Kultura chudoby

Poměrně důležitou součástí našich životů se stávají sociální vědy. Mají malinko divnou pozici. Jsou schopny plnit podmínky, které vědu dělají vědou, jenže na rozdíl od ostatních zkoumatelných oblastí se doslova štvou a sprintují s vyplazeným jazykem. Snaží se totiž zkoumat a popisovat jevy, které se právě teď nebo včera staly. A jako by toho nebylo pro zmýlení dost, ještě honem stanovují teorie a chtějí předvídat, jak to bude dál. Což se nedaří.

Jenže sociální vědy nejsou k zahození. Mají svou důležitost, protože jinak bychom se pořád dokola mohli brodit různými přístupy genetickými či rasovými a dodnes bychom je nedovedli odůvodněně odmítnout. Sociální vědy koukají na leccos v celku, využívají ne jednoho vědního oboru, ale naprosto všech a co nejvíc najednou. Tak mohla vzniknout i teorie kultury chudoby.

Americký antropolog Oscar Lewis ji formuloval v padesátých letech 20. století. Zajímal se o život ve slumech a důvod zdejší bezvýchodnosti. Věřil, že se chudí lidé na svou nevýhodnou pozici ve společnosti adaptují a zkoumal, jaké znaky by společně mohlo jejich chování a mezigenerační přenos, tedy sociální učení, vykazovat.

Jsou to znaky, které se stávají společné pro všechny tyto vrstvy dlouhodobě příliš chudých a sociálně vyloučených lidí celého světa. Stejně rozpoznatelné, jako je například snobství zbohatlíků. Bohužel ti lidé, kteří se začnou podle vzorců kultury chudoby chovat, se zároveň víc a víc boří do jejích pout a ztrácejí šanci se sami dostat zpátky. Jsou víc a víc diskvalifikováni především v naší přetechnizované a rychle žijící době.

Ve svém prostředí se orientují dobře, ale pokud mají opustit společenství, jsou rázem nejistí a jednají nepřijatelně. Je pro ně problém jednat s úřady a institucemi, jsou rychle útoční nebo příliš podlézaví, honem hledají, jak dosáhnout cíle a zmizet. Mezi sebe a všechny zástupce okolní společnosti staví obrannou zeď a vždy očekávají nepříjemnost. Může to být škola, lékař, policista, pracovnice na dávkách. Dej, udělej, co máš, hlavně neotravuj, nesliď okolo.

Protože škola patří mezi povinné instituce, nedůvěřují jí a nevadí, když má dítě problémy. Nevidí důvod pro jakoukoliv spolupráci, pokud nehrozí, že je škola udá a přijde sociálka. Nejsou schopni posoudit, že vzdělání rozšíří dítěti možnosti pochopit okolní svět. Oni přece vystačili s tím, co umí a taky žijou.

Potřeba nějak přežít se dotýká nezaměstnanosti a také kriminality. Pokud dojde k obsazení určitého území lidmi na okraji společnosti, vzniká ghetto s vlastními pravidly a zákony džungle. Kriminalita se obrací proti společnosti venku, veškerým vetřelcům a také proti okolním lidem, kteří se odlišují nebo patří k jiné skupině. Cílem bývá nejen samotná nejnutnější obživa, ale také momentální vyrovnání se úrovně nebo částečnému přepychu, jako mají „tamti“.

Snižuje se míra podnětů, kterou děti potřebují k rozvoji intelektuálních schopností, snižuje se možnost získání návyků k pravidelnému životu (a schopnosti obstát v pravidelné a soustavné činnosti), mizí chuť vyjít do světa za pomyslnou zdí.

Psychiku deptá všudypřítomná bezvýchodnost. Lze si na ni zvyknout, ale majoritní společnost se stále připomíná předváděním svých vymožeností. Televize nenechá nikoho na pochybách, že svět venku je jiný, markety jsou plné zboží, na které lidé nedosáhnou – a všechno se pod bundu schovat nedá, ba ani zapíchnout do bochníku chleba ne. A děti jsou brzy se svými drobnými krádežemi rozeznávány jako staré známé firmy.

Nejlacinější a nejbližší zábavou lidí bývá sex. Sice znamená další přírůstek do rodiny, ale také může být výhodným způsobem výdělku. Při životě mnoha obyvatel na malé ploše navíc děti rychle odkoukají, že jde o cosi příjemného a přirozeného a nápodobou zahajují vlastní sexuální život se všemi následky.

Zaklíněni ve stylu života, jaký vedou, nemohou dost dobře překročit vlastní stín a nakonec ani nedokážou nahlédnout na problémy své rodiny a okolí natolik, aby mohli spolupracovat na změnách k lepšímu. Dovolím si citovat stručné shrnutí Roberta K. Mertona: dochází k disociaci mezi kulturně předepsanými aspiracemi a přípustnými cestami k jejich naplnění.

Tyto problémy a nebezpečí „zacyklení“ pro několik generací se týkají naprosto všech chudých lidí bez ohledu na barvu pleti. U nás bychom jistě rádi věřili „jen“ na problémy Romů. Ano, ti mají ještě navíc viditelně odlišný znak, barvu pokožky. Jenže zároveň mají další důvody, proč dokážou padnout až do kultury chudoby. Mnohé ukázal čas neuvěřitelné bídy a hladu z přelomu 2004/2005 na Slovensku. Tam ke svému zděšení odborníci mohli pozorovat kulturu chudoby v plném rozmachu. Jenže když se podařilo dát alespoň některým lidem práci, ukázalo se, že se mnohem rychleji, než kdo odhadoval, dostávali „zpátky“.

Řekla bych, že i tady sehrálo sociální učení, mezigenerační přenosy, svou roli. Etnikum už muselo tolikrát projít útrapami a neuvěřitelnou bídou, že nezapomnělo ani na možný návrat z tohoto stavu. Jinak totiž můžeme na Romy kulturu chudoby navléknout jak oblek správné velikosti. Souhlasí to ale do detailů? Ne. Protože víme, že kultura chudoby byla popsána jako soustava znaků, přijatých především díky materiálnímu úpadku a chudobě. Romové nesou mnoho znaků jako ověřený způsob přežití. Proto také odchod schopného jedince do okolní společnosti a jeho úspěch nebyl nikdy věcí oslavovanou, nýbrž aktem zrady. Tento vynikající jedinec chyběl komunitě, protože přímo v ní nezískal víc prostředků (třeba kovářstvím, handlem s koňmi, hudbou), protože nevymyslel, jak uniknout před pronásledováním, jak vyváznout z obvinění nebo nařčení. Romové žijí stále v nepřátelském prostředí. Nerezignují úplně.

To platí v hrubých rysech, protože v současnosti dochází k rozvolňování tradic, jednoty a také k přejímání dalších nebezpečí – gamblerství, drogy, rostoucí agresivita, zadlužování. Roste alkoholismus. Děsí to i samo romské společenství, ale cesty k nápravě jsou obtížné.

Jak jsem už v předešlých příspěvcích uvedla, mohla jsem už dávno pozorovat ve svém okolí ojedinělé, přesto časté nositele těchto znaků. Měli však velikou výhodu v jednotném vedení a „držení na uzdě“ celé společnosti. Nebyli příliš vidět, nelišili se tolik a poddávali se vedení okolí. To mne s pozorováním lidí v čase po převratu vede k zamyšlení, kolik skrytých nositelů těchto znaků asi může být v populaci běžně přítomno.

Žili jsme dlouho v určitém skleníkovém prostředí nebo laboratoři. Musíme tedy vzít do úvahy fakt, že se několik generací nemohlo naučit žít dostatečně samostatně, nést sám za sebe zodpovědnost. Jsou však omezení jen kvůli tomu socialistickému experimentu? Nepředalo se tu mezigeneračně cosi z minulosti předků? Vždyť se právě leckdo z nemajetných vrstev mohl vyšvihnout jak společensky, tak osobnostně. Nebo jsou snad kořeny v osobnostních rysech?

Mnohé z nás překvapila vytrvalost stesků po starých dobrých jistotách i mezi mladšími ročníky, než byli důchodci. Můžeme donekonečna přepočítávat poměry cen, zjišťovat, jak luxusní elektronika jakoby stojí méně a navíc bez fronty, můžeme poukazovat na svobodu cestovat a pracovat skoro kamkoliv a kdekoliv – nepřesvědčíme je. Mlčí, protože ani nedokážou pojmenovat, v čem je to jádro pudla. Tuším, že je skryto právě v těch nových barvách života. Byli vystrčeni do volného prostoru bez záchytných bodů, ale nikdy se nemuseli snažit o tvůrčí přístup k vlastnímu bytí. A ve volném prostoru šmejdí žraloci.

Když v televizi říkají, že jsou peníze zadarmo, je to pravda, protože dřív, co se řeklo v médiích platilo. Když agent od půjček řekne, že se to dá splatit, tak na co číst smlouvu?! Je to dlouhé a není tomu rozumět. Když v reklamě slíbí, že je to nejlepší věc na uzdravení, tak to se ušetří za doktora…

Nakolik to všechno ale v našich podmínkách doopravdy souvisí se sklony k rezignovanému otáčení se do kultury chudoby, nakolik se právě proto mohou oslabení lidé stát využitelným cílem jakékoliv ideologie, nabízející oporu a řád, to už nechám teoretikům.

Hasíme totiž pilně s kolegy, co se dá a co stačíme. Na nás není podrobné vědecké zkoumání, my vděčně přijímáme jasně zformulované nejnovější poznatky, abychom lépe nasměrovali svou pomoc. Tím jsme zpátky u sociálních věd. Nejsou však samospasitelné. Jen ukazují cestu, napovídají. Záleží na majoritní společnosti, jestli bude mít vůli naslouchat.

 

Viz též Nepohádka
 
Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments