Předvolební průzkumy zveřejněné v polovině dubna spojoval takřka jednotný mediální titulek: Výměna leadera nepomohla, Nečas voliče netáhne. Horká kampaň ODS teprve začíná, a dají se proto očekávat jistá zlepšení, nikoliv však zázraky. Problémy ODS jsou totiž hlubší povahy a nelze je snadno odstranit pouhou výměnou náčelníka. Dobře vyniknou, porovnáme-li si tým občanských demokratů s jeho hlavními konkurenty.
Těmi jsou hlavně TOP 09 a Věci veřejné. Jiří Paroubek je sice v kampani modrých prezentován jako hlavní zlo, jako „oranžový čert", jenž zemi přivede ke státnímu bankrotu či dokonce, spoluprací s komunisty, k novému „vítěznému únoru". ODS se s ním však přímo o hlasy moc přetahovat nebude. O jejím případném úspěchu rozhodne hlavně to, zda dokáže v řadách české střední třídy opět vyvolat strach z Jiřího Paroubka a zda se dokáže prezentovat jako hlavní protiparoubkovská síla (a přiláká tak zpět současné voliče TOP 09 a VV).
Atak „spořivé" ODS na „rozhazovačnou" ČSSD se na první pohled jeví jako oprávněný, rozumný, správný, spravedlivý, ba dokonce morální. Avšak pouze ve světě čistých idejí. A v takovém nežijeme. Naštěstí. Svět, v němž žijeme a na který si neustále stěžujeme, má oproti světu čistých idejí jednu velkou a velmi přehlíženou výhodu: důležité není jen to, co kdo říká, ale též osoba nositele dané myšlenky či programu. V čem spočívá ona výhoda? Takový svět je složitější, pestřejší, záhadnější, a tudíž i zábavnější, a – oproti studenému vesmíru složenému z abstrakt – z masa a kostí.
Tento rys našeho světa však nyní hraje proti ODS. Lidé možná uvěří tomu, že Petr Nečas má blízko k Václavu Dobrákovi, ale kdo další? V čele kandidátek ODS v krajích jsou zpravidla lidé „profláknutí", anebo nevýrazní, fádnější než obecná idea. S živočišností má současná ODS společné jen to, že smrdí – korupcí a rozhazováním miliard z veřejných rozpočtů do kapes spřízněných podnikatelů. Její „spořivost" se tak v praxi příliš neliší od rozpočtových důsledků sociální štědrosti Jiřího Paroubka. A i kdyby ano, neboť pokud se ČSSD dostane k moci, bude přilévat do kapes spřízněných podnikatelů stejně jako ODS, čili v součtu se sociálními výdaji rozhodí víc, apely ke střídmosti pronášené z modrého amplionu vyznívají tak jako tak hodně pokrytecky.
Právě tento rozpor mezi slovy a činy vytvořil na české politické scéně podhoubí, v němž se dobře daří TOPu i Věcem veřejným, hlavním reálným konkurentům ODS v boji o voliče. TOP ji tlačí na pravém křídle, VV spíš na levém. O krizi ODS snad nejlépe vypovídá to, jak snadno lze v prostoru od středu doprava s něčím jen trochu novým dosáhnout sedmi až deseti procent. Vždyť co jiného je TOP 09 než „nová vlna se starým obsahem"? Stačí vyvolat zdání novosti a v osobě (fakticky čestného) předsedy Karla Schwarzenberga i solidnosti – a je to!
Věci veřejné pak nestaví na ničem jiném než na populistické kritice korupce a zneužívání moci, k níž stačí postava nováckého ex-investigativce Radka Johna. Ten českou politiku glosuje stylem někdy sklouzávajícím až na úroveň Zuzany Bubílkové, ovšem obalí-li se dvěma třemi atraktivně vyhlížejícími mladými dámami, na sedm procent to zatím bohatě stačí. Zvláště když už se skoro nikdo neptá, kde braly „vévéčka" několik let peníze na magazín tištěný ve velkém nákladu na křídovém papíře. Škoda, neboť odhalení těchto vazeb by o Věcech veřejných vypovědělo zhruba to, že zatímco ODS je za osmnáct, oni jsou bez dvou za dvacet. Mají však jednu neoddiskutovatelnou komparativní výhodu spočívající v jejich neokoukanosti. Deziluzi z TOPu a VV si česká společnost pravděpodobně nechává až na příští volební období.
Podrobnější vysvětlení výše popsaných jevů je spíše prací pro psychoanalytika. Politolog musí připojit minimálně dvě varování. Zaprvé, všechny hypotetické součty případné „pravicové" či „protiparoubkovské" většiny, které z některých průzkumů média kutilsky vytvářela, stojí na vodě. Jednak proto, že TOP i VV jsou typickými představiteli bídy současné české politiky: jde o marketinkové produkty, které někdo v pozadí platí, aby si pak, po jejich vstupu do vlády, vybral „vývar". Jde o subjekty na jedno použití, žádné ideje za jejich vznikem nestojí. Proto do vlády vstoupí takřka s kýmkoliv. I s Jiřím Paroubkem, byť by takový obrat musely nějak zdůvodnit. (Ale ono už se nějaké zdůvodnění najde, zvláště v době hospodářské krize či soptění islandských vulkánů.)
Druhé varování se týká působení volebního systému. Pokud má nějaká strana celostátně rovnoměrně rozprostřenou podporu v intervalu pět až osm procent, současný volební systém ji patrně „zařízne" podobně jako zelené v roce 2006. Výsledné složení parlamentu je proto nyní prakticky neodhadnutelné a nikdo neví, co kombinace deziluze, falešného očekávaní, marketinkových triků a působení volebního systému nakonec přinese.
Jedna z mála jistot spočívá v tom, že vliv všemožných podnikatelských „kmotrů" patrně ještě vzroste.
Převzato z Revue Politika
