Jiří a Táňo, sjednoťte se!

Vážení kandidáti Táňo Fischerová a Jiří Dientsbiere,


Vaše kandidatura přede mne jako občana postavila těžké dilema. Dilema rozhodování koho z Vás dvou volit v prvních přímých prezidentských volbách v naší zemi, komu dát v konečném rozhodnutí přednost.


Ačkoliv bych nesmírně rád zažil situaci, že se národ bude v druhém kole přímé prezidentské volby rozhodovat, zda prezidentem bude pan Jiří Dientsbier či paní Táňa Fischerová, vše dnes nasvědčuje tomu, že jedno místo „je již rezervováno“… Buď pro kandidáta velkých peněz a diskutabilního charakteru, nebo pro představitele technologie moci, minulosti a problematického veřejného vystupování.


Po mém skromném soudu ale tato země potřebuje ve svém čele jako prvního lidmi přímo voleného prezidenta někoho jiného, nežli Jana Fischera či Miloše Zemana…Naše země nyní naopak potřebuje v čele někoho s vizí optimističtější, občansky angažované budoucnosti.


Obávám se tedy, že v tomto rozhodování občanů není pod tlakem masmédií (a tím i různých otevřeně či skrytě se projevujících lobby a zájmových skupin) reálné uvažovat, že projdete sítem prvního kola oba. Naopak hrozí, že se navzájem vyřadíte. Tím byste ovšem obyčejné slušné lidi - a zejména ty ve veřejném životě se v minulých desetiletích angažující - hrozně zklamali. Nezůstal by nám totiž nikdo. Snad „volba menšího zla“- u některých...


V řadě let se v různých debatách veřejnosti můžeme dočíst mnohé názory, že „revoluce, možnost změny k lepšímu nám roku 1989 byla postupně jako obyčejným lidem ukradena“, že moc dnes mají nikoliv politici a volení zástupci, ale lobby a korporace, které jsou těmi, kdo mají skutečnou moc. Že politici a prezidenti jsou jen zbytečné loutky…


Tento názor sdílím pouze do určité míry, když za sebe jsem toho názoru, že to my občané jsme svou pasivitou ve veřejném prostoru také dopustili, aby nám možnost skutečné změny byla ukradena. Aktivních z nás, dennodenně se na různých úrovních a v různých oborech snažících „zalévat křehkou květinku demokracie“ bylo málo, a většinová společnost nám často házela klacky pod nohy… „Květina mlčí, nezpívá…“ říká se v jedné oblíbené filmové pohádce. Pýcha, hloupost, nadutost, poživačnost, sobectví, bezohlednost, konzum, nezájem, neochota veřejně se angažovat, zbabělost a nedostatek odvahy, neochota pracovat konsensuálně v zájmu celku, tlačit zvolené zástupce ke změně - to jsou důvody, pro které nám možnost demokracie vadne a skomírá… „Naši politici“ jsou jen zrcadlem naší společnosti.


Paní Táňo, pane Jiří - v obou z Vás vidím naopak NADĚJI. Pro potřebné změny ve smyslu vytvoření a prosazení referenda, prvků přímé (polopřímé) demokracie, zodpovědnost a odvolatelnost volených zástupců, atd. - to jsou skutečně účinné léky na řadu neduhů naší společnosti. A především ANGAŽOVANÝ, AKTIVNÍ OBČAN JAKO SPOLUTVŮRCE SVÉ ZEMĚ, STÁTU, NAŠÍ SPOLEČNĚ SDÍLENÉ BUDOUCNOSTI.


Jako obyčejný občan - který dle svých skromných možností nikdy k lumpárnám a poznanému zlu nemlčel (a těžce na to doplatil), Vás prosím, abyste zvážili SJEDNOCENÍ SVÉ KANDIDATURY.


Mé sociální cítění a celková situace mi osobně velí upřednostnit spíše pana Jiřího Dientsbiera. Nerad totiž vidím dámy “kydat hnůj“ - a v zahraničních vztazích i v životě domácí společnosti jej současný „hradní pán“ spolupůsobil mnoho… Jestliže si ale zároveň vážím laskavosti, občanské cti a moudrosti mnohých postojů paní Táni Fischerové, pak po mém skromném soudu to jediné co Jiřímu Dientsbierovi schází, je právě dlouhodobá podpora, rady a spolupráce T. Fischerové a jejího týmu.


Zvažte tedy oba prosím, že právě schopnost velkorysosti, určité osobní oběti a ochoty spolupracovat může být právě tou silou, který nám všem zajistí nejen sympatie občanů potřebnou pro volbu důstojného prezidenta/ prezidentky, ale také VYSOCE POTŘEBNOU SHODU A SPOLUPRÁCI VŠECH SLUŠNÝCH OBYVATEL naší země. Sílu k prosazení akutně i chronicky potřebných systémových celospolečenských změn. Z tohoto důvodu je význam nadcházející prezidentské volby něčím mnohem více, nežli jen volbou jednoho konkrétního člověka. Je volbou naší další budoucnosti.


Vážení, život nás učí že mnohdy nemůžeme chtít všechno. Zkuste tedy prosím mou prostou výzvu - jednoho z „dolních“ deseti miliónů - zvážit. Ještě je čas…


V úctě


prostý - ale vždy občan


Martin Míček, Dobřečov

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments