Jan Křivoústý prý posluhuje v Langley


Galerie Roudnice

Když za časů hluboké totality potentát přilétal nebo odlétal, seřadilo se na letišti polibdíro, vedle něho vláda, soudruzi utvářeli špalír, jako by ten člověk s neuvěřitelně dlouhým titulem netrefil ke schůdkům. A když je tak pěkně pospolu kamera zabírala, vypadalo to jako na sjezdu mafie v Palermu. Jeden odpudivý obličej vedle druhého, ještě hnusnějšího. Z tváře a mimiky je v devadesáti procentech případů možno vyčíst povahu.


Ten dlouhý titul zněl: generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa a prezident Československé socialistické republiky doktor Gustáv Husák. Ufff. Mladý Dumbrovský kdysi zpravodajsky pokrýval doktorovu návštěvu zahraničí a ve svém vstupu do Televizních novin tenhle titul přeříkal pětkrát – a měl více než polovinu reportáže pod střechou. Dnes ovšem hovoří jinak, tenhle bývalý svazák, mluví tím vzrušeným hlasem plným napětí, jako by v každé každičké zprávě byla nějaká katastrofa na spadnutí, což se zvlášť dobře hodí k informaci, že vláda bude rozpočtově odpovědná. Kurt Vonnegut Jr. tenhle nezpůsob charakterizoval takto: „Hlasatel mluvil s jakousi ječivou bujarostí, jako kdyby život byly žertovné překážkové dostihy s neobvyklými oři, vozidly a úskalími. Vzbuzoval ve mně pocit, že závodím i já, – možná ve vaně tažené třemi mravenečníky.“


Zpátky ke ksichtům. Je asi zákonité, že se na nejvyšší pozice dostávají v drtivé většině bezcharakterní lumpové se zločineckými obličeji. I Koukolík o tom nepěkně hovoří. Moc přitahuje grázly a je lhostejné, zda se jedná o moc politickou, ekonomickou, úřednickou či vojenskou nebo jejich propletence. Lidstvo je od počátku věků zvyklé na to, že mu velí psychopati, egoisti, deprivanti, sadisti, blázni, osoby s pokřivenými charaktery i těly, a když tomu tak náhodou není, cítí se nesvé.


Z tohoto pohledu se česká pravice, její vrcholní představitelé i řadoví členové, zařadila do zástupu svých předchůdců. Podezřelý krasavec na kopci nad Vltavou je onou desetiprocentní výjimkou. (Nebo snad ještě méněprocentní?) Kdyby se u jeho odletu seřadili současní mocní, rozdíly oproti dobám Gustáva Husáka by byly povýtce povahy kosmetické. Nejsou tak tupí, ti novodobí lídři, jsou lépe oblečeni, lépe mluví, v pokřivenosti charakteru, zlovolnosti a zákeřnosti si však s těmi totalitními nezadají. Zkuste – teď to ovšem myslím (oblíbené slovo) napříč politickým spektrem – jmenovat z tohoto milieu jednoho ryzího demokrata, člověka čestného, dodržujícího dané slovo, neschopného podrazu, přátelského, chovajícího se ghándíovsky či masarykovsky mravně. Pročpak je skoro nemožné najít mezi politiky konkurenta současnému prezidentovi? Přitom ten by měl být snadno k poražení, odpovědnost politická – a při plném uplatnění bohužel už promlčených právních hledisek patrně i trestní – toho pána předurčuje k sezení na úplně jiných místech než je Hrad. Už vás někdo napadl? Dělejte, čekám…


Marné čekání. Osoby, které by tenhle požadavek (étos se mu říká) splňovaly, ty byly spolehlivě a nevyhnutelně zatlačeny do bezvýznamnosti. A ti nezatlačení, pokud v sobě měli jisté překážející pozůstatky mravnosti, tak se jich honem rychle zbavili. Metamorfovali. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.

(Levice je na tom ovšem podobně jako pravice, není ale tak zákeřná a navíc se vyznačuje jistou změkčující strejcovitostí, spolu s mnohem vyšší odpovědností ke společnosti. Já se ale přednostně zabývám těmi druhými. Nějak mě přitahují, jako státní zakázky Viamont a opačně.)


Myslím, že naprosto výstižnou ilustrací charakterových vlastností českého pravičáka byl Ivan Langer. Dvojnásobný doktor s nepříliš inteligentním chováním. Jak otevřel širokou pusinku, už něco páchal. Zfleku by mohl vzít roli nahluchlého mafiánského bosse ve filmu Billyho Wildera Někdo to rád horké. Toho, co s bolestným výrazem ve tváři točil knoflíkem na svém naslouchátku, když dortový střelec hlasovacími lístky z automatu vylučoval chicagskou západní sekci z organizace.


Z ksichtologického hlediska je nová vláda, která do Strakovky vjela hlavním vchodem na skateboardech Mádlissovců (jestlipak jim taky posprejovali fasádu, když si ta prkna odnášeli?), určitým zklamáním. Obličeje jsou to celkem normální, i když svá špecifiká také mají: Jan Křivoústý, princ Zubajda či věrná reinkarnace Jindřicha Ptáčníka alias Heinricha Himmlera na jejím čele, spolu s myslivcem, co vypadá jak ti zapomenutí čerti ze mlýna, doplňovaný padákovým kolegou, to jsou jistě pozoruhodné výstřelky. Jinak je to ale běžná směska podnikatelských a manažerských tlam, smíchaná s počestnými tvářičkami profesionálních politiků. Dojičky mezi nimi dnes nehledejte, i když i tato profese, lépe řečeno předměty jejího zájmu, se ve volební kampani Věcí veřejných objevily, aby pak raději ustoupily ze scény, vrátily se do podprsenek.


Takto opticky ukolébáni si občané ani nepřečetli vládní program. Já ho četl a tak, i vzhledem k prvním krokům nové vlády, se mi ihned vrátilo to, co jsem se za Mirka Ztepilého Ztopořeného modlil každý den: Svatý Václave, vévodo české země, oroduj za nás…


Na obrázku Jana Jiřího Heinsche z úvodu Svatý Václav přisluhuje u stolu chudým. Něco tak pošetilého od nové vlády rozhodně nehrozí. Stoly, u kterých její členové přisluhují a z nichž jim i nějaká ta kostička (spíše však kost i se šunkou) určitě spadne, ty patří lidem z úplně opačného konce majetkového spektra.

 

(Diskuze otevřena také ZDE.)

 

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments