Král Antikrist




Velmi rozšířeným omylem je, že husité bojovali proti císaři Zikmundovi. Ve skutečnosti však byl Zikmund tou dobou pouze nepříliš významným a nepříliš chytrým politikem sousedního státu, něčím podobným jako později „korutanský hejtman“, navíc naprostou loutkou v rukou církve. Žádným císařem v té době nebyl. Tím se stal až roku 1433. Podobně také nebyl českým králem, kterým se stal až roku 1436. Zikmund byl do té doby králem pouze v Uhrách – kde ho moc vážně nebrali, říšským králem – což tehdy moc neznamenalo, a „králem Antikristem“, jak jej tituloval Jan Žižka.

Králem v Uhrách se Zikmund navíc stal jen díky úsilí svého bratra Václava IV. Bylo to dokonce to jediné, o co se Václav v politice skutečně usilovně snažil (i vojensky), a co se mu také nevyplatilo. Prosadit Zikmunda za krále v Uhrách (nebo v Polsku, podle okolností) Václavovi uložil jeho otec, Karel IV., a později na něj v tomto směru vyvíjela nátlak ještě Zikmundova matka, Eliška Pomořanská.

Karel IV. na expanzi na východ „pracoval“ dlouhou dobu. Nejprve dal uherskému králi Ludvíkovi za ženu svou dceru Markétu (+ 1350), pak si sám vzal za ženu Ludvíkovu schovanku Annu Svídnickou, a nakonec dohodl, když bylo Zikmundovi sedm let, Zikmundův sňatek s Ludvíkovou dcerou Marií (* okolo 1370, + 1392).

Marie byla v Uhrách roku 1382 prohlášena za „krále“. Její matce, uherské královně-vdově Alžbětě Bosenské, která za Marii vládla, se Zikmund ani v nejmenším nezamlouval a chtěla sňatku zabránit. Sňatek byl proto vynucen vojensky a Alžběta byla zavražděna. Vládnoucím „králem“ však byla i nadále jen Marie, Zikmund byl i po své korunovaci považován pouze za manžela královny, za jakéhosi trubce. Žádné děti ani nic jiného spolu za těchto okolností samozřejmě neměli.

Svou snahou Václav nepomohl ani sobě, neboť Zikmund si, jako každý deprivant, jeho pomoc vysvětlil jako slabost, ani Zikmundovi, který se tak dostal do nezáviděníhodné situace, kdy musel bojovat proti Turkům, kteří napadali jeho území, ale kteří byli zároveň hájeni římskou církví.

Je pravda, že po porážce na Vítkově, ještě než s hanbou opustil Prahu (30. 7. 1420), se Zikmund stihl nechat na okupovaném Pražském hradě ve Svatovítském chrámu „korunovat“. Přesněji řečeno, nasadil si, podobně jako později Heydrich, aniž by byl zvolen, korunu na hlavu, což samozřejmě nikdo nebral vážně.

V Českých zemích byl totiž král volen. Nebylo možné zdědit trůn. Zdědit bylo možné jen právo kandidovat.

A Zikmundova kandidatura na český trůn pak byla roku 1421 na zemském sněmu v Čáslavi z důvodu, že jde o vraha, vyloučena. Nešlo však jen o Zikmundovu účast na křižáckém vyhlazovacím tažení. Zikmund byl nepřijatelný už proto, že bylo ještě dosud v živé paměti i jeho řádění, jakožto usurpátora a okupanta, když bezprecedentním způsobem drancoval a raboval zemi poté, co v roce 1402 zajal a uvěznil krále Václava IV. …Prostě a jednoduše neměl „čistý trestní rejstřík“.

 

Někteří „historici“ se nám dokonce snaží Zikmunda vylíčit jako německého císaře, Němce, kterého Češi ze zpupnosti nechtěli poslouchat, ale nakonec se museli podřídit. Co může být na Zikmundovi, synovi českého krále Karla IV. a Polky Alžběty německého, už poněkud přesahuje možnosti lidského chápání. (…Představa, že Němci vznikají křížením Čechů a Polek, zní stejně absurdně, snad jen méně urážlivě, jako starý vtip z doby československé federace, že Slováci vznikají křížením Maďarů a ovcí.)

Je sice pravda, že Karel IV. byl z poloviny Lucemburk, ale Lucemburkové zase měli blíž ke Francii než k Německu, a přímo o Karlovi navíc řekl Francesco Petrarca, že je spíš Ital než Němec. …Takže ze všech těchto pěti možných národností bylo „němectví“ až na posledním místě.

Na druhou stranu se nám Zikmund může jevit jako „typický Habsburk“, ačkoliv jím nebyl, třebaže s Habsburky spolupracoval. Jeho politika a chování vypadají jako přesná kopie politiky a chování dřívějších Habsburků Albrechta I. a před ním Rudolfa. Totéž ale můžeme říci i o pozdějším uherském králi Matyášovi Hunyadim – asi také sotva Němci. Toto jejich habsburství ale také má společného jmenovatele – všichni, jak Habsburkové, tak Zikmund a Matyáš byli naprostými loutkami Říma, bez sebemenší stopy individuality. Nešlo tedy o jejich politiku, ale o politiku Říma.

V jedné věci je však třeba se Zikmunda zastat. Není pravda, že by Zikmund měl na Husově vraždě až takový podíl, jaký mu byl přičítán. Jak víme, zejména je mu vyčítána věrolomnost, protože Husovi zaručil osobní bezpečnost osobním dopisem, „glejtem“, což pak nedodržel.

Zikmund svolal kostnický koncil v megalomanské naivní představě, že to bude on sám, kdo napraví církev. Sice byl týden po zahájení koncilu konečně korunován na říšského krále, ale pak už byl církevními hodnostáři zcela ignorován, v podstatě se s ním nikdo nebavil, a na průběh koncilu neměl sebemenší vliv. Nakonec ho navíc vmanipulovali do protičeské křižácké války.

…Zikmund nebyl zdaleka tak „mazaný“ politik, jak si o něm dosud mnoho lidí myslí. Právě naopak. Jeho naprostý debakl jak na kostnickém, tak později na basilejském koncilu, a konečně i smrt na útěku z Prahy o ničem takovém nesvědčí. „Liškou“ bychom měli logicky nazývat spíš Václava IV., pro jeho Korsakovu alkoholickou psychózu (korsak = liška stepní).

Převzato z blogu autora

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments