Část levice považuje globalizaci za neúprosný obecný a objektivní trend a chce doplnit dosud neregulované globální trhy nějakou mezinárodní globální regulací a zřejmě – protože to od sebe nakonec nepůjde institucionálně oddělit – i nějakou globální administrací a administrativu.
A víc a víc …
Ale jakým způsobem a hlavně jak daleko lze v tomto ohledu postupovat?
O tom se nikdo z těch, co důvěřují v globální regulaci a světové regulační mechanismy jako řešení, už příliš konkrétně nevyjadřuje.
Postačuje jim neustálé opakování uvedeného principu jako jakési mantry
Je to pro ně zřejmě jakási „poznaná nutnost“ …
-.-.-.-.-.-
Jenže to všechno, co nás obklopuje, a všechna ta „hard data“ o realitě mohou klidně znamenat i zcela opačné závěry a vyústění.
Snaha globálně regulovat může totiž znamenat i zoufalou snahu skutečné systémové změně se naopak vyhnout a současné uspořádání naopak co nejdéle udržet. Podobně jako absolutismus francouzských Bourbonů znamenal, že se Francie zásadnějšímu řešení vyhnula – nikoli že ho nastoupila …
Představa, že budoucí kvalitativně odlišné uspořádání bude prostě spočívat v tom, že regulace kapitálu bude čím dál globálnější a že tedy bude jaksi prováděna čím dál víc celosvětově, je podle mého názoru naprostá iluze. Iluze a zároveň snaha – třeba i jen podvědomá – skutečné systémové změně se vyhnout.
Vyhnout se zásadnímu řešení na úseku mechanismů zhodnocování a rozdělování. A právě díky globálnímu ovládání (nakolik skutečně možnému?) neregulovaných trhů zachovat co nejvíc z toho, co nás obklopuje.
Zachovat tedy současné uspořádání ve všech svých zásadních a dominantních rysech a vlastnostech. K zachování současného uspořádání má proto dojít právě tím, že budou vznikat čím dál monstróznější institucionální a regulační struktury a systémy.
-.-.-.-.-.-
Považuji se za levicově, ale rovněž antibyrokraticky orientovaného liberála a demokrata, který se hlásí k osvícenectví, progresívním historickým proudům myšlení i praktického jednání v minulosti i dnes, k americké i francouzské revoluci, k přínosům Johna Stuarta Milla a zejména Karla Marxe a mnoha dalších … a který se jako člen sociální demokracie pochopitelně hlásí i k sociálnímu státu. Zdá se mi ale, že zdravý rozum robustních sedláckých revolucionářů minulosti by nás měl varovat před centralizací, která vždy bude znamenat posílení anonymních administrativních center, které jednotlivec nebude ovlivňovat – zato tato centra jeho ano – a to stále více a více.
Že budou podřízena demokratické kontrole?
Tak to přece jen radši tu o Smolíčkovi-pacholíčkovi, prosím …
Celou záležitost lze totiž i obrátit:
Jen systémová změna umožní, aby komunity nižšího stupně – včetně národních států – nemusely tyto čím dál monstróznější struktury vytvářet …
Impéria všeho druhu nejsou systémovým řešením – byla vždy na konci nikoli na začátku dějinných fází.
A skutečná systémová změna následovala naopak po rozpadu a zániku centralizovaných struktur a imperií …
… nikoli naopak …
-.-.-.-.-.-
Ta část levice, která na čím dál větší globální regulační a institucionální mechanismy (konkrétně příliš nepopsané) spoléhá jako na tu správnou cestu (a je toho kvůli této cestě tolik schopna „překousnout“ na úseku reálné demokracie) se ale dostává do poněkud zvláštního rozporu s jinými svými vlastními názory, preferencemi …
… ale také VZORY.
Je to občas zejména eurosever, co levice dává za příklad.
Jenže tamější režimy kupodivu rozhodně nepreferují ve své politice a svým fungováním vzdávání se práv národních států. Ty staré severské státy (tedy bez Estonska), které v Evropské unii už jsou, nijak nespěchají do eurozóny a severské koruny národních měn nadále představují jejich měnovou suverenitu. A ten stát z nich, který v eurozóně už je – jedna z 2 republik starého euroseveru Finsko – projevoval původně minimální touhu zapojit se „solidárně“ do procesů, které řecká infekce vyvolala – procesů, o kterých všichni už asi vědí, že nejsou skutečným řešením ekonomických a finančních problémů evropského kapitalismu.
Není možné na jednu stranu pokládat eurosever za svůj vzor a zároveň si zakazovat štiplavou otázku, zda je tedy eurosever (jinak duchovně, kulturně a politicky otevřený, internacionální a svobodný svět – s nízkou mírou xenofobie a jiných nectností nacionalismu) tím praporečníkem vzniku nadstátních a globálních struktur a pravidel.
Vytvářením nejen dalších a dalších nadstátních pravidel, ale i čím dál rozsáhlejších, kontinentálních nebo i globálních administrativních struktur a institucí znamená nahradit změnu snazší a technicky únosnější údržbou systému, který by v základních parametrech byl stejný jako předtím.
Aby dále a déle vydržel – navzdory krizi, kterou jeho vlastní fungování vyvolává a kterou globální regulační pravidla mohou ztlumit asi jen jako když za starých časů osádka velrybářského škuneru lila na hladinu moře olej v době, když bouře zuřila nejvíc …
Ale je toto skutečně naším cílem?
-.-.-.-.-.-
Levicoví aktivisté – ať už se nacházejí v komunistické straně nebo mimo ní – by se neměli profilovat jako bojovníci za jakýsi novodobý centralizovaný nadstát (protože globální pravidlo si sebou nese globální instituci), za SuperŘíši dnešní doby …
Levice by neměla být spolek colbertovských služebníků novodobých Králů Slunce.
Sluší ji to spíš v blízkosti Mirabeaua, Siyese, La Fayetta, girondistů, Dantona, Desmoulinse apod. …
V Chrudimi dne 25. 10. 2011
(užito při polemice na diskusním threadu Deníku Referendum)
Foto: zdroj
