Také si připomeňme, že gotika, která v této době doznívá, jako jediný stavební sloh nečerpá z antiky. Čerpá totiž z evropského pohanství. Vertikální linie připomínají stromy – pohanské háje, lomený oblouk připomíná korunu stromu. (Ostatně v pozdní gotice žebra i podobu větví někdy přebírají nebo se větve a listy přimalovávají.) Proto byla gotika vždy tak přitažlivá, proto se k ní pozdější stavební slohy mnohokrát vracely. A proto gotika zasáhla do Itálie, která byla pod nejsilnějším vlivem římské „církve“, jen okrajově. Na vkus římské „církve“ to byl styl příliš duchovní.
V pozdní gotice se již u nás kostely nestavěly (s výjimkou Kutné Hory), neboť jich bylo až až. V Praze byl pouze dobudován Týnský chrám, jako hlavní svatyně kališníků.
…S koncem gotiky také doznívá renesanční myšlení. Mnoho lidí si dosud neuvědomuje, že renesanční stavební sloh a renesanční myšlení se časově nekryjí. Renesanční stavitelství přichází opožděně – paradoxně v době, kdy již ve značné míře nastupuje způsob myšlení (můžeme-li to tak nazvat), který bychom mohli označit za barokní.
A zde si historii „křesťanství“ v Čechách trochu shrňme:
Do poloviny 13. století bylo náboženství téměř výhradně záležitostí „politicky činných osob“, a prostého obyvatelstva se v podstatě netýkalo. Mocenské špičky z politických důvodů koketovaly s římským kultem, intelektuálové inklinovali k pravoslaví – byzantské vzdělanosti. A nejen intelektuálové. – Každých pár desítek let zde vidíme snahu českých knížat a králů o obnovu cyrilometodějského pravoslaví.
(Připomeňme si zejména snahy Boleslava I., Břetislava I., Přemysla Otakara II., ale i Karla IV. A také si připomeňme údiv některých historiků nad tím, že některé pravoslavné spisy u nás přežily celé toto období, kdy podle nich měly být České země zcela pod vlivem římského kultu.)
Teprve od poloviny 13. století se budují ve větší míře fary, zprvu pro dohled nad německými kolonisty. Do konce 13. století byla síť far rozšířena natolik, že sice mohla teoreticky sloužit k dohledu i nad českým obyvatelstvem, ale přesto i pak zde vládla v porovnání s říší tolerantní atmosféra. „Církev“ se totiž věnovala hlavně vybírání feudálních dávek, a ne ideologii.
Proto do Čech po svém zákazu utekli begardi z Rakouska. Jen v pražské diecézi jich bylo přes dva tisíce. Když inkvizitoři čtrnáct těchto z Rakouska přišlých begardů upálili, pražský biskup Jan IV. z Dražic inkvizitory sesadil a vězněné begardy propustil. Begardi se pak rozšířili ještě víc. (Nejspíš také proto, že za tento svůj čin musel na jedenáct let do Avignonu „na kobereček“, takže tu po dost dlouhou dobu v podstatě nebyl téměř žádný „dohled“.) V pozdější křižácké válce proti valdenským v jižních Čechách se rovněž mluví o německém obyvatelstvu. České obyvatelstvo zřejmě nebylo ve větší míře zapojeno ani do těchto do Čech nově přišlých hnutí. Ve stejné době je však zakládán slovanský klášter, z důvodu (uvedeném v samotné papežově bule, nikoli v Karlově žádosti), že v Čechách je mnoho pravoslavných, kteří latinskou liturgii nepřijmou.
I v Karlově pozvání rakouského kazatele Konráda Waldhausera, který kázal německy Němcům – měl tedy držet na uzdě německé prořímské fanatiky – můžeme spatřovat důkaz, že římský kult se tehdy ještě českého obyvatelstva tolik netýkal.
…Ale právě začínal.
(…Ostatně i skutečnost, že v Čechách bylo založeno arcibiskupství až jako v posledním království na kontinentě, můžeme asi nejsnáz vysvětlit tak, že předtím ani nebylo pro koho, že tady prostě nebylo dost „oveček“.)
Za prvního arcibiskupa, Arnošta z Pardubic (1344-1364), byla dokončena síť far. Uvádí se asi 2100 pro pražskou diecézi a asi 600 pro olomouckou.
Vliv „církve“ na vesnické obyvatelstvo byl až do této doby velmi slabý, a tak se Češi dostali do intenzívnějšího kontaktu s římským kultem až poté, co se začali stěhovat do měst. K tomu přispělo Karlovo rozšíření Prahy o Nové Město a jeho osídlení českým obyvatelstvem, později pak mor roku 1380, po kterém se většina měst výrazně počeštila. Za jednu z příčin vzniku husitství – a rozhodně ne zanedbatelnou – tedy můžeme považovat skutečnost, že do měst, kde již byla zahnízděna „církev“, přišlo české obyvatelstvo, které nebylo na její praktiky zvyklé, a rozhodně nebylo ochotné si od ní nechat líbit to, co si od ní předtím nechali líbit Němci. …V této době přichází české obyvatelstvo poprvé do kontaktu s římským kultem – a odmítá jej.
Můžeme tedy říci, že za celou předbělohorskou dobu můžeme v Čechách najít nějaký intenzívnější a plošnější vliv římského kultu na české obyvatelstvo pouze zhruba v posledních třech desítiletích 14. století. I tento vliv byl do jisté míry tlumen pobytem papežů v Avignonu, pozdějším vícepapežstvím a konfliktem „církve“ s králem. Přesto i toto, z dějinného hlediska krátké a tlumené působení vyvolalo okamžitě odpor, který vyústil v husitské bouře.
„Církev“ k nám přišla s německými kolonisty, podobně jako k nám později přišla s ukrajinskými dělníky ukrajinská mafie – a podobným způsobem na nich parazitovala.
Tvrdit, že Čechy byly někdy skatolické, a že pobělohorská skatolizace či rektolizace byla re-skatolizací, je proto zcela absurdní.
(…Jelikož jsou podobné výrazy příliš vžité, používám výrazy, které jsou jim nejpodobnější, a které alespoň logicky odpovídají. Pokud se používá lživá terminologie protivníka, máme nesporné právo, ne-li přímo povinnost, zavést si terminologii vlastní. – Myslím, že je eticky daleko přípustnější používat výraz sratá stolice, než přistupovat na to, že někdo sám sebe nazývá svatým…)
Římský kult byl proto pro Čechy v pozdější době vždy jen pobělohorským okupačním kultem.
Foto: Michael Gäbler
