Nedotknutelná hvězda: Le Puy en Velay




Druhý den ráno jsme se s Yvesem mlčky rozloučili na peróně zahaleném v oblaku mlhy. Dívala jsem se, jak se jeho postavička zmenšuje, až se mi nakonec rozplynul před očima. Hluboce rozoraná Auvergnská pole ustoupila bráně do Centrálního Masívu, lázeňskému městu, Clermond-Ferrandu. Přesedla jsem tam do lokálky a stiskla svou magickou hůl mezi koleny. Sevřelo se mi srdce podivnou předtuchou blízkého konce životní etapy. Jako bych nasála vůni kadidla na svém vlastním pohřbu. Kolesa vlaku se neslyšně roztočila na kolejích. Úzké hrdlo horského údolí s proudící bystřinou se přede mnou rozevřelo jako lůno matky přírody. Přestože jsem v Le Puy en Velay nikdy nebyla, prožívala jsem pocit návratu. Měsíční energie sopečné krajiny ve mně vyvolávala fantastické vize. V duchu se mi zjevil obraz studny, na níž se usadil roj včel ve tvaru lidského srdce.

„Vítej v domě královny medového plástu,“ slyšela jsem, jak včely bzučí, a téměř neznatelně vibrují průsvitnými křídly. Zavřela jsem oči a natáhla ruku. Z roje vyzařovalo teplo. Dotkla jsem se jej něžně konečky prstů a tělem mi proběhlo slastné zachvění. „Až zítra vyjde slunce,“ pokračovaly v chóru včely. „Vyjdi i ty z lidského úlu, a začni opylovat rozvíjející se poupata duší, které potkáš. Na nic se neptej. Vyhýbej se masožravým květinám, ale poctivě nasávej sladký nektar upřímných zpovědí. To je tvůj životní úkol, tvoje cesta. Její cíl se ztrácí v nedohlednu vesmírného časoprostoru, přesto však o ní nepochybuj.“

Má vize praskla jako mýdlová bublina. Vlak vyjel ze soutěsky a začal klesat do nitra vyhaslého vulkánu po jeho kruhovém obvodu. Do očí mě uhodil obraz tří rozeklaných skalisek. Na každém z nich se tyčila socha krásné ženy s dítětem. Matka včelích duší, napadlo mě. Madona. Trojjediná královna vesmírného společenství duchovních bytostí, zbloudilých jako divoký roj. Zachvěla jsem se radostí a strachem. Jsou na světě věci, pochopila jsem, které se zjevují jenom těm, kdo jsou připraveni nést zodpovědnost za lidský osud.

 

Na začátku každé cesty člověk konfrontuje svůj vnitřní svět s vnějším v jakémsi rituálu přijímání nové perspektivy. Je to, jako když z hromady kamínků vybereme jeden nový. Prohlížíme jej a snažíme se pro něj najít místo v obraze své životní mosaiky.

Vlak se zastavil. Vystoupila jsem ven a překročila koleje, lesknoucí se v poledním slunci. Dopředu jsem si zamluvila místo v útulku pro poutníky. Adresu jsem našla na internetu. Nevěděla jsem kde jej hledat, ale rozhodla jsem se jít rovnou za nosem, následujíc svůj instinkt.

„Jdu správně do ulice Kapucínů?“ zeptala jsem se v pekařství na rohu bulváru obepínajícího historické centrum.

„Jo, to je tuhle za rohem,“ mávl rukou usměvavý majitel v bílé zástěře.

Došla jsem k nenápadným dveřím, opatřeným odpovídajícím číslem, a vyťukala kód digitálního zámku, který jsem předtím obdržela po telefonu. Sezame, otevři se. Západka cvakla. Uvnitř bylo ticho, prázdno. Vybrala jsem si pokoj, na jehož dveřích visel papír s mým jménem a shodila batoh a hůl na jednu z paland. V společné koupelně jsem si opláchla obličej a rukou prohrábla dlouhé mastné vlasy. „Měla bych se nechat ostříhat na kluka,“ problesklo mi. Když změna, tak změna.

Za chvíli jsem stiskla kliku malého kadeřnictví na úpatí kopce, na jehož vrcholku se tyčila katedrála. Usadila jsem se do křesla a pohlédla do zrcadla. Můj obličej prozrazoval smutek a únavu.

 „Tak jak to chcete?“ Zaševelila odkvétající kadeřnice s dlouhými růžovými nehty.

„Máte mojí důvěru,“ řekla jsem jí. „Vy přece nejlíp víte, co komu sluší. Nechám vás čarovat. Stříhejte, jak uznáte za vhodné. Zodpovědnost si beru na sebe. Kolikrát se vám tohle v životě stane? Užijte si to.“

„No tohle! Takhle mě to baví,“ blondýna viditelně pookřála a nůžky jí začaly kmitat v ruce jako termití kusadla. Pozorovala jsem, jak tančí po podlaze, pokryté spadanými prameny vlasů. Pusa jí v jednom kuse mlela. Dvě zákaznice s hlavami uvnitř plechových krabic jí bzučivě přizvukovaly.

Když jsem vyšla na ulici, cítila jsem se lehčí nejméně o sto kilo. Jako bych ze sebe s každým vlasem shodila deset starostí. Ve výloze obchodu s vínem jsem spatřila odraz olepaného mladíka v oranžové větrovce. Zamávali jsme si navzájem a vyplázli jsme na sebe jazyk. „Od teďka začnu kašlat na to, jak mě vidí ti druzí.“ Řekla jsem si. „Komu se nelíbím, ať přede mnou třeba vyleze na strom.“

Nikdo si mě ale nevšímal. Město na dně horské studny drnčelo zvukem pneumatik točících se po dlažebních kostkách. Důstojné měšťanky vypínaly prsa v kostýmcích. Měšťané pomlaskávali po dívkách v minisukních, jako kdekoli jinde na světě. Psi na vodítku v strnulém podřepu tlačili hovínka na chodník. Jejich majitelé se tvářili, že nic nevidí, zaujati studiem drahých a vesměs nepotřebných výrobků v oknech obchodů lemujících ulici. Nad hlavou se houpaly papírové figuríny, určené k umělecké dekoraci, jako oběšení poutníci. Najednou jsem dostala strach, že sem nepatřím, a že celá ta pouť je nějaký turistický podvod.

 

Pro člověka putujícího do Santiaga je často nesnesitelné procházet na své cestě většími městy. Jak nesmyslné se najednou zdá veškeré hemžení a rámus konzumní společnosti po dlouhém pochodu přírodou. Městský styl života, zdánlivě překypující životem a zábavou, naplňuje nejednoho poutníka smutkem pro svou do očí bijící bezcílnost.

 

Vydala jsem se po příkrých schodech k chrámu, tápajíc v tmavých uličkach. „Společnost přátel poutníků,“ hlásal nápis na dveřích jednoho z křivých domků, první znamení, že jsem se nespletla ve své destinaci. Nahlédla jsem dovnitř skrze skleněnou výplň. V poloprázdné místnosti seděly u stolu dvě letité ženy a jeptiška, a jedly lžící polévku. Zaklepala jsem a stiskla kliku s pozdravem. Ženy ke mně vzhlédly s nedůvěrou.

„Promiňte, že ruším v jídle.“

Moji omluvu přijaly s výrazem pohoršené blahosklonnosti.

„V osm večer pořádáme setkaní poutníků s pohoštěním,“ řekla nakvašeně jedna z žen.

Jeptiška se ani nenamáhala vzhlédnout. Mechanicky nabírala vývar lžící a se srkáním polykala. Všimla jsem si, že jí z brady trčely dva dlouhé bílé chlupy.

„Děkuji, určitě přijdu,“ vycouvala jsem. Ovanul mě pach zatuchliny, který jsem si ze sebe poručila setřást. Vždycky se všechno nejdřív snažím vidět dobře. Vyhýbám se zbrklým nepříznivým soudům, byť by se sebevíc nabízely. V břiše mi hlasitě zakručelo. Utěšila jsem se příslibem večerního občerstvení.

Vystoupala jsem ke katedrále a protlačila se dovnitř proti vycházejícímu proudu růžolících starců a stařen v křiklavých bermudách a kloboučkách, které připomínaly jedovaté houby. Setmělou lodí se ozývalo cvakání fotoaparátů a šoupání nohou. Madona s dítětem, vykukujícím uprostřed sukně skrze otvor připomínající vagínu, se černala na oltáři jako na pranýři. Každou chvíli se před ní někdo postavil a roztáhl ústa do nic neříkajícího úsměvu. Nastal záblesk a úsměv roztál. Chrámem se rozléhal zvuk mincí padajících do kasiček a nepříjemně nasální tón průvodkyně. Ta za mými zády sypala semletá historická data a jména přežvykujícím turistům. Prošla jsem dlouhou chodbou směrem k sakristii, kde visela cedulka: Obchod se suvenýry.

Kam se člověk podíval, stály sošky křesťanského modloslužebnictví, vyvedené v rozličných materiálech, velikostech i barvách, olepené mastnými cenovkami.

 

Dva tisíce let po Kristově smrti se chrámy postavené na jeho počest spíše podobají duchovním samoobsluhám. Turista si koupí pár svíček, růženec a obrázek svatého, obejde kostel kolem dokola a je čas na oběd. Církvi to nevadí. Naopak. Tento typ věřících očividně preferuje na úkor poutníků, kteří mají nepříjemný sklon klást otázky.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments