Domnívám se, že globální šachista Brzeziňski ustrnul ve svých přístupech ke geopolitice v období studené války. V té době byla světová šachovnice velice přehledná a pravidla hry byly značně jednodušší. Byly jasně vykolíkovány mantinely obou klíčových hráčů v evropském prostoru, politika – tahy a reakce obou klíčových hráčů byly předem předvídatelné, dohodnutá pravidla byla povětšinou respektována. Silová přetahovaná probíhala především mimo euroatlantický prostor. Pokud probíhala v euroatlantickém prostoru, pak především v rovině propagandy a manifestace zastrašovacích prostředků. Celé tzv. bipolární období vzájemného odstrašování a jaderné parity bylo charakterizováno relativní stabilitou prostředí a předvídatelnosti reakcí konkurenta.
Dobu po rozpadu SSSR bych osobně definoval jako prostředí dynamické nestability. Bipolární svět vzájemného mocenského vyvažování v politice se proměnil ve svět globální dominance a diktátu jediné supervelmoci. Politici USA si zvykli bez konzultací a širšího politického konsensu dělat ve světě z pozice největší vojenské síly a ekonomické dominance cokoliv si zamanou. Hned poté, co se za Jelcinovy éry (v Srbsku) ujistili, že vnitřně decimované Rusko nebude a momentálně ani nemá prostředky zůstat v geopolitických hrátkách rovnocenným oponentem, přikročili k násilné expanzi v citlivé geostrategické oblasti planetárních zdrojů strategických surovin a upevnění svého postavení v těsné blízkosti největších globálních konkurentů, a to jak ekonomických (Číny a Evropy), tak vojenských (Ruska a probouzející se Číny). Jak se později ukázalo, tato jejich politika se začasté setkala pouze s vlažnou podporou západoevropských spojenců a téměř zbožštělou podporou nových středo a východoevropských vazalů. Přesto všechno většinou silové přístupy neměly za následek dosažení stanovených cílů. Všechno toto se začalo odehrávat na pozadí začínající periodicky se opakující globální systémové krize kapitalismu, která je završením dlouhodobého ekonomického cyklu, ze které doposud globální systém nedokázal nalézt jiné východisko nežli restart formou celosvětové destrukce živé síly a světové ekonomiky.
Souběžně s neúspěchy silových přístupů americké armády a potížemi americké ekonomiky, která se opět stala zdrojem hluboké globální ekonomické krize, vyvstala nutnost přehodnotit přístupy upadající mocnosti v otázkách zahraniční politiky. Doposud se tak nestalo a nic nenaznačuje, že by se tak mělo v budoucnosti stát.
Položme si nyní otázku: Které faktory primárně ovlivňují americkou a celou světovou mezinárodní politiku? Podle mého mínění jsou to tyto:
Objektivní:
1/ Světová politika je ve vleku globální krize kapitalistického světosystému, kterou žádný západní stát, dominantní USA nevyjímaje, nedokáže podle představ politiků a svých národohospodářů ovlivňovat, resp. nenásilně a bezbolestně eliminovat. Vývoj se stal zcela nevyzpytatelný.
2/ Nepřítelem států se stává globalizace, která patří k základní genetické výbavě kapitalismu plynoucí z potřeby neustálé koncentrace a akumulace kapitálu a bohatství u stále užší skupiny všemocných, neboli globální kapitál, který je kosmopolitní, nadstátní – nemá vlast, má pouze zájmy. Jeho klíčovou motivací je v zájmu uchování své existence v konkurenčním boji posílit své postavení na světovém trhu a hromadit stále větší zisk. Na národní zájmy nehledí, nenese žádnou odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí v národních ekonomikách, naopak spoluodpovědnosti se vyhýbá a v ekonomikách národních států hledá pouze výhody a vynucuje si (daňová, zákonná, pobídková…) privilegia. Narostl do takové míry, že je pro národní státy, nevyjímaje dominantní velmoc a dosavadního hegemona praktikujícího imperiálně-expanzivní zahraniční politiku prakticky neregulovatelný (vymyká se státům z rukou), naopak sám určuje a vnucuje pravidla globální politiky, které destabilizují celý světosystém i národní státy – likvidují jejich svrchovanost a suverenitu.
Subjektivní:
Od základu špatně koncipovaná vnitřní i zahraniční politika dominantní velmoci – včetně ekonomické politiky = přijímání zákonů upravujících ekonomické podmínky a pod.. Tato se stala namísto korekčního činitele katalyzátorem urychlujícím krizi jak samotných USA, tak globální krizi kapitalistického světosystému. Jde kupř. o rozhodnutí umožnit volný vývoz kapitálu do komunistické Číny, rušení celních a daňových bariér, umožnění existence daňových rájů, daňové zákony šité na míru a zvýhodňující velká kapitálová uskupení, zrušení Glass-Steagallova zákona umožňujícího krocení a regulaci finančního kapitálu, rozhodnutí o oklesťování státu a veřejných služeb ve prospěch privátní sféry a samozřejmě expanzivní násilná zahraniční politika.
Výsledkem všech těchto špatných politických rozhodnutí je nejenom to, že USA v dlouhodobém horizontu ztrácejí své dominantní ekonomické postavení, dolar jako světové platidlo setrvale upadá a stává se vytunelovaným, nad státy vládnou držitelé dluhopisů a státy západní hemisféry jsou nesplatitelně předluženy, včetně hegemona samotného, který se stal v tomto ohledu premiantem, ale v samotném zárodku je zpochybněn mýtus o USA jako nositeli demokracie a svobody – viz důsledky masové destrukce populace i ekonomik ve vytipovaných zemích, které nešlapou "v brázdě", kam byla demokracie a svoboda násilně vyvezena, včetně politických režimů, které jsou tam postupně parlamentně zaváděny. Tyto jsou začasté mnohem hrůznější nežli ty předchozí, nehledě na prostředí permanentního násilí a občanské války. Globální kapitál kromě válečného byznysu získal za cenu zbídačení osvobozených zemí příležitost rekonstruovat zničenou ekonomickou infrastrukturu, zadlužit osvobozované země a přístup k jejich zdrojům. Krom selektivního přístupu k diktaturám – podpora Saúdské Arábie, přivírání očí nad násilím v Bahrajnu až po likvidaci Kaddáfího, po němž byl v prostředí občanské války nastolen šariát, byl zcela zpochybněn i mýtus o humanitě západního společenství. Trvalá svoboda v Afghánistánu se proměnila v trvalou okupaci, osvobozování civilistů v Libyi ve válečnou podporu jejich vraždění, v Číně z důvodů podpory zájmů globálního kapitálu ustoupily zcela do pozadí politické důvody, jako je absence parlamentního systému a diktatura KS Číny… Ke zpochybnění humanismu přispělo přijímání antihumánních zákonů – Patriot Act a navazující zákony, antisociální zákony omezující chudým občanům přístup k nejrůznějším sociálním a veřejným službám…
V současné době je evidentní, že celý kapitalistický světosystém je v permanentní krizi. USA si již udržují postavení hegemona nikoliv z pozice nejhumánnějšího a nejdemokratičtějšího západního státu a rostoucí dominantní ekonomické síly (ekonomická podstata byla a je globálním kapitálem tunelována, stát je předlužen etc.) ale pouze z titulu největší vojenské síly přítomnosti. Zdánlivá prosperita USA je sanována na rostoucí nesplatitelný dluh za cenu ožebračování periferie a další destabilizace. Z dlouhodobého hlediska je takový stav neudržitelný.
