Finanční Ježíšci opět prodloužili řecké trápení, Němci zase vymýšlí, jak získat čas, v Řecku a Španělsku se demonstruje a světlo na konci tunelu není vidět. Myslím, že mnozí už částečně pochopili, co se vlastně stalo a dále děje.
Zapomeňte na všechna moudrá slova ekonomů a jejich profesní hantýrku, situace je podle mne zcela jednoduchá. Dluhy zemí PIGS (a nejen jejich) jsou totiž nesplatitelné. Nepomohou žádná úsporná opatření, privatizace či ožebračení občanů, které by bylo dostatečné velké na splacení dluhu. Neexistuje ani žádný dostatečně dlouhý čas, za který by země mohla peníze vrátit. Dluhy vznikly zcela virtuálně, není za nimi žádná hmota, práce či hodnoty, existující či v budoucnu vytvořitelné, kterými by je bylo možné uhradit.
Druhým poznáním je totožnost věřitele. Pomineme-li hierarchii prostředníků a chaos finančních trhů, dojdeme poznání, že je to supertřída (nebo diskrétní elita, chcete-li). Ta a nikdo jiný zařídila převod svých pochybných pohledávek na státy resp. daňové poplatníky a nyní očekává vrácení v reálných hodnotách. Všechno je dokonale vymyšleno a připraveno. Tedy až na jeden detail; ty hodnoty neexistují a nikdy existovat nebudou.
Cesta do dnešního stavu byla pro supertřídu obrovským úspěchem, nepředstavitelně zbohatla a jistě si nepřeje nic jiného, než aby tato cesta pokračovala. Záchranné „balíčky“ či „valy“ nejsou nakonec ničím jiným, než snahou v ní pokračovat, do nesplatitelných ran slabých států lít peníze ze států, doposud relativně zdravých, a modlit se k Bohu, aby vlak finančního banditismu pokračoval dál. Ale základní vlastností všech cest je, že někde končí, dřív nebo později. Termodynamika je neúprosná.
A z cíle této cesty jim musí naskakovat husí kůže, protože pro nesplatitelné dluhy existují jen dva možné konce. Buď zaniknou ty dluhy nebo bude zlikvidován věřitel. Nikdo neví jestli dnes, zítra, či za 10 let, ale jeden z těchto konců je nevyhnutelný. Čím globálnější dluhová past bude a čím větší budou „záchranné mechanismy“, tím je druhá varianta pravděpodobnější.
Revolucionáři a milovníci společenské „spravedlnosti“ se možná těší, ale není k tomu žádný důvod. I prostí občané budou s nostalgií vzpomínat na idylické doby, kdy byli sice systematicky okrádání, ale jejich svět byl plný jistot a relativního bohatství. Vzpomeňme si na revoluce minulosti a dosaďme do schématu miliardu obyvatel rozvinutého světa. Tak vypadá dnešní hrozba.
Elita se prostě musí rozhodnout a to rychle. Buď „půjčené“ částky více méně odepíše (dokud je čas a insolvetních států je relativně málo) a bude mít šanci dál ovládat planetu, nebo bude trvat na nemožném a odepíše dříve nebo později sama sebe a vezme sebou i celý západní svět, jak ho známe dnes. Věřme tomu, že její volba bude správná.
Převzato z Nautila
