Jindřich Matyáš Thurn, který se stal hned po defenestraci vrchním velitelem stavovských vojsk, byl již roku 1609 velitelem stavovského vojska, které mělo Rudolfa přimět, když tak přes svůj slib odmítal učinit, k podepsání Majestátu, a později velel stavovským vojskům při obraně Prahy za vpádu pasovských teroristů.
Z Českého království byla vypovězena jezuitská teroristická organizace. Pražské jezuitské teroristické výcvikové středisko bylo předáno dominikánům, kteří objekty užívali před rokem 1556, tedy před příchodem jezuitů. (Čeští „kacíři“ tak tedy paradoxně „restituovali církevní majetek“.)
Je zajímavé, že i Matyášův rádce, kradinál Khlesl, po defenestraci radil k mírnosti a ústupnosti. Ferdinand Štýrský jej však bez Matyášova vědomí unesl, zavřel, a samozřejmě si pro sebe zabavil všechen jeho majetek. Následovalo křižácké tažení Habsburků proti Čechám. První rok byly v bitvách s císařskou křižáckou armádou stavovská vojska úspěšná. Pak však začala nabývat převahu křižácká vojska.
České stavy se spoléhaly na podporu západní Evropy, ale v tom se Češi již tehdy – a ne naposledy – zklamali. Aby vídeňská vláda získala sympatie vlád evropských zemí, předstírala, že je ochotna s českými stavy jednat. – Přesně stejně, jako později NATO předstíralo ochotu jednat s Jugoslávií před zahájením bombardování v roce 1999. Samozřejmě, že nechyběla ani další protičeská propaganda.
Habsburkové byli i oficiálně sesazeni z českého trůnu a českým králem byl zvolen – volby se účastnily všechny země koruny české – Fridrich Falcký (byl falckým kurfiřtem), poslední český král.
Jisté je, že ke třicetileté křižácké válce, která bývá také nazývána první evropskou válkou, by došlo i bez stavovského povstání. Vývoj událostí byl již dán předem. Připomeňme si, že již před volbou Ferdinanda Štýrského císařem například kolínský kurfiřt předpovídal, že Habsburkové budou raději riskovat dvaceti- ba i čtyřicetiletou válku, než aby se vzdali Čech. …Válka však byla třicetiletá pouze pro ostatní země. Pro České země, pro něž ustanovení vestfálského „míru“ neplatila, skončila až vznikem první republiky – koncem habsburské okupace a hegemonie římské „církve“. Byla tedy třistaletá.
Nejlépe informované osoby byly tedy již dlouho předtím přesvědčeny, že válce, habsburskému útoku, nebude možné zabránit. Vysvětlovat ji defenestrací, to je až pozdější výklad. Defenestrace nesloužila ani jako záminka, do té míry, jako sloužil později atentát na Ferdinanda d’Este v Sarajevu jako záminka k zahájení dlouho připravované první světové křižácké války.
O postupu protireformace, včetně „řešení české otázky“, podobně jako i o způsobu jeho provedení – „plánu tří třetin“, bylo rozhodnuto, ne-li již dříve, tedy na tridentském koncilu (případně tam byl postup upřesněn). Čekalo se jen na vhodnou příležitost.
Hledat nějakou souvislost mezi stavovským povstáním a pobělohorským řáděním Habsburků je proto scestné. Nějaká záminka by se vždycky našla – a kdyby jí bylo, podobně jako později v případě první světové války, zastřelení Ferdinanda, bylo by na tom aspoň něco pozitivního. Dokonce se nedá ani tvrdit, že by stavovské povstání vyvražďování českého národa uspíšilo. Je totiž i možné, že jej naopak oddálilo.
Již u tehdejších současníků nacházíme názory, že se v Čechách bojuje za Evropu, že Češi pozvedli zbraně proti Habsburkům a jezuitům na obranu nejenom vlastní, ale celé Evropy, všech zemí ohrožených plány Habsburků na vytvoření „universální monarchie“.
(Jezuité jsou zde zmiňováni proto, že Skatolická teroristická liga byla od roku 1617 právě jezuity zcela ovládána, podobně jako byl Ferdinand Štýrský zcela ovládán svými jezuitskými zpovědníky.)
A nešlo jen o západní protestantskou Evropu, ale také o Evropu pravoslavnou. Češi zahájili povstání v okamžiku, kdy Poláci vtrhli do Ruska, aby provedli konečný úder, a ohrožení Vídně českými vojsky bylo jednou z příčin, které polská vojska zastavily před závěrečným útokem na Moskvu. (Polský Zikmund III., kromě toho, že byl jezuitskou loutkou, měl za manželky sestry Ferdinanda Štýrského.) Proto také probíhala diplomatická jednání s Moskevskou Rusí, ohledně vojenské a finanční pomoci českým stavům. Tato vázanost povstání na východoevropskou politiku možná vysvětluje nejlépe, proč byla koordinace povstání s politikou západoevropských protestantských států tak špatná.
Foto: kardinál Melchior Khlesl
