Nemohla studovat

Ředitel základní školy se mne zeptal, znám-li rodiče Helenky C. Odpovídám, že ano, že velice dobře, o co jde? Helenka si podala přihlášku na pedagogickou školu, pokuste se rodiče přesvědčit, aby to vzali zpět. Vždyť chodí nejen do kostela (celá rodina v neděli svátečně oblečená kráčela do chrámu, měli těch dětí devět), ale chodí i do hodin náboženství, které se konávaly ve školní učebně. My jí nemůžeme dát doporučení.

Tak jsme se s manželkou v neděli odpoledne vypravili k rodičům Helenky na návštěvu. Dostali jsme kafé a vypili půl litru borovičky. Naše řeč k nim se vedla v tomto duchu: Přišli jsme kvůli Helence, víte, ono je takové jakési nařízení (asi nepsané), že na pedagogickou nemůže škola doporučit žáka, který trpí vadou řeči, to se samozřejmě Helenky netýká, ale je tam ještě jedna podmínka, nemůže být věřící a chodící do kostela. Co říkáte, nemohla by si Helenka raději podat přihlášku třeba na gymnázium? Je to vynikající žákyně, snad úplně nejlepší z celé školy, jedničky od vrchu až dolů, při zkoušení či při písemných prověrkách se nikdy nestalo, že by dostala dvojku, určitě by si tam udělala maturu také s vyznamenáním.

Ne, gympl ne, bude študovat čtyři roky a co z ní bude? Jakou bude mít odbornost? Žádnou!

Ale přece potom může na vysokou.

Za čtyři roky se může stát všelicos, kdepak, gympl ne.

No a co kdyby šla na zdravotní školu?

No to vůbec ne, starat se o nemocné? Ještě by tam mohla chytit nějakou nemoc.

Pokračovali jsme s ženou v dalších a dalších návrzích. A co tak nějakou ekonomickou? Byla by z ní úřednice.

Sedět na prdeli v kanclu osm hodin denně, vždyť to musí být utrpení.

Měl jsem dokonce i takovýhle návrh: Helenka překrásně zpívá, má skvostný hlásek, zpívá v kostelním sboru, a ta její sóla jsou nádherná, co kdyby šla do Ostravy na konzervatoř? Určitě ji tam vezmou. Já bych tam s ní klidně na přijímačky zajel. Vždyť by z ní mohla být druhá Magdalena Kožená či Mária Callas.

Co? Komediantkou? Živit se zpěvem? Nikdy!

Navrhnout, že by mohla vystoupit z církve a podepsat prohlášení, že souhlasí s vědeckým světovým názorem, jsme se neodvážili, ač by to bylo docela optimální řešení. To by nás rodiče Helenky hned vyrazili i přes zavřené dveře.

Hovor se samozřejmě stočil i na politiku, ovšem na politiku obecní, místní, nikoliv státní či mezinárodní, tož jsme si ponadávali na ten bordel v JZD, že takto se přece hospodařit nedá, když třeba Franta přijde sice ráno do práce, ale už v deset je nametený jak zákon káže, co s takovým pracovníkem. A probrali jsme jmenovitě i další podobné spoluobčany, a vedení nic, nezakročí, někteří v práci nadělají více škody než užitku, raději by měli sedět doma a do práce nechodit, mzdu jim posílat poštou, ale alespoň by nepáchali škody… No a co ty nafintěné úřednice z města, co ty mají co dělat v zemědělství? Dřív stačil předseda a jedna účetní, dnes je jich nejméně dvacet, ráno jich přijede plný autobus. Vedení nestojí za nic, ty fifleny už měli dávno vyházet, atd., atp. Ženské se bavily o dětech a o těžkostech porodu a paní pronesla, že porod, to nic není, to trhání zubů je daleko horší… Tak jsme dopili borovičku a s dobrou náladou se odebrali domů.

No a milá Helenka absolvovala odbornou zemědělskou školu, rodiče pracovali v JZD, ona tam bude taky. Vyřešeno. Helenka, taková útlounká, drobounká a hezoulinká holka, má řidičák na nákladní auta, na traktor a snad na všechny zemědělské stroje, na kombajn samozřejmě taky. Po maturitě našla místo vychovatelky v nějaké učňovce a dálkově si udělala pedagogické minimum. To už se jí nikdo neptal, zdali chodí do kostela. A jsem si docela jistý, že dnes tam už nechodí! Nikdy si mi ani v nejmenším nepostěžovala, že by jí komunisté nedovolili studovat. Vdala se, a potom už jsem ji nevídal, ale jsem přesvědčený, že se ve světě neztratila a že je ve svém životě úspěšná.

Tento příběh, kde jsem i já hrál roli, se odehrával v době tuhé normalizace, v sedmdesátých letech, kdy se ještě pořád dbalo na „ideologickou čistotu“.

Po převratu 89 se společenská situace naprosto změnila, ocitli jsme se náhle (a docela nepřipraveni) v absolutní svobodě, ocitli jsme se v situaci diametrálně odlišné, takové jakési postmoderní. Všechno, co jsme měli za hodnotné, se stalo najednou naprosto bezvýznamné. Věda? Vědecký světový názor? Co to je za nesmysl? Všechno přece vyřeší mnohost pravd a mnohost různých světů a mnohost cest-ašrámů. Jakápak víra v nějaké nesmyslné ideje pokroku, či jasného náhledu na věc a pevných základů, o které se lze kdykoliv opřít. Kdepak! Uznáváme pluralitu, rozdílnost, různorodost, mnohost, variabilitu, diverzitu, toleranci ke všemu odlišnému, zvláštnímu, jinému. Sekty! Magie! Mystéria! Jóga s taoismem, zenové meditace – to je řešení. Musíme se vrátit k totemismu, fetišismu, animatismu a animismu. Absolvujte kurzy šamanismu, rozšíříte si tak vědomí! Mýtus je pravdivější než věda! Mystické meditace vám rozšíří obzor! Přihlaste se do kurzu! V krásném horském prostředí a laciné!

Není už pouze jedna pravda, pravd je mnoho, sice jenom částečných, ale zato je jich nepřeberně moc. Racionalita svazuje svobodné myšlení, racionalita omezuje vědomí, racionalita snižuje výkonnost našeho mozku. Buď tvůrčí! Mysli samostatně! Vše je v tvých rukou! Už nikdy nepřipustíme nějaké přikazování, žádné donucování, žádný tlak, žádný stres. Nehodnoť. Nepracuj, i to je práce. Dělej: nic! Zvědavě očekávej, co se ti nabídne. Třeba je to krásné. Nedává to smysl? Nevadí. Jsou různé návody na meditace, na internetu je jich nepřeberné množství.

Dnes nelze někomu při diskuzi říci: ty nemáš pravdu, kdepak, to by bylo veliké Faux pas, nýbrž se musí říci, no nevadí, máš na to jiný názor. No a podle toho to taky vypadá, jaképak i nebo y v tom či onom slově, to není chyba, to je pouze jiný názor, taktéž v matematice 5×5 je třicet, to není chyba, to je pouze jiný názor. Všechny názory, jakékoliv názory, mají stejnou hodnotu, človíčku vyber si, vsjó róvno. Tak nenásilně lze do hlav mladých nasypat cokoliv, jakékoliv nesmysly.

Nikomu už nepřipadne nějak divné, že lze humanitárně vybombardovat kterýkoliv stát do doby kamenné, vždyť to je pouze jeden z mnoha příběhů. Ano, dnes už žijeme v době posthumanismu.

Jenomže takový postmoderní a posthumánní svět je mnohem zamotanější, složitější, nepřehlednější a tudíž mnohem horší než ten, který jsme znali; dokonce i v tom křesťanském náboženství člověk vždycky věděl, o co jde, teď v současnosti neví vlastně nic. Naprosté zmatení pojmů, tak třeba pravice je osočována z levicovosti a levice z pravicovosti. Noc je den a den je nocí. Kde je nahoře? Kde je dole? Kde je vpravo? Kde je vlevo? Putování slepých hadů.

Přejít do diskuze k článku