Když v březnu roku 1420 vyhlásil papež Martin V. (1417-1431) první protičeské křižácké vyhlazovací tažení a Zikmund vtrhl se stotisícovým vojskem do země a vyvražďoval obyvatelstvo, nikdo tehdy nepochyboval o tom, že mají v plánu vyvraždit všechny Čechy. (Zikmundovi teroristé však na různých místech vyvražďovali obyvatelstvo již od počátku roku 1420.)
Nejen tato první, ale všechny protičeské křižácké výpravy byly vedeny čistě vyvražďovacím způsobem – snahou vyvraždit co nejvíc českého obyvatelstva, bez ohledu na to, jestli jde o husity nebo „katolíky“. Při poslední výpravě, která skončila u Domažlic neslavným útěkem, kdy papežský legát Cesarini uprchl v přestrojení a na bojišti nechal své šaty – nebo, jak říká Karel Havlíček Borovský, „své spodky“ – tak tedy křižáci paradoxně vyvražďovali převážně obyvatelstvo plzeňského „katolického“ landfrídu, který už byl léta v otevřeném boji proti husitům.
Samozřejmě, že po celou dobu probíhala naopak zuřivá protihusitská propaganda, sestávající z výmyslů o tom, jak husité pijí lidskou krev, „dělají masové hroby“, a tak dále. Rozdíl byl pouze ten, že jelikož tehdy ještě neexistovaly sdělovací prostředky, propaganda byla vedena z kazatelen kostelů „katolického“ kultu.
Propaganda byla zpočátku účinná, a římské církvi se podařilo západoevropské obyvatelstvo úspěšně zmanipulovat. K účinnosti propagandy jistě přispěla i skutečnost, že západní Evropa neměla kontakty s pravoslavnými oblastmi, a tak bylo možné tamnímu obyvatelstvu o z pravoslaví vycházejícím husitství namluvit v podstatě cokoliv. Výjimkou byly Benátky, kterým i husité roku 1420 nabídli spojenectví proti společnému nepříteli – Zikmundovi. Benátčané však tehdy podcenili sílu husitů a spojenectví s nimi z „praktických“ důvodů odmítli. Také Polsko tehdy nepodlehlo propagandě, nenechalo se přimět papežskými rozkazy k pronásledování husitů, a po celou dobu stálo víceméně na české straně.
…Jestli se římská církev obtěžovala zmanipulovat Janu z Arku (pannu Orleánskou) k napsání (respektive k nadiktování, neboť byla negramotná), výhrůžek husitům, nebo jestli neztráceli čas a dopis zfalšovali, není dosud jasné.
V důsledku této propagandy, která, jak se zdá, pokračuje ve stále větší intenzitě, panují dosud velmi zkreslené představy ohledně údajného husitského loupení a ničení památek. Přehlíží se, že Zikmund vyloupil, co mohl (například zlato ze svatovítského chrámu, zejména z hrobky sv. Václava, jehož ostatky, jak se někdy píše, vysypal ze zlaté rakve, kterou ukradl, samozřejmě ukradl také královský poklad), a i památek zničil daleko víc než husité. Tam, kam se Zikmund dostal dřív než husité, pak již nebylo co loupit, a husité ani neměli co ničit, i kdyby sebevíc chtěli. Husité tedy naopak křižákům úspěšně bránili v ničení na ostatním českém území. A husité se navíc i v „ničení“ řídili ryze praktickými, obrannými potřebami. Pokud zničili nějaké kláštery, je dobré vědět, že ty v té době sloužily jako arsenály, dílny na výrobu zbraní protivníka. A pokud bořili nějaké stavby ze strategických důvodů, zbořili vždy jen tolik, kolik bylo nezbytně zapotřebí – ani o cihlu navíc. …Jak víme, oni Češi nikdy nebyli přehnaně pracovití.
Velmi hrubou chybou je, že se na husitství často hledají nepodstatné nedostatky, a není vůle vidět věc v kontextu – přehlíží se skutečnost, že v tehdejší době jedinou další alternativou k zorganizování obrany proti vyvražďovacím křižáckým tažením bylo úplné vyvraždění českého národa, po vzoru dřívějšího vyvraždění albigenských.
Od roku 1427 se husité nebránili jen pasivně, ale naopak podnikali smělé zahraniční výpravy, známé „spanilé jízdy“, které husité sami nazývali rejsy. Tyto akce bylo zřejmě možné podnikat hlavně díky tomu, že byla v Praze toho roku odstavena „strana mírného pokroku v mezích zákona“, což umožnilo spolupráci pražanů se sirotky a tábory.
Jedním z důvodů těchto zahraničních výprav bylo embargo, hospodářská blokáda, kterou podněcovala církev. Husité si tímto způsobem opatřovali zásoby, sůl a koření – jakožto konzervační látky, železo, olovo, střelný prach. V Rakousku si také brali víno. Zároveň cestou šířili své myšlenky a svou pravoslavnou víru. (Své myšlenky šířili husité i formou manifestů, které posílali například do Francie, Anglie a Španělska.)
Tyto jízdy jsou dosud předmětem pomluv proti husitům, řečí o husitském plenění a rabování. Vzhledem k tomu, že husité tyto jízdy podnikali do zemí, které proti nim byly ve válečném stavu, počínali si až neskutečně ohleduplně. Navíc je třeba dodat, že většina těchto cest nemířila do zahraničí, ale do vedlejších zemí Koruny české, a souvisely tedy s obranou území státu.
A právě touto svou ohleduplností nakonec husité, přes veškerou propagandu „katolické“ církve, získávali v okolních zemích sympatie. V Německu začala některá města navazovat s husity styky, a po jejich příkladu vyháněli arcibiskupy a biskupy. Začali povstávat i sedláci. Zorganizovat další křižáckou výpravu již nebylo za dané situace možné. Na basilejském koncilu, který probíhal od roku 1431, nakonec i představitelé římského kultu dospěli k názoru, že budou muset s husity jednat. I když samozřejmě v duchu zásady, kterou měli později ve velké oblibě nacisté (ti si pro ni i vymysleli název nordická lest), že strana, která není v právu, nemusí dodržovat dohody a sliby vůči straně, která v právu je.
Je sice pravda, že v husitských dobách u nás nekvetly druhy umění související s kostelní výzdobou, přesto však byli husité podstatně vzdělanější a kulturnější než lidé v západní Evropě.
Ani tak nejde o známý výrok zuřivého nepřítele husitů Aenease Piccolominiho, ve kterém připouští, že prostá husitská žena je daleko vzdělanější než italský biskup. To zase až tak moc velká poklona nebyla. Připomeňme si, že snahy Klementa VI. o založení papežské knihovny v Avignonu se zřejmě u jeho nástupců nesetkaly s pochopením, a tak byla vatikánská knihovna založena až za papeže Mikuláše V. (1447-1455), tedy až v době zničení Byzantské říše, kdy z jejích trosek proudily do Evropy knihy ve větší míře.
Jednu věc totiž měli husité s barbary společnou. Kdysi to byli barbaři – Kelti, kdo vynalezl mýdlo, které civilizovaný Řím neznal. Římané se oproti tomu natírali vonnými oleji, aby nebylo vidět, jestli jsou mastní od potu, nebo jestli je to schválně. Na vyprání umaštěných oděvů pak Římané používali moč, na zakrytí pachu moči ještě více vonných olejů – a tak vznikl jakýsi „začuraný kruh“… A nyní to bylo v barbarské husitské Praze, kde byla vybudována přímo v době protičeských křižáckých válek, roku 1430, staroměstská vodárna a položena vodovodní síť – dříve než ve velkých městech v civilizované západní Evropě.
…Také činnost pražské university byla obnovena v roce 1429, mezi bitvou u Tachova a bitvou u Domažlic…
Foto: zdroj
