O kamenování, ženách a revolucích

Červenec 29, 2011

http://img.aktualne.centrum.cz/274/94/2749405-blog-sadi-shanaah.jpg Sadi Shanaah má arabského otce, v mládí žil v Jordánsku, mluví arabsky a Arábii zná na rozdíl od našich novinářů i jinak než přefiltrovanou přes CNN. „Vlnu demonstrací začala generace, která má přístup k necenzurovaným informacím a režimní propaganda je směšná,“ říká.

Pojďme si v tom nejdřív udělat pořádek. Co jsou to vlastně arabské země?

Hodně obecně se dá říct, že arabské země jsou ty, kde se používá arabština. Mezi jednotlivými státy, třeba Marokem, Egyptem a Sýrií a Saúdskou Arábií jsou ale velké rozdíly. Spisovná arabština se sice oficiálně používá všude, ale v praxi se mluví hovorovými variantami. Egypťan bude Alžířanovi rozumět tak na třicet procent.

Vzpomínáte si, v čem jste si v Jordánsku připadal nejvíc odlišný?

Já tam žil jako malý kluk, ale jelikož mě maminka vychovávala po česku, tak se občas stalo, že moje okolí nechápalo, co dělám. Například Arabové nerozumí, proč by člověk chtěl být o samotě a třeba si číst. Oni jsou hrozně společenští, a když se člověk zavře do pokoje, tak se strachují, že ho nějak urazili a on se na ně zlobí. Samotné čtení pro zábavu je pro ně dost nepochopitelné. Člověk s knihou pro ně znamená, že studuje.

Arabská literatura je ale přece věhlasná a určitě ji netvoří jen učebnice…

Egyptští spisovatelé jsou držiteli Nobelovy ceny za literaturu a arabská kultura je na četbě založená, vždyť i první přikázání Koránu zní: „Čti.“ To, že lidi málo čtou, je důkaz úpadku vzdělanosti, stejně jako fakt, že do arabštiny se překládá velmi málo knih, knihy samotné se často prodávají na ulicích, zatížené kameny a s otrhanými obálkami. Do jisté míry je to ale nahrazeno ústním předáváním. Arabské vzdělávání je hodně založeno na memorování a recitaci. Spíš než knihami se tam informace přenášejí tím, že se lidi sejdou a povídají si.

V prvorepublikových filmech prodával pan Kristián zájezdy do Egypta a Káhiru líčil jako ráj na zemi, kde voní káva a zní zpěv muezzinů. Dnes ale Egypt máme zažitý jako pláže v uzavřených resortech. Kdy ten Kristiánův ráj zmizel?

Kouzlo Orientu tam pořád je, ale člověk ho musí hledat mimo turistické resorty. Je ale fakt, že tomu moc neprospívá politika arabských států, které se snaží soustřeďovat turisty na jednom místě. Odůvodňují to bezpečností a hrozbou teroristických útoků, což je ale relativně nová věc – začala někdy v devadesátých letech. Pravý důvod je, že žádný autoritářský režim nemá rád, když se mu po zemi potulují nekontrolovaní turisté a roznášejí ideologickou kontaminaci. A také že turistická střediska vlastní ti samí lidé, co ta nařízení tvoří a profitují z toho.

Takže propojování byznysu a politiky tam frčí stejně jako u nás?

Úřednický systém tam funguje ještě na tradici z doby otomanů, kdy úředník vládl přidělenému okrsku a svým způsobem ho vlastnil. Dodnes má státní služba obrovskou prestiž a každá rodina se snaží dostat děti na úřednické pozice. Úřednický aparát je tím pádem ale hrozně přebujelý a místa jsou špatně placená. Takže si úředníci hledají způsoby, jak si přivydělat jinak a zneužívání pravomocí, klientelismus a korupce jsou tam bohužel hodně časté.

Jak vnímají Arabové nás? Existují tam také stereotypy vůči Evropanům?

Určitě. Evropa je pro ně společnost založená na individualismu, sexu a alkoholu.

Vždyť to je pravda, ne?

Ne do té míry, kterou můžete vysledovat z televizních kanálů arabské televize, které vysílají západní hudbu. Na nich opravdu neběží nic jiného než videoklipy s polonahýma holkama a v takovém množství, které jsem nikde v Evropě nezaznamenal. Naštěstí se ty stereotypy díky moderním komunikačním kanálům pomalu daří narušovat. Mí kamarádi z Egypta normálně koukají na Přátele a přes Facebook si píšou se známými v Evropě nebo Americe. Už jen kvůli tomu přijdou do konfrontace s oficiálně šířeným názorem a můžou o něm diskutovat. Což se na veřejnosti dlouho nesmělo.

Jsou výsledkem toho třeba vlny demonstrací, které v současnosti probíhají?

Ty jsou hlavně důsledkem změn v demografii obyvatelstva. V zemích, kde probíhají demonstrace, tvoří skoro šedesát procent populace lidi pod třicet let, kteří mají přístup k necenzurovaným informacím a například zjistili, že státy, na které pohlíželi svrchu, jako je Čína, jsou ve skutečnosti mnohem dál než oni. Tím pádem jim režimní propaganda připadá úplně směšná, a navíc na ně neplatí perzekuční páky, na které se státní aparát dlouho spoléhal. Takže se konečně nahlas požaduje, aby se začaly řešit dlouho neřešené problémy a změnil se systém, který nemá v 21. století co dělat.

Často se ozývají skeptici, kteří se bojí, aby diktátory nenahradili náboženští extremisté jako v Íránu.

Události v Íránu se odehrály v roce 1979 a úplně za jiných okolností. Írán není arabská země a náboženští vůdci jsou centralizovaní s jasnou hierarchií. V arabském světě nejsou náboženští představitelé politicky angažovaní a už vůbec nemají jednoho vůdce, jakým je v Íránu ajatolláh. Často se poukazuje na Muslimské bratrstvo, které se v Egyptě přetransformovalo v politickou stranu. Jeho preference se ale pohybují jenom kolem dvaceti procent a nemají ambice ani snahu nastolit náboženskou vládu jako šíité v Íránu.

Kdo revoluce vlastně nastartoval?

Těch skupin bylo několik. Prvotní podnět vyšel ze skupin, které chtěly nastolit evropský model demokracie se vším všudy. Dalším, kteří se na to nabalili, šlo jen o změnu určitých pravidel omezujících jejich práva a svobody. Třeba mít možnost se odvolat u soudu, nebát se perzekucí, nebo dokonce mučení, nebo se dovolat práva, aniž by člověk musel mít konexe. Tenhle odpor mladých lidí proti státním autoritám se kryje s vymezováním proti autoritám například v rodinách.

Jak vlastně funguje rodina?

Rodina je v arabském světě základní jednotka, na rozdíl od Západu, kde je to jednotlivec. Rodina se o své členy vždycky postará, ale na druhé straně trochu omezuje vaši svobodu. Jak jsem říkal, hlavně mladí se proti ní začínají vymezovat, například tím, že se novomanželé nenastěhují k rodičům, ale bydlí samostatně nebo aspoň v odděleném bytě. Jinak ale to základní zůstává. Je třeba stále nemyslitelné, že by rodiče dožívali v domovech důchodců. Nebo že by se spolu sourozenci nebavili. Díky tomu je v arabských zemích daleko méně domácího násilí než na Západě. Jakmile by manžel ženě zkřivil vlas, její rodina by rázně zakročila.

To je docela v rozporu s obrazem arabské ženy, který máme v povědomí.

Já vím. Nedávno jsem se bavil s jedním taxikářem, který byl přesvědčen, že každý Arab má desítky manželek.

A nemá?

Může mít maximálně čtyři. Mnohoženství je ale přežitek, který možná uvidíte u bohatých Arabů v Zálivu. Já osobně neznám nikoho, kdo by měl víc než jednu. Ono je to také dané tím, že se muž musí starat a věnovat se všem naprosto stejně. Když koupí dárek jedné, musí dát stejný i ostatním a podobně. Ani ten dojem, že Arab je pánem domácnosti, není úplně pravdivý. Na veřejnosti se sice Arabka drží zpátky, ale doma se vůbec nerozpakuje a dokáže seřvat celou domácnost.

Kde se tedy berou ty děsivé zprávy o kamenování za nevěru a podobně?

Tyhle brutální tresty jsou v rámci arabského světa extrémní a praktikují se jen v těch nejkonzervativnějších zemích, jako je Saúdská Arábie. A i tam je kamenování ojedinělé. Oproti tomu ve velkých městech v Egyptě či Libanonu je postavení muže a ženy hodně podobné Evropě. Ono je to hrozně složité téma, protože se liší nejen stát od státu, ale na vesnici a ve městech, rodina od rodiny. Obecně by se dalo říct, že ženský a mužský svět fungují víc odděleně. Muž má svou roli, žena také a navzájem si do nich nezasahují. V Evropě to fungovalo ještě před pár desítkami let dost podobně.

Takže ženská úloha spočívá v…

Tradiční role ženy je péče o domácnost a rodinu a výchova dětí. Muž má za úkol rodinu hmotně zaopatřit. Poslední dobou se to ale rychle mění, protože jeden plat přestává rodinám stačit.

Není tedy pravda, že Korán zařazuje ženu na nějakou nižší úroveň než muže?

Zapomíná se, že Korán je kniha ze 7. století. Na tu dobu, kdy bylo u beduínských kmenů běžné zabíjet novorozené dcery a žena byla v podstatě majetkem muže, byl naopak v otázkách ženských práv hodně pokrokový. Říká se v něm, že žena a muž mají fungovat dohromady v harmonii, vymezuje ženám povinnosti, ale i práva. Postupem doby se v interpretacích začalo na práva zapomínat a zůstaly jen povinnosti. Dodnes záleží na tom, kterým výkladem se která společnost řídí.

Existuje i výklad, který zdůrazňuje ženská práva?

Snaží se o to islámské feministky, které pomocí interpretací pasáží Koránu bojují za práva žen. Kromě nich existují sekulární arabské feministky, které odmítají hledat argumenty o právech žen v náboženských textech. Spousta věcí nevychází z náboženství, ale z tradic a kultury dané země. V Egyptě se potýkají s problémem ženské obřízky, a to jak u muslimské, tak křesťanské komunity. O ženské obřízce není v Koránu ani slovo. Stejně tak tam není nic o kamenování nevěrníků. Kamenování, stejně jako zahalování žen, prosáklo do arabské společnosti z předislámské doby, kdy byly tyto věci běžné i v židovské nebo křesťanské společnosti.

Když už bouráme stereotypy, zkusme jít dál. Co Arabové a islám?

Určitě neplatí, že se každý striktně řídí Koránem. Jednak ne všichni Arabové jsou muslimové a hodně těch, kteří jsou, se k němu staví asi jako Evropané ke křesťanství. Sice se Korán vyučuje na školách, ale jak už jsem říkal, arabské školství je založeno na memorování. Takže se člověk něco naučí odříkat nazpaměť, dostane z toho známku a zase to zapomene. Pro dospělé představuje náboženství vazbu k tradicím, ale lidi nestudují Korán, aby se dozvěděli, jak mají žít. Umí odříkat pár veršů, a tím to končí. Asi jako my, když odrecitujeme Otčenáš.

To ale asi neplatí všude.

V ultrakonzervativních zemích, jako je Saúdská Arábie, kde mají vykladači Koránu velký politický vliv, je to samozřejmě jiné, ale pro arabský svět je takový režim výjimka. Ona vůbec spousta věcí, které si s islámem stereotypně spojujeme, do něj vůbec nepatří. Třeba zahalování žen. To pochází prý původně z Persie, kde se zahalovaly ženy z aristokratických rodin a dávaly tím najevo, že jsou příliš vznešené pro pohled obyčejných lidí. Ovšem dnes je šátek na hlavě vnímán jako znak muslimky, a ve Francii je dokonce zakázáno je ve školách a na úřadech nosit. Šátky jsou hrozně komplikovaná záležitost. Já jsem se snažil zjistit, jestli jsou ženy do jejich nošení nuceny, a překvapilo mě, že je často velmi vehementně brání. Začaly mi vypočítávat, že jim to sluší, že to je tradice, že se nemusí líčit nebo si mýt vlasy, když nestíhají, a tak dále. Prostě drtivá většina ho nenosí kvůli tomu, že by je k tomu někdo nutil. Starší generace, jako třeba moje tety, ho občas nosí, občas ne, někteří Arabové jsou vyloženě proti nim, pletou se do toho tradice, móda, vymezování se proti rodičům a kdovíco ještě. Zažil jsem, že některé mladé Egypťanky začaly nosit burku, která zahaluje celé tělo kromě očí, vyloženě natruc svým matkám. Ty v 60. letech nosily na veřejnosti sukně a šátky na hlavě nikdo neměl. Dnes je ze šátků v Egyptě móda, ladí se barvami s kabelkami a botami, a když si mladá Egypťanka nevezme do školy šátek, tak si ji budou kamarádky dobírat.

Jak se vůbec žije Arabům v Česku?

Já znám hodně komunitu, která v Česku žije už dlouho. Kromě toho, že Češi jsou pro ně trochu studení a rezervovaní, a kromě občasných problémů se skinheady si na nic nestěžují. Je ale fakt, že mezi námi narůstá islamofobie, podepisujeme petice proti mešitám a bojíme se, že se z Evropy stane muslimský stát. Přitom většina z nás nemá s tím, proti čemu protestujeme, vůbec žádnou zkušenost a ten strach je nepodložený. I když radikální muslimové na tom podíl mají také.

Myslíte si, že se Západ a Východ oddalují?

Já nevěřím, že existují rozdílné civilizace. Střet civilizací je teze, kterou rozšířil ve své knize Samuel Huntington a která byla od té doby mnohokrát vyvrácena jako nepodložená. Přesto ho dodnes spousta lidí papouškuje, protože je to jednoduchý, a tím pádem atraktivní názor. Když se ale podíváme kus zpátky, zjistíme, že před osmi sty lety bylo čtrnáct evropských zemí muslimských. Arabské vlivy maji na naší křesťanskou kulturu stejně silnou vazbu jako například židovské a naopak.

Takže jste optimista?

Hodně důležité je, aby se podařilo proces dotáhnout do konce v Egyptě. Ten vždy fungoval jako takový maják. Jestli z něj za dvacet let bude svobodná země se silnou intelektuální třídou, tak bude pro ostatní Araby velkým pozitivním vzorem. Já osobně doufám, že právě teď probíhá zlomový moment. Pro arabský svět je důležité, že přestal své chyby svalovat na někoho zvenčí a začal proces sebereflexe. A z pohledu Evropana je dobře, že vidíme Araby jako mladé lidi, co volají stejná hesla jako my sami před dvaadvaceti lety.

Převzato z blogu autora na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky