Květen 18, 2012
Začneme citací Ústavy:
Čl. 27
(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.
(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.
Nejprve Václav Pavlíček a po něm na svém blogu Cyril Svoboda z těchto dvou ustanovení dovodili, že současný stav poslance Ratha, který tráví své dny ve vazbě, aniž by bylo dolní komorou parlamentu rozhodnuto o jeho vydání k trestnímu stíhání, je ústavně pochybný, resp. protiústavní.
K okolnostem Rathova stíhání mám četné výhrady, ani s jedním z těchto názorů však nesouhlasím.
Pavlíčkovy pochybnosti pramení z toho, že čl. 27 odst. 5 Ústavy se o trestním stíhání poslance zmiňuje až v poslední větě a řeší primárně otázku jeho zadržení. Jeho výklad, že mezi odst. 4 a 5 není vztah subsidiarity a speciality, naráží na otázku, k jakému jinému úkonu má být poslanec na základě rozhodnutí předsedy sněmovny odevzdán soudu, jestliže ne k rozhodování o vazbě. Pokud by se v odst. 5 řešila pouze přípustnost zadržení a nikoli dalších úkonů trestního řízení, notabilně pak rozhodnutí o vzetí do vazby, nemělo by toto ustanovení žádný smysl. Jediným přijatelným závěrem je, že odst. 5 je vůči odst. 4 speciální a předběžný souhlas předsedy komory má až do definitivního (ratihabičního) rozhodnutí plena účinky souhlasu s trestním stíháním podle odst. 4.
Pochopitelné jsou obavy artikulované C. Svobodou, neboť ústava za určitých okolností skutečně umožňuje, aby byl poslanec omezen na svobodě, a to i po relativně dlouhou dobu např. parlamentních prázdnin nebo dysfunkce sněmovny, pouze na základ souhlasu jediného poslance, zvoleného za stranu danému jedinci případně i (značně) protivnou.
To je však risikem zastupitelské demokracie. Tak jako si občané vybírají 200 poslanců, aby hájili do příštích voleb jejich zájmy, vybírají si i sami poslanci ze svého středu sněmovní funkcionáře, kteří budou chránit práva jich samotných. Pokud si vybrali špatně a zvolili osobu nehodnou, mají navíc možnost obrátit se o ochranu svých práv přímo na Ústavní soud, což je postup, který bych za dané situace doporučil Davidu Rathovi. Jen ten je povolán k tomu, aby možnost držet poslance v předběžné vazbě předtím, než jeho případ posoudí plenum sněmovny, zvážil a autoritativně o ní rozhodl.
K textu C. Svobody je pak na místě jen douška, že jeho výklad, vylučující vazební stíhání při činu dopadeného poslance nebo senátora, je pro společnost spojen s nemenším nebezpečím, protože tak by nebylo možno zajistit až do příští schůze sněmovny ochranu společnosti např. ani před poslancem-seriovým vrahem.
Převzato z blogu Paragraphos
