tu svojí, dříve než sebral cizí dobytek, stihl zkrmit svá tučná stáda prostřednictvím své vlastní armády a, prolévaje cizí krev, intenzivně krvácel ze svých vlastních otevřených žil. A když “spočítáme prachy”, ukáže se, že zdaleka ne každá válka stála za dobytý a plebsu demonstrovaný “kov”.
Bojovali – veselili se, spočetli to – a zaplakali hořkými slzami. Válka se vyplatí daleko řídčeji než ob jednou. A to v případě vítěze, natožpak jde-li o poraženého, ale oni bojují a bojují. Bojovali, bojují a ještě dlouho budou bojovat. Všichni se všemi. Páry, tanečky, spojenectví, partneři. Uklonili se, sešli se, rozešli se, zakroužili. A konec toho bálu je v nedohlednu, mění se jen názvy tanců, noví chlapci postávají podél stěn a nová děvčata vstupují do společnosti, jenom bál je pořád stejný. Stejně jako pořadatel.
Tak k čemu to všechno? K čemu tance do úmoru, k čemu “ach, hlava se mi točí”? Pro potěšení vzájemně si pošlapat nohy?
Vždyť přeci náklady otce vážené rodiny na dceřiny zábavy století za stoletím stále rostou. Už se nebavíme o sklepeních Escorialu nebo o truhle naplněné zlatem. Vám, konkrétně vám, je jasné, kolik je potřeba zlata na zaplacení stavby jedné útočné atomové ponorky třídy “Virginia”? A když nejde o jednu ponorku, ale o mnoho ponorek? Kolik galeónů se zlatem bude potřeba? A kolik Amerik?
Při té příležitosti. Když už, jak říkával příznivec "třikrát popřemýšlet" Grigorij Kotovskij, se o tom bavíme.
Je vám jasné, co stojí Ameriku její výhra? A vždyť ona nejenom že vyhrála, ona rozbila bank.
Proč to udělala? Proč hrála? Proč vyhrála? Proč teď platí za svou výhru? Proč se s ní vláčí? Všichni přece víme, že jenom blázen se vláčí s malovanou truhlou, ale Amerika, nezávisle na tom, jaký k ní máme vztah, rozhodně na blázna nevypadá.
Vypadá spíše jako stát, který konečně “dosáhl svého”.
V námi posuzovaném kontextu “své” znamená toto: “The United States of America dominates in all arenas: the economic, technological, military, monetary, linguistic or culture one. There has never been anything like it.”
Nejsem příliš dobrým překladatelem, ale pro ty, komu ve škole nešla angličtina, přeložím – “Spojené státy dominují ve všech oblastech: v ekonomické, technologické, vojenské, monetární, lingvistické i kulturní. Něco podobného tu ještě nikdy nebylo.”
“Něco podobného” a “nikdy” znamená, že to neexistovalo ve známé nám historii lidského rodu.
Autorem citátu není jakýsi bloger, ani palcových titulků lačný novinář, ani televizní hlasatel, coby hořké přiznání reality ho vyslovil Hubert Védrine, ministr zahraničních věcí Francouzské Republiky ve vládě Lionela Jospina.
Francouzova zatrpklost i jeho nespokojenost se současným stavem věcí jsou pochopitelné, Francie přece aspiruje na roli “jádra” Evropy, když ne silového, tak alespoň kulturního, jenomže ani tyto aspirace omezené na pouhý evropský poloostrov nevydrží střet s realitou. A to se bavíme o realitě, vytvořené státem, který byl ještě před pár stoletími světovým zapadákovem “kde lišky dávaly dobrou noc”, státem o kterém se nám dobře známý Talleyrand pohrdavě vyjádřil takto: “Dvaatřicet náboženství a pouze jeden kulinářský recept!”
Nu což, čas nezastavíš. A čas uplynul. Od ministra k ministrovi, od Talleyranda k Védrinovi, od Napoleonovy Francie k Francii Sarkozyho a od Jeffersonovy k Obamově Americe. K Americe, jež dominuje světu takovým způsobem, jakým nedominoval žádný z nám známých států.
A tento skok Amerika uskutečnila ani ne za dvěstě let, Francie ještě počátkem minulého století “vážila” podstatně více než USA, a když tu náhle… A ani hojnost kulinárních receptů nebyla Francouzům nic platná. Stejně jako nedostatek receptury v ničem nezabránil Američanům, ale čert s ním, s kuchařským uměním, otázka zní jinak – k čemu bylo Američanům rvát se o to být světovým lídrem?
V prostředí Rusů, jak těch starých, tak těch nových, je velmi populární verze, podle níž byl cílem, jež motivoval a stále motivuje Američany, jen ubohý merkantilismus, výše zmíněný “kov”. Podle názoru objevivších pro sebe nádhery kapitalismu a radosti spotřeby současných Rusů se Amerika rvala na vrchol, aby mohla bez překážek tisknout dolary. “Zelené papírky.” A proč celý svět ty papírky nejenom že bere, ale používá je jako prostředek mezinárodních plateb? No přeci letadlové lodě! Logika je to svým způsobem skvělá, ale je také správná?
Převzato z ostrova Janiky
