Nedotknutelná hvězda: Souznění duší




Shodila jsem batoh na sedadlo rozvrzaného osobáku, jenž mě houpavě dovezl tři sta kilometrů na jih od Paříže, do nechvalně známého Vichy. Venku, před zpola zdemolovanou nádražní budovou, mě čekal jediný opravdový kamarád, který mi zbyl z mých pařížských studií.
“Vítej v hlavním městě Petainovské Francie,” zahlaholil Yves z okénka svého stařičkého Citroenu. Když jsem ho obřadně políbila na hladce vyholenou tvář, ovanula mě vůně holandského tabáku. Za deset let se nic nezměnilo. Yves si pořád ještě balil cigarety za jízdy z žlutého balíčku značky Old Holborn. Když mačkal pedály, pod nohama mu šustily hedvábné papírky.
“Rád vidím, že ti čas na kráse neubral.” Vyfouknul dým mezi řečí a sešlápl spojku. Kdysi jsme v Paříži byli milenci. Vyrazili jsme napříč maloměstem, kolem parku plným kulhajících dam a gentlemanů v oblecích od Diora, popíjejících léčivou vodu z kelímků. “Těm už nic nepomůže,” zasmál se Yves. “Ani ďábel, ani Sarkozy.”
Vyjeli jsme z města a za doprovodu kakofonie skřípajících tlumičů a bzučící převodovky jsme zdolali blízký kopec. Ve dveřích nakřivo postavené nudle řadového domku už na nás čekala Delphine, Yvesova životní partnerka. Dvakrát mi přátelsky mlaskla u ucha a potom mě usadila na čestné místo u stolu přetékajícího svůdnými kulinářskými výtvory.
“Tak co?” Oba na mě s Yvesem upřeli své zraky v očekávání, že jim sdělím něco nového, co ještě neslyšeli. Vnesla jsem do jejich tmavého bytu trochu průvan. V jejich dobrosrdečných tvářích se dalo čist jako v nějakém literárním časopise. Neexistovalo nic, co by je ještě nezklamalo. Stejně ale nepřestávali doufat.
“No co by?” Svěsila jsem ramena a nalila jim čistého vína. Častým omíláním se mi podařilo zhustit pravdu o svém životním debaklu do několika vět. Už to je úspěch. Dříve bych potřebovala dvě láhve Bordeaux a vydalo by to na celovečerní one woman show.
 
Někdy je zapotřebí oprostit se od své životní role a podívat se sám na sebe z odstupu a pokud možno v kontextu celého představení. Člověk se pak přestane utápčt v sebelítosti.
 
“Jsem na mizině. Všechno jsem nechala na druhém konci světa.” Pravila jsem s rozvahou. “Měla jsem dům v drahé čtvrti. Už jej nemám. Měla jsem hezkého přítele. Vyklubal se z něj lhář a slaboch. Opustila jsem ho pět dní před minulými Vánocemi. Oplakala jsem to na pláži. Pálilo slunce, 40 stupňů ve stínu a foukal horký vítr jako z trouby. Neměla jsem nikoho, kdo by mě politoval. A čeho taky litovat? Udělala jsem chybu. Plná starostí o druhé, nepostarala jsem se o sebe. Hledala jsem lásku, neměla jsem se ráda. Toužila jsem poznat svět ve snaze uniknout sobě. Úspěchy? Krása? Peníze? Obrázky na voskovém papíře? Krajkové záclonky v oknech záviděníhodných idolů, jež jenom pečlivě maskují smutek.”
“Taková škoda,” porcelánová tvář Delphine se o poznání protáhla. “Říkali jsme si s Yvesem, když jsi nám poslala fotky po internetu, jaký jste byli hezký pár. Celou dobu jsme vám fandili.”
“Takže jsi přišla o všechny peníze,” nevěřícně potřásal hlavou můj kamarád. “Vydali ti přece knížku v několika zemích. To ti určitě hodilo balík. Já bych se na tvém místě soudil.“
“Hádat se o peníze s člověkem, který nedokázal ocenit mou lásku?“ Hořce jsem se usmála. “To vážně nemá smysl.”
“No, ale co má podle tebe smysl?”
Yvesova otázka zůstala viset nad prázdnými talíři společně s cigaretovým kouřem. Do plechového stínidla lampy bezhlavě narážela můra.
“Kdo si dneska váží lásky?” Delphine si projela vlasy rukou gestem člověka, který trpívá migrénou. “Nikdo nevěří, že existuje.”
“Já pořád ještě jo,” odhodlaně jsem prohlásila a dolila si zbytek vína do skleničky. “Připijem si na ni, ne? Mám jí plnej bágl.”
Yves a Delphine si vyměnili pohled. Po jejich unavených obličejích přeběhl výraz údivu, ale zároveň se jim oběma viditelně ulevilo. “Alla tienne!” Cinklo sklo. Mezi námi proběhl záchvěv sladké bolesti, jako když kousne do tvrdého krajíce. Tři páry duhovek se zaleskly nedefinovatelným steskem. Na okamžik naše duše splynuly. Jako mávnutím proutku, najednou jsem před sebou viděla dvě éterické bytosti vyzařující hřejivé světlo. Vlídně se usmívali a souhlasně pokyvovali hlavou.
“Ano, to je správný postoj,” Delphine prohnula svou labutí šíji a její křehká krása najednou vyplula na hladinu. Yves se rošťácky ušklíbnul a spiklenecky na mě mrknul. Potom chytil Delphin za loket, jemně si ji přitáhl k sobě a s klaunsky přehnaným povzdechnutím ji políbil.
 
Souznění duší skrze společnou, byť individuálně prožitou zkušenost je jeden z nejkrásnějších prožitků. Nemusíme nic říkat. Stačí pohled očí do očí. A najednou víme kde a na čem jsme.
 
Druhý den ráno se Delphine zase proměnila v šedivou myšku, pracující pro termální hotel ve Vichy, a Yves v ošuntělého ředitele divadelní kompanie, zaměstnávající jednoho herce — jeho. Já jsem dostala na starost lepenku a igelitovou tašku s reklamními letáky na divadelní kurzy pro děti a dospělé. “Chtěl bych, abys se mnou prožila jeden den mého života, než odejdeš na pouť,” trval na svém Yves, když jsem chtěla vyrazit už toho rána. “Zůstaň tu do zítřka a já ti za odměnu uříznu na zahradě hůl.”
Venku slunce napnulo růžovou stuhu přes obzor. V dáli se tyčilo pohoří zahalené do ranního oparu. Tam někam zítra povedou moje kroky, uvědomila jsem si s lehkým zamrazením. Kdo ví, co mě čeká? Nikdy jsem tak daleko pěšky nešla. Dobrá hůl by doopravdy nebyla k zahození.
„Zajedeme na náš pozemek,“ Yves surově zakroutil klíčkem v zapalování a jeho Citroen se tuberkulózně rozkašlal. „Říkal jsem ti, že jsme si vzali hypotéku na dům? Už přes dva měsíce čekáme, až nám ho namontují na klíč.“
Po chvilce jsme sjeli hrbolatou polní cestou z kopce a zastavili u zpola vykáceného lískového háje. Naproti se pásli koně a ze stromů, lemujících cestu, sem tam s klapnutím padaly kaštany. „Nádhera,“ vykročila jsem směrem k rozblácené mýtině s vytyčenými kolíky. „Támhleta líska je jako z Popelky.“
„Máš ji mít,“ pravil Yves a ucvaknul dlouhou větev kleštěmi na železo. „Ať ti na tvé cestě slouží jako opora.“
Potěžkala jsem svou novou hůl a zatočila s ní do všech světových stran. Byla dobře vyvážená. Měla jsem pocit, že si spolu rozumíme. „Abraka Dabra,“ z legrace jsem nakreslila nad Yvesovým pozemkem magický kruh. „Ať tu teda ten váš dům stojí co nejdřív a můžete se konečně přestěhovat do svého.“
„Tak a teď se pustíme do práce,“ Yves si oklepal si bláto z bot a naskočil do auta. „Musíme vyvěsit alespoň sto padesát letáků.“ Nervózně jsem pozorovala, jak si jednou rukou balí cigaretu a druhou zároveň točí volantem a řadí. Proplétali jsme se hustým provozem a jeho pomněnkové oči se zdály rozostřené usilovným přemýšlením. „Dneska večer začínám divadelní kurz pro dospělé. Jestli k zápisu přijde míň než dvanáct lidí, tak jsem v pěkné kaši.“
 
Síla modlitby anebo upřené myšlenky, naplněné touhou, jsou nezbytným faktorem při realizaci snů či projektů. Cokoliv si dokáže člověk vizualizovat, jako by již existovalo. Stačí tomu jen věřit a dát se do práce.

Revue Proměny, kde vychází Nedotknutelná hvězda v tištěné podobě na pokračování, si můžete objednat zde
      3.díl

1.díl

Foto: Opera ve Vichy – zdroj

Přejít do diskuze k článku