Náměstí španělských měst nabízejí pohled na nový fenomén, který může být pro mnohé překvapením až revolučním, které se rovná konci světa tak, jak ho známe. Místo úvodu k manifestu jeho protagonistů komentář z aktuálních tištěných Literárek.
Nepřátelé lidí
Jsou mladí a říkají si „los indignados", rozhořčení. Jsou jich desítky tisíc, jejich hnutí se díky datu zahájení prvních protestů 15. května přezdívá M15, přiznávají inspiraci revolucemi proti neoliberalismu v Tunisku a Egyptě a jejich stany pokrývají centrální náměstí mnoha španělských měst, bez ohledu na vládní zákaz demonstrací, které prý mohly o minulém víkendu ovlivnit výsledky regionálních voleb. Možná, že ovlivnily (volby vyhrála pravice), ale jinak, než by se mohlo zdát. Rozhořčené totiž politika ve stávající stranické podobě už odpuzuje, a proto odmítají jak vládní socialisty premiéra Zapatera, tak i opoziční pravici v podobě Lidové strany. Ve skutečnosti odmítají všechny strany.
Míra nezaměstnanosti mezi mladými Španěly do pětadvaceti let dosahuje 45 procent a pokračující ekonomická krize vyhlídky této „ztracené" generace nijak neprojasňuje. A tak povstávají proti státu, který namísto vytváření nových pracovních míst jen dále škrtá sociální a jiné výdaje. Protest mladých se trefil i do nálad španělských středních vrstev, a proto, ačkoli se žádná revoluce v pravém slova smyslu nekoná, budou dopady pro politické strany zdrcující. I po vítězství ve volbách totiž už budou politici jasně vědět, že u značné části obyvatel ztratili jakékoli morální právo vládnout. A že jsou kvůli své naprosté podřízenosti světu velkých peněz a milionům samoúčelných finančních ukazatelů považováni rovnou za nepřátele lidí „tam dole".
Pocity, které vyhnaly Španěly na náměstí, ale nejsou specificky španělské. Politické strany dnes a denně nejen tam, ale po celé Evropě (o podivném stranickém systému v USA ani nemluvě) svou neschopností a vlastně i nevhodností k řešení akutních problémů dokazují, že se pomalu ale jistě ocitáme na prahu éry nutných změn. Jak nedávno suše konstatoval profesor Milan Zelený, stranický systém se přežívá a politické strany ztrácejí své opodstatnění. Pro důkaz nemusíme chodit daleko — pohled na mravní bídu korupcí prosáklé Nečasovy vlády, která se při takřka neexistující podpoře veřejnosti neustále ohání jakýmsi mandátem voličů a zuby nehty se drží moci, je toho otřesným dokladem.
Do jaké podoby by se měl nynější systém vyvinout? Netuším, ale hledání nového uspořádání nejspíš už začalo. Španělští demonstranti chtějí v první fázi na náměstích zůstat a pak hodlají svou „filosofii zdola" začít šířit do zbytku Evropy. Půdu jim k tomu politici a jejich strany připravili opravdu úrodnou.
Manifest Democracia Ya Real!
Jsme obyčejní lidé. Jsme jako vy: vstáváme každé ráno, abychom šli studovat, do práce nebo najít zaměstnání, lidé, kteří mají rodinu a přátele. Lidé, kteří každý den tvrdě pracují, aby zajistili lepší budoucnost pro ty kolem sebe.
Někteří z nás se považují za pokrokové, jiní za konzervativce. Někteří z nás jsou věřící, někteří nikoli. Někteří z nás mají jasně vymezenou ideologii, jiní jsou nepolitičtí, ale všichni jsme znepokojeni a rozzlobeni politickou, ekonomickou a sociální perspektivou, kterou kolem sebe vidíme: korupce mezi politiky, byznysmeny, bankéři nás nechává bezmocné, bez hlasu.
Tato situace se stala normálním denním utrpením, bez naděje. Ale spojíme-li síly, dokážeme ji změnit. Nastal čas věci změnit, čas vybudovat spolu lepší společnost. Proto rozhodně prohkašujeme:
— Prioritou každé vyspělé společnosti musí být rovnost, pokrok, solidarita, svobodná kultura, udržitelnost a rozvoj, blahobyt a lidské štěstí.
— Toto jsou nezcizitelné pravdy, které bychom v naší společnosti měli dodržovat: právo na bydlení, zaměstnání, kulturu, zdraví, vzdělání, účast na politice, svobodný osobní rozvoj a spotřebitelská práva na zdravý a šťastný život.
— Současný stav našeho vládního a ekonomického systému na tato práva nedbá a v mnoha ohledech je překážkou lidského pokroku.
— Demokracie patří lidu (demos = lid, krátos = vláda), což znamená, že vládu tvoří každý z nás. Avšak ve Španělsku nám většina politické třídy ani nenaslouchá. Politici by měli náš hlas vnést do institucí, usnadnit politickou účast občanů přímými kanály, jež poskytují co největší užitek širší společnosti, nikoli pro obohacení a prospěch na náš úkor dbát jen o diktaturu velkých ekonomických mocností a udržovat je při moci dvoustranictvím vedeným nehybnou zkratkou PP & PSOE.*
— Žízeň po moci a její kumulaci v rukou několika lidí vytváří nerovnost, napětí a nespravedlnost, jež vede k násilí, což zavrhujeme. Zastaralý a nepřirozerný hospodářský model pohání sociální mašinérii v rostoucí spirále, jež požírá sama sebe obohacováním několika málo jedinců a zbytek odesílá do bídy, až se zhroutí.
— Vůle a účel současného systému je v hromadění peněz bez ohledu na nezaměstnanost a nešťastné spotřebitele.
— Občané jsou součástí stroje určeného k obohacování menšiny, jež nedbá na naše potřeby. Jsme anonymní, ale bez nás by nic z toho neexistovalo, protože my hýbeme světem.
— Jestliže jsme se jako společnost naučili nesvěřovat naši budoucnost abstraktní ekonomice, jež většině nikdy nesplácí výhody, můžeme odstranit zneužívání, jímž trpíme.
Potřebujeme mravní revoluci. Namísto abychom dávali přednost penězům před lidskými bytostmi, vrátíme je, aby sloužily nám. Jsme lidé, nikoli výrobky. Nejsem produktem toho, co kupuji, proč to kupuji a od koho to kupuji.
Ze všech uvedených důvodů jsem rozhořčen.
Mám zato, že to mohu změnit.
Mám zato, že mohu pomoci.
Vím, že spolu to dokážeme.
(Španělský originál byl spolu s anglickou verzí, kterou přeložil Štěpán Steiger, uveřejněn na internetu na webu Democracia Ya Real!)
*Jde o zkratky španělských politických stran, Lidové strany (konzervativci) a Španělské socialistické strany.)
Mimochodem, na VŠE v Praze se v sobotu koná konference na téma Jak může občanská společnost zkrotit mašinérii politických stran?
Převzato z Literárek
