NEW YORK – Vláda britského premiéra Davida Camerona ohlásila několik nejdrakoničtějších škrtů ve veřejném sektoru, o jaké se kdy vláda kterékoliv rozvinuté země pokusila. Jeho ministr školství dokonce nedávno prohlásil, že objem financí určený pro britské univerzity se sníží o plných 40%. Nejvíce šokujícím aspektem tohoto kroku je však skutečnost, že umělecké a humanitní obory budou zasaženy razantněji než obory vědecké a technické, které jsou údajně vhodnější pro podnikání.
Válka proti uměleckým a humanitním oborům není ničím novým – i když je to poprvé, co se tento boj tak přímo přesunul do Velké Británie. V 80. letech stál Ronald Reagan ve Spojených státech v čele politické a propagandistické vlny, která démonizovala Národní nadaci umění. Od té doby seškrtávají republikánské vlády výdaje na balet, poezii ve školách a sochařství, zatímco demagogové typu bývalého newyorského starosty Rudolpha Giulianiho získávají politické body útoky na kontroverzní vizuální umění.
Přístup Cameronovy vlády je však zlověstnější než stará pravicová taktika cílení na disciplíny, které lze pohrdlivě označit za jalové. Britské škrty odhalují posun v rozvinutých zemích – který rovněž započal v USA –, v jehož rámci se vlády zaměřují na ty druhy vzdělání, jež vedou ke vzniku otevřené a silné občanské společnosti a těžko potlačitelné populace.
V bývalém sovětském bloku to byli básníci, dramatici, karikaturisté a romanopisci, v jejichž díle byla zakódována zakázaná témata svobody a na které se zaměřovala tajná policie. Dnes jsou tito lidé terorizováni, umlčováni a mučeni v místech, jako je Írán, Sýrie, Čína a Barma.
USA ani Velká Británie do této fáze pochopitelně nedospěly. Útok na umělecké a humanitní obory je však obrovským krokem směrem k vytvoření povolné a otupělé populace. Válka proti uměleckým a humanitním oborům se ostatně v USA časově shodovala s nástupem stále nevědomějšího a pasivnějšího obyvatelstva a vlády sloužící korporátním zájmům.
Akademikové v uměleckých a humanitních oborech jsou proslulí tím, jak špatně dokážou obhajovat hodnotu své práce. Kromě posilování občanské společnosti a návyků svobody však mají tyto obory i zásadnější přínosy. Kdo potřebuje umět pozorně číst, hledat důkazy a formulovat racionální argumenty – tedy mít schopnosti rozvíjené studiem poezie, románů, dějin a filozofie? Kdo se potřebuje učit jazyky a komparativní literaturu? Podle Camerona zní odpověď očividně takto: nikdo důležitý.
Představme si tedy, že v zítřejší Británii zasednou v parlamentu osoby, které nebudou vědět, co zapříčinilo první světovou válku nebo co to bylo osvícenství; novináři nedokážou přesvědčivě psát; advokáti a soudci nebudou schopni vyřešit své případy a špioni a diplomaté nebudou hovořit cizími jazyky a chápat kultury, v nichž se pohybují. Taková Británie bude více připomínat dnešní USA.
Cameron (který sám studoval filozofii, politologii a ekonomii na Oxfordu, přičemž předtím navštěvoval Eton College, baštu klasického vzdělání) tak jedním tahem odepsal globální vliv Británie. Po ztrátě impéria si přitom tato země dokázala udržet značný globální vliv pouze díky síle své civilizace a vzdělání lidí, kteří o ní rozhodují.
Právě tato lákavost je důvodem, proč zahraniční studenti z rozvíjejících se zemí z celého světa houfně přijíždějí do Británie a obohacují pokladny univerzit o miliony liber ročně. Seškrtáním financí pro instituce, které tuto civilizaci vytvořily, Cameron zajistil, že zítřejší Británie nebude státem prvotřídních světových politiků, spisovatelů a kulturních inovátorů, nýbrž státem neukotvených technokratů vychovaných na špatných televizních pořadech, kteří budou mít za hranicemi svého mrňavého ostrova mizivý vliv.
Neobnoví-li se, co bylo seškrtáno, vytvoří Cameron a jeho ideologičtí dědicové národ netečných občanů, kteří budou podobně jako jejich americké protějšky lépe uzpůsobeni k životu ve společnosti, jejíž oficiální politika se bude zřetelněji překrývat s vůlí korporátních zájmů. Fiskální úspory sice mohou Cameronovi krátkodobě připadat atraktivní, avšak pro britské občany – a také pro zbytek světa, který těží z britské živosti, civilizace a demokratické tradice – jsou náklady přespříliš vysoké.
Naomi Wolfová je politická aktivistka a sociální kritička. Její nejnovější kniha nese název Give me Liberty: How to Become an American Revolutionary (Dejte mi svobodu: Příručka pro americké revolucionáře).
Copyright: Project Syndicate, 2010.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
