Když chlapi pláčou

V šesté minutě třetí třetiny převzal za půlící čárou puk Jaromír Jágr. Nebyl v pohybu, stál, přesto se k němu vydali dva kanadští hráči. Měli z božského Čecha nahnáno, alespoň tento názor se snažil divákům vnutit reportér. Il divino Bohemo se rozhlédl a najíždějícímu Ručinskému adresoval jeden ze svých geniálních pasů. Přihrávka skutečně měla oči, Martin Ručinský zase našlápnuto, takže se dostal dva metry za modrou čáru přesně ve chvíli, kdy k němu od mantinelu klouzal puk s těma očima navrch hlavy, chudák, netěšil se na to, co ho čekalo. Rúča mohutně napřáhnul a v plné jízdě golfovým úderem s jistotou trefil touš (většina smrtelníků by máchla do prázdna). Střela svištěla nad ledem ve výši třiceti centimetrů, přesně do mezírky mezi betonem a lapačkou kanadského brankáře. Ve finále mistrovství světa vedla Česká republika nad Kanadou dva nula.

V domovině geniálních hokejistů se rozpoutalo pravé peklo. Od televizorů vyskakují prošedivělí otcové rodin, ruce nad hlavou a řvou z plna hrdla „Góóól!!!". V hospodách a hospůdkách vyjí více či méně opilí hosté, ruce s půllitry nad hlavami, cintají, polévají se i sebe navzájem. Řvou i ti, kteří už s hlavou na stole upadli do alkoholického spánku. Řvou i když neví o co kráčí, z koutku úst jim ještě vytékají sliny a osleple mžourají. Ale řvou. Na náměstích před velkoplošnými obrazovkami sípají (neboť jeden gól už padl) velmi ožralí diváci, nemohou to štěstí a radost unést, Bože, taková rozkoš se nedá vydržet! A když pan Vašíček, byť už byl na kolenou, poslal puk v poslední minutě zápasu přes celé hřiště do prázdné soupeřovy branky, ťuk do tyčky, od tyče do klece a zase ven, celonárodní ejakulace sportovních vlastenců mocně vyvrcholila.

Druhý den byl v republice levnější rohlík.

Muži tohoto národa nejsou už několik století schopni a ochotni na jeho obranu zvednout zbraň, pokusit se ochránit sebe, svou rodinu, vlast, stát. (S nečetnými výjimkami, buď jim čest a sláva, pokud ovšem za odměnu právě nesedí v bolševickém kriminále.) Muži tohoto národa osvědčují svou mužnost a vlastenectví ožraleckým hulvátstvím a hysterickým vytím na stadionech a náměstích, hulákáním, jejich cesta ke slávě a vyjímečnosti je značena poškozenými dopravními značkami, auty a výlohami, poblitými a pomočenými nárožími, svinčíkem, který po nich někdo uklidí.

Fanynka znojemských Orlů vypráví, jak dojímavé byly chvíle poté, co Znojmo prohrálo sedmý zápas ve čtvrtfinále extraligy se Slávií Praha. „Vidět tolik chlapů pohromadě brečet je příšerný pohled, až vás mrazí v zádech," říká, a nic jí není divné. Jestliže dospělý muž brečí kvůli takové hovadině, jakou vyřazení souboru přeplacených trumbelínů ze soutěže nepochybně je, potom se jedná o projev hysterie, infantilnosti, hlupáctví a nesvéprávnosti.

Tak veliká, patologická láska dospělého člověka ke klubu, k družstvu sotva dospělých kluků mnohdy pochybné inteligence i charakteru, by měla být předmětem vážného, vědeckého zkoumání psychologů, sociologů a především psychiatrů. Není to normální. Ti fandové, podvědomě si vědomí své vlastní nedostatečnosti, omezených schopností, bezvýznamnosti a neužitečnosti, se patrně ztotožňují se svými zlatými chlapci, jejich vítězství a prohru berou jako vlastní vítězství a prohru, sportovní klub jim možná nahrazuje rodinu, stejně jako pro mnohé z nich tuto funkci zastává hospoda.

Popsaný jev je celosvětový a stává se skutečným problémem, tak jak stoupá počet nezaměstnaných a nezaměstnatelných mladíků z chudinských čtvrtí, kterým společnost nabízí na jedné straně k uzoufání nudnou, mechanickou a mizerně placenou práci beze stopy tvůrčích možností, nebo na druhé straně sociální dávky taktak dostačující k udržení holého života. Nebo také nenabízí vůbec nic, přičemž oni jí oplácejí agresivitou, bitkami, výtržnictvím, ničení veřejných zařízení a dopravních prostředků. Destrukce a kriminalita coby výraz životního stylu.

Sport je krásná zábava, způsob, jak vysvětlit lidskému mláděti, že něco se naučit vyžaduje píli, opakování, zdokonalování. Kolektivní sporty zase učí sociálnímu chování, tomu, že se občas vyplatí podvádět a faulovat, ale nesmí se to brát vážně. Hra běží dál.

To, co se předvádí divákům jako zábava, dnes už zcela zprofesionalizovaný sport, to je kolotoč peněz, podvodů, legalizované hrubosti, bezuzdná oslava a zbožnění vítězů – hlupáčků, jejich přeplácení neuvěřitelnými sumami, které potvrzují hodnotový rozpad této nemocné společnosti. Jeden dobře kopnutý roh je oceněn neskonale více, než měsíce tvrdé, užitečné a poctivé práce.

Na Tour žerou bobule všichni. To samé lyžníci. Kdyby to Hanč s Vrbatou věděli. Patnáctileté vyskákané tenisové chocholoušky určují trendy chování, oblékání, vyjadřování pro své pubertální soukmenovce. Fotbalu se zmocnila mafie, gangsteři, úplatní rozhodčí, funkcionáři, hráči. Fotbalisté si po zápase, ve kterém rozhodně nevynikli, pozvou na pokoj v hotelu Praha prostitutky. Snad při tom hejbání zadkem byli úspěšnější než při stejné činnosti na hřišti.


Jan Šimák …  při prvním kontaktu s reprezentací na úvod soustředění vyrazil do známého pražského nevěstince. "Snad nás tam dobře reprezentoval," pokusil se tehdy o vtip Jaroslav Dudl, vedoucí reprezentace.

Sportovci tak dokonale doplňují vzory chování, které mladé generaci poskytují akční filmy, thrillery a počítačové hry a herny.

A je to na té mládeži setsakra vidět.

 

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments