Paroubek se porazil sám

Česká republika určitě nezažila paradoxnější volby. Vítězní sociální demokraté de facto dopadli jak sedláci u Chlumce, zatímco ODS s nejhorším volebním výsledkem ve svých dějinách začíná sestavovat vládu. A to se stranami, jež by se jako jediné daly označit za vítěze voleb, tedy s TOP 09 a Věcmi veřejnými.

Posledně jmenované uskupení, Johnova a Bártova „vévéčka", přitom představuje paradox paradoxů. Voliči, znechucení prorůstáním politiky a byznysu, dali hlasy naprosto nečitelnému marketingovému produktu, který si pro lepší ovlivňování politiky (neboli kvůli lepšímu přístupu ke státním zakázkám) vytvořil byznys sám. K úspěchu stačil živý dinosaurus novácké publicistiky Radek John, kreslený dinosaurus na plakátech, několik blondýnek a iluze přímé demokracie na internetu. Jestli má tohle být příslib lepších časů, tak jsme nenávratně ztraceni.


Pokud nakonec středopravicová vláda vznikne, může se zejména ODS snadno stát, že propadne naprosto falešnému pocitu úspěchu a uspokojení. Ale za to, co předváděla, si zasloužila skončit v opozici, kde patrně neskončí jen kvůli tomu, že si do opozice zasloužili spadnout skoro úplně všichni a celá volební mela nakonec „vygenerovala" výsledek, který spíše shodou okolností vznik středopravicové vlády umožňuje.


Rozhodně není pravda, že pravice porazila Jiřího Paroubka. Nikoliv, Jiřího Paroubka porazili hlavně tři lidé: za prvé Jiří Paroubek sám, za druhé Miroslav Šlouf a za třetí Vít Bárta (tedy to nejhorší z prostředí ODS). Nejprve k prvnímu viníkovi. Přes veškerý odpor k jeho osobě měl potenciál zhoufovat zhruba třetinu elektorátu. Nakonec ale zhoufoval jen pětinu. Proč? Poněvadž jeho kampaň vyzněla do ztracena, neměla „druhý hrb", o jehož nezbytnosti se lze dočíst v každé příručce volebního marketingu. Jiří Paroubek nemobilizoval, nebyl moc vidět, a když ano, tak spíše nudil. Možná až teď pochopil, že takzvaná Kubiceho zpráva, kterou obviňoval z volební porážky v roce 2006, mu tenkrát paradoxně pomohla. Právě díky Kubiceho zprávě totiž celá kampaň vygradovala – bez ní by Jiří Paroubek možná získal o procento, dvě méně a skončil by rovnou v opozici, neboť pánové z tehdy plánované trojkoalice by si umyli ruce i bez něho.


Podruhé pravice přispěla k Paroubkově volebnímu úspěchu v roce 2008, kdy mohli „oranžoví rytíři" vytáhnout do boje proti poplatkům ve zdravotnictví. Že ony poplatky rozhodně nestály za vyklizení třinácti ze čtrnácti krajů, ví dnes už asi každý. Od té doby již ale česká pravice Jiřímu Paroubkovi pomocnou ruku nepodala. Ten se jí za to odměnil svržením Topolánkovy vlády, svojí patrně největší a rozhodující politickou chybou. Zbavil se tak nepřítele, a když ho chtěl v letošní kampani resuscitovat, zlomil bratrovražedný boj v ODS Mirku Topolánkovi vaz dříve, než by si ho zlomil on sám v prohraných volbách.


Na Petra Nečase dokázal Jiří Paroubek vytáhnout jen sekretářku, a když Nečas kontroval narážkou na tlumočnici, jiskření ustalo a rozprostřela se nuda. Tu se snažil Jiří Paroubek vyplnit předpověďmi svého nadcházejícího drtivého vítězství, čímž patrně uklimbal několik procent svých potenciálních voličů. Uklidnil je tak dokonale, že nepřišli volit anebo volili někoho zábavnějšího.


Prognostikem byl tedy Jiří Paroubek stejně špatným jako svého času Miloš Zeman, když před prvními svobodnými volbami v roce 1990 předpovídal komunistům nějakých mizerných šest procent. Za ty by byl důchodce z Vysočiny letos rád, ale upřímně řečeno, nic moc nepředvedl, a proto si je nezasloužil. Nechal se víceméně jen nafotit na plakáty, dopřál si pár nostalgických jízd v luxusnější verzi starého Zemáku a volební spot SPOZ, kdy volební leadeři strany sedí v jakési potemnělé místnosti u stolu s Velkým Milošem, za nímž bublá akvárko, invencí zrovna nevynikal. A Velký Miloš, mistr bonmotů, ve spotu jen něco mumlal o demokracii – z jeho dikce šlo přitom usuzovat, že si před natáčením notně přihnul. Po oznámení volebních výsledků starý jezevec přesto zářil. Bodejť by ne, pomsta byla sladká, Paroubek utržil smrtelný úder. Stačily k tomu miliony Miroslava Šloufa vyhozené za billboardy a oživené vzpomínky na Zemanova nejlepší léta. V kontextu bídy české politiky z toho bylo skoro pět procent.


Další důležitá procenta vybagroval buldozeru Paroubkovi před nosem Bobobus. Jana Bobošíková je nesporně první dámou českého populismu. I s dosti omezenými prostředky dokázala vydolovat skoro 200 000 hlasů neboli 3,67 %.


Sečteme-li zisky Zemana a Bobošíkové a přičteme-li k nim čtvrtinu hlasů odevzdaných pro VV (dle exit poll agentury SC&C pro Českou televizi volilo 22 % voličů VV v roce 2006 ČSSD), dostaneme zhruba 560 000 hlasů. Sociální demokracie letos, ve srovnání s rokem 2006, ztratila přes 570 000 hlasů. Zdánlivě nepochopitelná záhada náhlého Paroubkova konce je myslím vysvětlena.


A když tyto ztracené hlasy připočteme k letošním 22 % pro ČSSD, vyhoupneme se skoro ke 33 %, tedy zhruba k výsledku sociální demokracie z roku 2006. Spolu s komunistickými 11,3 % by měli Paroubek s Filipem v součtu cca 45 % hlasů, z čehož by už strýček d’Hondt vykouzlil přes 101 křesel ve sněmovně. Tedy výsledek, který se očekával a který věštily všechny průzkumy dlouho před volbami.


Pravici by pak nezachránil ani Karel Schwarzenberg. Co se stane, až knížecí kouzlo jednoho dne vyprchá? Stát se může ledacos, ovšem spoléhání na štěstí, náhodu a improvizaci pouze vydláždí, slovy Mirka Topolánka, „road to hell".

 

Převzato z Revue Politika

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments