Dveře ve zdi – 39: Nguyen Patriot a Versailles

Květen 09, 2012


carlton


V Anglii Ho Či Min dlouho nepobyl, jenom pár měsíců, a ohlédneme-li se zpět s tím, co je nám známo dnes o událostech, které následovaly, můžeme směle prohlásit, že Angličanům se Ho Či Min moc nezalíbil. Byl příliš hbitý, příliš čiperný. No řekněte sami, komu by se líbil člověk, který lekce angličtiny bere u Itala, žijícího v Anglii? A přesně to učinil strýček Ho, který tehdy ještě nebyl ve věku, kdy člověku říkají strýčku. A kromě svých italských známých se stihl seznámit i s fabiánci.


Fabiánci, úplně ve zkratce, jsou socialisté-konzervativci, stoupenci evolučního, postupného vývoje společnosti, protivníci "excesů". Jejich vidění světa je velmi sympatické a oni sami jsou lidé klidní, bez jakéhokoliv radikalismu. Problém spočívá pouze v tom, že tento přístup je dobrý, pokud je všechno dobré, a z tohoto důvodu fabiánství jako teorie nemůže pretendovat na universálnost, protože všem je jasné, že je to skvělé, když jsi Amerika, můžeš se naježit a neberouc příliš do úvahy okolí, evolucionovat, kam potřebuješ. Ovšem život nedává všem takové dárky jako Američanům, a ne všichni mohou, dokonce když nějaký ten dárek dostanou, nakládat s ním tím správným způsobem, a někdy, chtě nechtě, nic jiného nezbývá než kácet les ne motorovou pilou "Družba", ale sekerou se spoustou létajících třísek.


Ať už to bylo jakkoliv, žádná mimořádná škoda ze seznámení se hostujícího Vietnamce s myšlenkami fabiánců nevznikla a Angličané to velkoryse přehlédli. Ovšem to, že se počal kamarádit se členy tak zvané Overseas Workers Association, se jim zamlouvalo podstatně méně. "Asociace" byla něco jako odborový svaz cizinců pracujících v Anglii a jejími členy byli převážně Číňané. Všechny organizace, které řídí Číňané, okamžitě získávají mafiosní rysy, takže člověk nesnažící se ani tak vstoupit do Asociace, jako spíše něco tam vyčmuchat, nemohl nevzbudit ostražitou pozornost Angličanů, kteří, samozřejmě, své mafiosy hodlali využívat výhradně pro svou vlastní potřebu a konkurenty k ničemu nepotřebovali. Ale úplně nejhorší bylo, že v průběhu těch několika krátkých anglických měsíců vyhledával známosti nejenom s čínskými "odboráři", ale dokonce i s irskými nacionalisty. A to už bylo úplně na nic. Jakýsi Asiat bůhví odkud, v Anglii je pár dní, přihnal se přímo z Ameriky a se svou akupunkturou míří jehlou do toho nejbolavějšího bodu. "Ten nám tady teda chyběl!"


Takže v Anglii se Ho příliš nezdržel a ocitl se znova ve Francii. No a tam, tu máš – válka. A ne nějaká, ale Velká. A ve válce blokáda, křižníky, ponorky a takový tyhle věci. Cestovat bylo nebezpečné, ať už jako kuchař, jako pomocník, jako kdokoliv. Takže Ho Či Min zůstal ve Francii nadlouho. Zajímavé na tom je to, že se mu podařilo zalehnout tak hluboko, že francouzské úřady o jeho existenci několik let nic netušily, i když nejenom, že měly tušit, ale měly být alespoň trochu nervózní. Léta první světové války jsou totiž právě ta doba, kdy "liliová" Francie začala ztrácet nejen bělost, ale i půvab. A stalo se to proto, že Francii chyběli lidé. Již jsem psal o tom, že ze všech hlavních účastníků první světové války to byla právě Francie, a ne Německo, kde vznikla nejkritičtější situace, nejkritičtější ze všech pohledů, včetně toho, že Francie ztratila nejvíce mužů. Jejich nepřítomnost bylo třeba něčím nahradit. A nahradit bylo čím. Francie začala, nehledě na nějaké blokády, dovážet vojáky a dělníky z kolonií. Němci tuto skutečnost okamžitě využili propagandisticky, šíříce v přifrontovém pásmu oplzlé obrázky, na kterých Francouzky, sužované nepřítomností mužů, povolaných do armády, nacházely útěchu v objetí všelijakých Senegalců.


Takže na tom, že ve Francii vznikla stotisícová vietnamská "diaspora", není nic divného. A Ho Či Min v ní začal plavat jako ryba ve vodě. Protože neměl povolení k pobytu a tudíž ani pracovní povolení, živil se tím, že prodával na ulicích kulinářské perly vietnamské kuchyně, vyráběl svíčky a dokonce vybarvoval černobílé fotografie, neboť kolorované fotografie byly v té době velmi oblíbené. Takový život bychom asi nenazvali lehkým, dával však mnoho volného času, který Ho neprolenošil, ale věnoval čtení a tréninku ve psaní. Ukázalo se, že kromě talentu na jazyky má i jakýsi literární talent. Ho začal publikovat. Psal o všem možném, pod jedním ze svých mnoha pseudonymů Hi N´Kua napsal například článek do časopisu Cinegraph. Kromě článků, z nedostatku lepší zábavy, zplodil i divadelní hru "Bambusový drak", a ta hra se dokonce hrála. Jenom jednou, ale i tak. Mohl si tedy směle říkat spisovatel. Jako kdyby tušil, co ho v budoucnu čeká, začal se zdokonalovat též ve vedení veřejných diskuzí. Jestliže v Anglii byl spíše zticha, sedě v Hyde Parku a  spěšně zapisuje do notýsku zajímavé myšlenky a řečové obraty, pak ve Francii se stydět přestal, uchopil býka za rohy a stal se stálým hostem tehdejšího salónu Club du Faubourg, kde své jazyky ostřili v politických debatách pařížští intelektuálové.


Právě v této době si Ho vybral pseudonym, který se na dlouhou dobu, na celých následujících třicet let, stane jeho jménem – Nguyen Ái Quoc neboli Nguyen Patriot.


nguyn

(Podle tohoto zdroje fotka Ho Či Mina jako Nguyen Ái Quoce v roce 1923)


A pak válka skončila a k účasti na jednání o míru ve Versailles dorazila americká delegace. V jejím čele stál president Woodrow Wilson, který kromě jiného, veřejně vyzýval k "sebeurčení národů", což ovšem patriota a vášnivého nacionalistu Ho Či Mina nemohlo nechat lhostejným, takže usedl a navic ke "čtrnácti bodům presidenta Wilsona" sepsal ještě osm bodů. Ho Či Min je nazval "Požadavky lidu Annamu", a kromě jiného obsahovaly požadavky ne snad nezávislosti, ale autonomie Vietnamu v rámci Indočíny, požadavky svobody slova, shromažďování, náboženství, osvobození politických vězňů, stejná práva pro Francouze a Vietnamce a taktéž zrušení daně na sůl, alkohol a opium.


"Požadavky" nesly datum 18.června 1919, bylo uvedeno jméno autora – Nguyen Patriot, a také adresa jeho bydliště – 56 Rue Monsieur-le-Prince. Tak se francouzské úřady dověděly o existenci Ho Či Mina. A tvářit se, že neexistuje, jednoduše nemohly, protože Nguyen Patriot osobně doručil několik v tiskárně vytištěných exemplářů "Požadavků lidu Annamu" poslancům francouzského Národního shromáždění, osobně přinesl jeden exemplář do kanceláře francouzského presidenta, a taktéž osobně vyrazil do Versailles, kde doručil po exempláři všem delegacím vítězných mocností. No a samozřejmě není nutné připomínat, že "Požadavky" byly opublikovány v L’Humanité, což tehdy byly "radikální noviny francouzských socialistů". Dá se říci, že okamžik byl vybrán velmi dobře. Na vlně panující všeobecné euforie z ukončení války "Požadavky" podpořila největší odborová ústředna, Všeobecná Konfederace Práce (CGT), která na své náklady nechala vytisknout šest tisíc exemplářů, které šířila svými kanály.


Francouzský stát zaujal pozici mrtvého brouka, což bylo samozřejmě pochopitelné.


Stejně tak bylo pochopitelné mlčení Britského Impéria, když se hovořilo o sebeurčení kolonií.


Stejně tak pochopitelné bylo i mlčení prezidenta Wilsona, nepříslušelo mu odpovídat na podobné petice vzhledem k "protokolu".


Ovšem reakce na "Požadavky" přece jenom následovala. A tato reakce byla daleko důležitější, než formální dodržování pravidel zdvořilosti ze strany ve Versailles přítomných delegací.


Odpověď Nguyenu Ái Quocovi, který se za třicet let nazve Ho Či Minem, měla formu oficiálního dokumentu, doručeného a předaného z ručky do ručky vládním kurýrem. Dokument byl podepsán plukovníkem Housem.


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku