Září 17, 2011
Pár dní jsem zanedbávala Egypt, a tam se mezitím odehrála fůra věcí. Po nedávném ataku davu na prostory izraelské ambasády v Káhiře se demonstranti rozhlédli kolem a zjistili: a) takřka všechny politické strany je odsoudily, b) ostrý nesouhlas vyjádřily i aktivistické skupiny z Tahríru, c) většina médií, d) islamisté v čele s Muslimským bratrstvem a za e) ze všeho nejvíc společenskou diskusi ovládla potřeba nastolení alespoň nějakého řádu a pořádku.
Vládnoucí generálové mezitím vyhlásili výjimečný stav přesně v té podobě, v jaké platil po více než třicet Mubarakových let, a k tomu zavedli restrikce na média a obnovili i Mubarakův zákon o „svobodě pracovat“, což je krycí název pro zákaz stávek, a to v době, kdy se odborová hnutí aktivizují ve snaze dosáhnout alespoň nějakých sociálních triumfů revoluce. (Masové akce už uskutečňují nebo chystají studenti, lékaři, pošťáci, učitelé a další). Nad tím vším se vznáší nejistota ohledně přechodové fáze k demokracii – objevují se zprávy, podle nichž snad junta bude část parlamentu jmenovat sama; stále není jasné datum prezidentských voleb; nevyřešená je otázka vojenských tribunálů odsuzujících civilisty. Zkrátka, na egyptských blozích se objevuje termín „mubarakismus bez Mubaraka“.
V pátek se proto v rámci série „milionových“ protestů konal „protest ohlušujícího ticha“ proti výjimečnému stavu, nicméně se zdá, že stále více Egypťanů se vrací k dřívější, mubarakovské volbě mezi „stabilitou“ a „chaosem“, což je ovšem stejně hloupé, jako když u nás mnozí alternativu k současnému neoliberálnímu řádění vidí jedině v návratu kamsi před rok 1989 (a najdou se i tací, kteří tím rovnou straší).
Zdá se, že se Egypt po sedmi měsících od „revoluce“ dostal do stavu, který může vyhovovat Spojeným státům, pro něž je jakákoli demokratizace v regionu – navzdory plamenným řečem – velmi riskantní, lepší je proto situace, kdy je občanská společnost v defenzívě a nikým nezvolení (a nikomu se nezodpovídající) generálové přehlížejí veškeré požadavky, které jsou na ně vznášeny.
A mezitím vším v Egyptě pokračuje mánie strhávání vlajek, ta zatím poslední byla americká a zmizela z budovy Americké univerzity v Káhiře, jejíž studenti, zaměstnanci i část profesorského sboru už celý týden stávkuje proti americkému vedení školy. Příslušné video:
A zatímco egyptská revoluce na tom není nejlíp (byť se nedalo čekat, že vše půjde jen a jen hladce, samo od sebe a ke světlým zítřkům), je tu taky třeba Libye, kde začínají vybublávat problémy s matikou. Povstalci i celé NATO svou válku stavěli na tisících lidí, které Kaddáfího oddíly zmasakrovaly – třeba prozatímní povstalecká „vláda“ mluvila o 50 tisíc lidech zabitých Kaddáfím, do čehož se přitom nepočítali lidé, které zabili sami povstalci či NATO, nebo Afričané, které pod povstaleckýma rukama mizí po tisících. Jak se ale boje chylí ke konci (jistě, v Syrtě nebo Bání Valídu se válčí dál), začínají Libyjci „sčítat těla“ a nějak se nemohou dopočítat. Márnice totiž hlásí nikoli tisíce, ale stovky těl, přičemž Červený kříž mluví o asi tisícovce nezvěstných, byť prý jich může být až tři tisíce. Zkrátka, jak trefně konstatuje New York Times, v Libyi je víc mučedníků, než těl. Povstalci proto upínají své naděje k „masovým hrobům“ rozesetým po celé zemi, ale většinu z nich už Červený kříž zmapoval a zanesl do svých tabulek – těl v masových hrobech jsou prý desítky, přinejlepším stovky.
Byly tedy všechny ty poplašné zprávy o genocidě vylhané? Jistě, Kaddáfí nebyl žádný svatoušek a i stovky mrtvých jsou tragédií, ale… co se stane, až se spočítají oběti povstalců a NATO? Nebo se pro jistotu – jako třeba v Afghánistánu — počítat nebudou?
Ať tak, či tak, jsou to povstalci „naši“, a tak Valné shromáždění OSN drtivou většinou bleskově uznalo jejich „vládu“ a zajistilo jí křeslo v OSN. Proti hlasovalo celkem 17 převážně latinskoamerických zemí a většina Afriky se zdržela a argumentovala, že uznání mělo přijít až poté, co povstalci vytvoří skutečnou vládu, ale… Afriku beztak nikdo neposlouchá. Při rozporech v povstaleckých řadách se vnucuje otázka, koho že si to vlastně OSN k sobě přivolila. Nicméně, na druhou stranu se právě kvůli rychlosti uznání libyjských rebelů mohou Spojené státy cítit ještě hloupěji, až budou příští pátek podle očekávání vetovat palestinskou svrchovanost.
Mám ale dojem, že spíš projevuju svoji hloupost, když si myslím, že by se nějaký politik mohl někdy kvůli svému činu cítit hloupě, ale to neva. Když už jsem už u USA, tak pár poznámek: nositel Nobelovy ceny za mír nařídil dramatické zintenzivnění bombardování na jihu Jemenu. Vedle prezidentových náletů chce své vlastní nálety bezpilotními letouny tamtéž zintenzivnit i CIA, přičemž Obamův poradce John Brennan brání legálnost válčení svého šéfa v Jemenu tím, že nálety nikdy nebudou „omezeny jen na bojiště jako je tomu v Afghánistánu“ a navíc si USA „vyhrazují právo jednostranné akce, které jiné vlády nejsou schopné nebo k nim nejsou svolné“. (BTW, americké bezpilotníky aktuálně zabily devět civilistů i v Somálsku).
Obama to nemá ale lehké ani na domácím hřišti. Republikánské skupiny se blížící se hlasování o Palestině rozhodly dovést na ostří nože a v uplynulých dnech se po New Yorku objevily billboardy, na nichž se Obama usmívá, třese si rukou s Mahmúdem Abbásem a slogan k tomu konstatuje, že prezident „Není proizraelský“. Demokratickou stranu to vylekalo, protože peníze proizraelské lobby Obama ke znovuzvolení potřebuje, a tak ve snaze prokázat, že prezident naopak proizraelský je, stranický národní výbor čerstvě utvořil program oslovení Židů. Cílem je rozesílat židovským nebo proizraelským skupinám dopisy a e-maily s důkazy o Obamově lásce k Izraeli. Nuž, tak v USA vypadá svět vysoké politiky, sorry, financí… nebo přece jen politiky?
No nic, tradičně nevýrazný a šedý palestinský prezident Mahmúd Abbás se mezitím pochlapil a v Ramalláhu slavnostně oznámil, že bez ohledu na tlaky z USA, Izraele a dalších (tím myslím třeba jistě nikoli bezvýznamný tlačík pana Nečase), že bude příští pátek bez jakýchkoli kompromisů žádat plnohodnotné členství Palestiny v OSN. Znamená to, že se Obamovi a Kongresu nepodařilo Palestince zastrašit, právě naopak, že vycítili bezpředmětnost Obamovy blízkovýchodní politiky, sílící sebevědomí arabských a muslimských zemí, o postojích zbytku světa nemluvě. Zkrátka, příští pátek bude fakt zajímavý.
A zajímavý je i článek Anthonyho Shadida k Bahrajnu, který se podle něj stal úhelným kamenem arabské kontrarevoluce, nicméně brutální potlačení tamního prodemokratického hnutí se z hlediska budoucnosti může jevit stejně nebezpečné, jako vzplanutí občanské války v Sýrii nebo propuknutí naprostého chaosu v Jemenu. „Situace připomíná sud s prachem,“ říká Alí Salmán, šéf největší opoziční strany Al Vífaq. „Pokud nemůžeme v naší zemi nastolit demokracii, pak naše země míří k násilí. Upadne do něj během roku nebo dvou? Nevím, ale bez pochyb se tak stane.“ V zemi s pouhým půl milionem obyvatel policie a armáda zabily nejméně 34 demonstrantů, přes 1400 lidí bylo zatčeno, bezmála čtyři tisíce jich byly za sympatie s demonstranty propuštěno z práce a nejméně čtyři lidé byli umučeni při výsleších. Vláda nechala zdemolovat 43 šíitských mešit s argumentem, že za nepokoji byl Írán, aniž by pro to ale předložila jakýkoli důkaz. Výjimečný stav byl sice oficiálně zrušen v červnu, represe ale pokračují. „Můžeme s tebou jednat dvěma způsoby, jako s člověkem, nebo jako se zvířetem,“ popsal jeden z mučených první slova mužů v civilních šatech, kteří ho zatýkali. „Vše dohromady, represe a varovné příznaky radikalizace, mohou nabízet obrázek arabského jara: násilí plodí násilí,“ konstatuje Shadid. (A možná se dá tahle věta vztáhnout i na popis situace v Egyptě)
A násilí je dál v plném proudu v Sýrii, kde armáda – podle aktivistů – zabila v Dara´á a Homsu 47 lidí. Syrská státní televize mezitím odvysílala „doznání“ plukovníka Husajna Harmúše, který byl dosud nejvýše postaveným přeběhlíkem z řad armády. Na obrazovce se nyní dušoval, že Bašár Asad nikdy nenařídil střelbu do demonstrantů a všichni ti mrtví jsou obětmi protivládních „ozbrojených gangů“. Na tom všem je přitom nejzajímavější, jak se plukovník vůbec v syrské televizi mohl „doznat“, když podle předchozích zpráv uprchl do Turecka. Tamní ministerstvo zahraničí ovšem jakýkoli podíl na jeho „návratu“ do vězení v Damašku popírá, naopak, premiér Erdogan tvrdí, že režim v Damašku padne.
Mezitím prý ale syrské Muslimské bratrstvo a další tamní islamisté zaujali taktiku svých libyjských kolegů a v rámci boje proti režimu se drží v pozadí, aby na povrch vyplynula liberálnější a proto pro Západ přijatelná tvář povstání. A zase po vzoru Libye se ke slovu přihlásí ve chvíli, kdy už bude převzetí moci na dosah – a Západ se zase začne drbat na hlavě.
A na závěr dnes alkoholický příběh saúdského prince Salmána bin Fajsala bin Muhammada bin Abdala Azíze (snad jsem to moc nezkomolila) v Bejrútu. Minulou sobotu pil první ligu v jednom z bejrútských barů a své auto nechal zaparkované na zákazu stání. Když mu chtěl policista dát za stěrač lístek s pokutou, opilý princ se vypotácel z baru a začal mu sprostě nadávat a vyhrožovat, že si „to tady celé může klidně koupit“. To se zase znelíbilo partě místních mládenců, kteří z prince vzápětí málem vymlátili duši. Na místo dorazili agenti libanonského ministerstva vnitra a – zatkli onoho policistu. Princ byl hospitalizován a nebohý dopravák se mu musel na příkaz shora oficiálně omluvit. Včera pak byli zatčeni i ti, kdo prince zmlátili, načež se poslanecká frakce někdejšího premiéra Harírího sešla a rozhodně odsoudila „stále častější násilí proti arabským občanům“… Jupí!
Převzato z Literárek
