Nepohádka

Za devaterými horami, desaterými řekami a jednou velkou louží  se v polovině padesátých let jeden šikovný pán, jménem Oscar Lewis, pokusil shrnout, co vyzkoumal. Řekl světu, že v chudinských ghettech se lidé chovají podle podobných vzorců. Jejich existence leží plně na jejich bedrech, takže přežívají po svém, den ze dne. Neplánují, neodkládají své slasti, nemíří nikam dál a výš. Na svět se dostala teorie o kultuře chudoby.

Zanechme sporů, nakolik jde skutečně o kulturu, nakolik o subkulturu, mne samotnou zajímá jen to, co mi pomůže v praktickém dění. Bez podpory téhle teorie (i několika dalších) jsem jenom tápala a divila se, jaký že to vztah někteří lidé k životu mají. Nezbylo, než studovat, sledovat události a jejich rozbory. Pomohly mi i komentáře hladových bouří na Slovensku v r.2005.

Samozřejmě, že jsem porovnávala i sama se sebou. Ani já nikdy nestála o návštěvy institucí, plné úředníků, ale svou cestu jsem viděla dost jasně. Zajímal mne svět a tudíž bylo nutné o něm něco vědět, učit se a poznávat. V naší rodině se běžně propočítávalo, za jak dlouho se ušetří na dovolenou, kolik se dá na vkladní knížku a kdy si pořídíme lepší koberec. Bylo jasné, že neexistuje jít udělat granda do drahé vinárny a potom být do další výplaty bez peněz.

Přitom jsme žili v domě, kde se v jednom – dvou bytech střídaly rodiny se zcela odlišným postojem. Na dolech se daly vydělat peníze, ženy zůstaly u plotny nebo sem tam uklízely a větší holky místo školy bývaly „nemocné“, protože se někdo musel starat o další mimino. Byly to domácnosti rušné, plné příbuzenstva, pohostinné, v čase zálohy a dobírky patřičně oslavující. Vydržely rok dva a zase zmizely z obzoru, často někam do starší a levnější zástavby.

Nešlo o cikány, kdepak. Vlastně jsem si jich všimla jen proto, že v dalším paneláku poblíž se usídlila rodina ze širší přízně. Než naši zjistili, že tu jsou, přihlásila se ke mně ve škole jakási drobotina a zavlekla mne ke „strejdovi a tetě“ domů. Bratranec manžela mé tety to byl, možná ještě nevlastní. Rodiče mi jasně naznačili nepatřičnost vztahů a já nedokázala odporovat. Nebylo to těžké, party tamějších děcek byly s námi nepřátelské. Oni měli malé hřišťátko s prolejzačkami a my jen pískoviště a klepadlo. Ale hlavou mi celá věc vrtala a tudíž jsem začala pozorovat „divné lidi“.

Mohla jsem trochu porovnávat i s cikány, kteří osídlili historickou část města. Já se nebála chodit jejich ulicemi. Jednou nebo dvakrát jsem zvedla nějaké mrně ze země, pohladila, a šla dál. Naši byli poněkud nesví, když jsme se navzájem zdravili, nikdy jsem se ale nemusela bát. Bílým tlupám jsem se vyhýbala. Mohlo jít o život.

O mnoho let později jsem se setkala v azylovém domě pro matky s dětmi s rodinou velmi výraznou. Matka byla druhotná analfabetička, hleděla si především toho, jak udržet zásobu cigaret, o děti se snažil pečovat nejstarší kluk. Matka měla už dospělou dceru, která se starala o vlastní domácnost a teď byla na deváté mateřské s nejmladším klukem. Jediné děcko chodilo do základní školy, ostatní do zvláštní. Jenže tomu druháčkovi v normální se doslova házely klacky pod nohy. Matka jenom mávla rukou, když měl jakékoliv problémy. Připojila se i k zesměšňování svého chůváčka, když jsem ho zvala do kabinetu a zkoušela s ním nacvičit plynulejší čtení. Chytla jsem ho na ABC s motorkami a auty, která miloval. Snažili jsme se pár dní o komentované čtení, jednoho brášku jsem nachytala na zpívání a komiks, dalšího ještě na Neználka. Každému jsem věnovala „jeho“ půlhodinku. Jenže nepochopitelně odpadl nejdřív zpěváček, potom se začal drbat chůváček. Čtenář Neználka vydržel nejdéle. Několikrát jsem zachytila skoro hladový pohled jeho nejstaršího bratra, když ke mně ten malý důležitě nakráčel.

Ale přikyvoval, když si ostatní děcka jako navedená dělala legraci. Ona totiž navedená byla. Ostatní matky mi to řekly až po jejich odchodu. Matku jsem z azylového domu prý vystrnadila, protože jsem trvala i na tom, že bude přítomna hře předškoláka se stavebnicí (když tvrdila, že takovým věcem nerozumí) a ubohá trpěla též předváděním leporel další drobotině. Chlapce, kterým jsem se věnovala zhruba nastejno jako všem ostatním, stíhal za „doučování“ její výsměch a výčitky, že mají dělat něco užitečného. Například uklízet, protože matka na nic nesáhla.

Něco mi to připomínalo, ale nebyla jsem schopná chytit nitku. Kamarádka učitelka mi s ní pomohla. Přesněji řečeno její povzdech, že hlavně rodiče, kteří prošli zvláštní školou, je strašně těžké přimět ke spolupráci. Hlavně matky. Jedna jako druhá, jako kdyby žárlily, že budou mít děti chytřejší, než jsou ony samy. Nebo je pravda ještě o kousek jinde?

V polovině devadesátých let se ve městě mého dětství objevil další prvek, většinou spojený s tímto rodičovským přístupem: omlouvání starších děvčat, že měly „náročnou noc“. Potichu matky o samotě učitelce přiznávaly, že holka měla zákazníka, to víte, nezaměstnanost… Bylo to jen řečeno, učitelky měly strach cokoliv někde dál říct. Slovo proti slovu, hned  by na ně někdo vyrukoval. Děcka vydělávala a na jejich budoucnost se nehledělo, však holky neubude… Stejně „racionálně“ a sobecky jako v letech minulých, kdy se někteří rodiče doslova těšili na to, že děcko nastoupí hned po devítce do práce. Dost tomu odpomohly učební obory, kde se nic neplatilo a ještě měly děti už v prvním ročníku kapesné. Přesto i ty byly pociťovány jako zátěž. Nachomýtla jsem se k tomu, jak matka doslova žádala, ať vychovatelky na intru něco s tou holkou udělají, protože ONA ji nebude živit ani o rok déle, než nutně musí.

Od revoluce plíživě zapadaly další rodiny víc a víc do stylu, který většině lidí připadne nepořádný, bez budoucnosti, dokonce bezvýchodný. Za minulého režimu se musely podřídit obecnému životu, od pracovní povinnosti po rodičovské schůzky a docházku k dětskému lékaři. Visel tu bič povinnosti s dohledem. Po revoluci se všechno uvolnilo, nikdo je nedržel za ruku, spousta lidí najednou nevěděla, co si počít. Utrhli se ze řetězu.

Jenže je nikdo ani nechránil, což netušili. Najednou mohl mít každý skoro všechno, stačilo si půjčit. Mezi lidmi například panovala představa, že rodinu s dítětem nikdo nevyhodí na ulici, slyšela jsem svobodnou matku se tím chlubit. Nájem platili jen pitomci. Do dvou let byla na podnájmu. Během dalších tří let se ceny podnájmů zdvojnásobily,  ze sebevědomých neplatičů se stali putovníci po cizích bytech. Každý by si chtěl i za těch podmínek dopřát maximum, ale ouha! Stát přestal pomoc přehánět a lidé byli dotčení, že jim sociálka nehodlá doplácet šest nebo sedm tisíc měsíčně. Dnes je to ještě přísnější.

Kultura chudoby, která má své jasné rysy, je pro všechny tyhle lidi snadno naučitelná. Je totiž zároveň lákavá, určitým východiskem ze situace, v níž se nemůžou pohnout. Kašlat na všechno je najednou úžasná věc, jako vysvobození.

Hrozí jim vězení, exekuce, nenajdou práci, začíná je sledovat sociálka. V rezignaci se  začnou navzájem chránit, jeden druhého žádným úřadům neudá. Na vzdělání rezignují, protože sami nějak školu zvládli a stejně jim není moc platná. Navíc chce škola jakousi spolupráci, ale oni už v páté třídě počtům nerozumí.

Normálními se stanou drobné krádeže, od obchodů po využití příležitosti kdekoliv kolem sebe, připojení na sousedovu elektřinu, půjčky na všech stranách, podvody, lži. Ženy na stálé mateřské, brzké začátky se sexuálním životem potomků, nechuť vůči jakémukoliv styku s úřady. Není výjimkou, že s obavami skladují nebo vyhazují neotevřené obsílky a doporučené dopisy. Pokud něco dostanou, nakoupí, vydělají, ihned užívají dne. Naprosto nesmyslně, v dané minutě věří, že takhle bude i zítra. Naprosto neplánují. Nějak bylo, nějak bude, co sníme, to nám nikdo nevezme. Pro zlepšení tíživých pocitů si nárazově dopřejí až nesmyslný luxus, podléhají reklamám, včetně těm o penězích zadarmo. Pokud by začala nějaká pomoc a ihned za pár minut nebo hodin nebylo líp, rezignují. Jen málokdo se zvedne a začne opravdu znovu snažit. Nahrává tomu odvyknutí řádu dne a bezvýchodnost nezaměstnanosti.

Rozdíl mezi jednotlivými lidmi, kteří sklouzli dolů a drží se tam, je v tom, nakolik vzdají možný návrat mezi ostatní, nakolik se oddají vegetování a také, zda jsou schopni udržet v pořádku alespoň vlastní obydlí a sami sebe.

Co s tím? Už roky tu měla být terénní práce. Poradenství přímo v domácnostech, podpora s pochvalou, povzbuzením, zadáváním krátkodobých, splnitelných úkolů. Viděla jsem její potřebu už pro rodiny, opouštějící azyl. Nebyla jsem vizionářka, šéfstvo na kraji vědělo o úspěšné podobné práci ze zahraničí. Jenže tu službu by musel někdo zaplatit – a klienti by nebyli schopni. Cosi takového bylo, bohužel,  kolem roku 2004 nezařaditelné i do grantů. Dnes vidíme, že naopak mělo cosi podobného fungovat už dávno předtím. Nepohádka o dnešní realitě nabírá dost strašidelný rozměr, ale přesto je mnoho jejích příběhů stále řešitelných. Já ty možnosti vidím. Co vy?

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments