Pláč (babiček) za Brežněva

Před 30. lety, 10. listopadu 1982, zemřel ve spánku Leonid Iljič Brežněv. Politik, kterého není potřeba představovat. Přestože se nezasloužil o okupaci Maďarské lidové republiky v roce 1956, v níž má prsty tehdejší velvyslanec SSSR v Budapešti, pozdější předseda KGB Jurij Andropov, připustil okupaci Československa v roce 1968 a nechal se týmž Andropovem vtáhnout do afghánského konfliktu dvou tamních komunisticko-kmenových frakcí, Chalk a Parčam. Obě křídla Sověty pozvala jako "ozbrojené arbitry", a obě křídla toto pozvání zlikvidovalo. Do Československa Brežněv vyslal vojska rovněž na pozvání. Nejprve 99 kováků, a později zrádců typu Biľaka a Šalgoviče. Brežněv se stal nejnenáviděnějším ruským politikem v Československu, a jím i zůstal. Pohled Rusů dnes je ovšem jiný.


"Brovy čornyje gustyje, reči dlynnyje pustyje, v magazině masa nět- a takoj že nam děd". Tak viděla ruská společnost generálního tajemníka ÚV KSSS v 70. letech. Dnes ho tak nehodnotí. Dlužno podotknout, že  možná právem. Když Brežněv v roce 1964 sesadil před Američany šaškujícího vesničana Chruščova (kozáček tlustého a plešatého generálního tajemníka před americkým J. F. Kennedym byl, tedy alespoň za Atlantikem, dlouho hitem),  stál před úkolem, orientovat zemi nejen na stalinskou výstavbu těžkého průmyslu, nebo na Chruščovovy experimenty se zemědělstvím (které venkovu přinesly jen "sčítání slepic" na záhumencích a likvidaci ovocných stromů kvůli zdanění), ale především na lehký, spotřební průmysl, vyrábějící zboží pro vnitřní trh. S pomocí technokratů Kosyginova typu se mu to k roku 1976 podařilo, a Kosygin dokonce na začátku 70. let připravil reformu, která měla znamenat vyšší samostatnost výrobních závodů, tak trochu "jugoslávského typu". Tuhá centralizace měla padnout (čti Kosyginův projev na XXIV. sjezdu KSSS v roce 1970).


Brežněv se v roce 1953-6 účastnil normalizace vztahů SSSR s "krvavým jugoslávským psem Titem"  (dobová rétorika) a tak, kromě KGB, byl jedním z mála sovětských politiků, kteří přímo v Jugoslávii viděli fungování "dělnických rad" výrobních závodů. S Titem, ač je to méně známé, Brežněv jednal ještě jako řadový člen politbyra ÚV. Konec "pražského jara", o který se zasloužili Suslov, Andropov a spol. spolu s arabsko-izraelským konfliktem, který "vystřelil" ceny ropy, znamenal konec reformním pokusům Kosygina. Ťumenská ropa začala být prodávána na Západ z popudu konzervativců, a je prodávána dodnes.


Export surovin tvořil za Brežněva 10% příjmů SSSR, zatímco dnes tvoří více než 50% příjmů RF. Přesto je vhodné připomenout, jak se běžným Rusům žilo. Těžce, ale s jistotami a veselostí v srdci. SSSR ročně předal svým občanům 65 milionů m2 bytů státních a družstevních. Státní byly zdarma, družstevní za 8.000 rublů. Dnes se postaví v RF 45 milionů m2 obytné plochy, přičemž cena m2 bytu v Moskvě dosahuje v průměru 2.000 USD (na ruble krát 35). Platy byly následující: umývačka nádobí, doručovatelka apod. měla 80 rublů měsíčně, lékař 120 rublů, stavbyvedoucí 350 rublů, primabalerina 750 rublů, ministr základ 850 rublů, s příplatky až 1.700 rublů měsíčně. Generální tajemník v polovině 70.let bral 78.000 rublů ročně.


Velkou zásluhou Brežněva a jeho administrativy bylo, že kolchozníci začali dostávat plat 40-70 rublů měsíčně, byli zdravotně pojištěni a začali jim být vypláceny důchody (přirozeně, další peníze byly podle úrody a výkonnosti jejich vlastních hospodářství). Každý minigorodok musel mít školky, školy, zdravotnické zařízení, spotrovní zařízení, kulturní dům, univermag (obchod zbožím nejen smíšeným) a kino.


Stavěla se nová města (Bratsk, Usť- Ilimsk, Železnogorsk), byla postavena bajkalsko-amurská železniční magistrála, vodní elektrárenská kaskáda na řece Angaře, tři jaderné elektrárny, více než 100 tisíc kilometrů produktovodů (dnes páteř Gazpromu) a další díla. Letenka Moskva-Simferopol stála 20 rublů, jídlo v závodní jídelně 80 kopějek, kilo rajčat 5 kopějek, kilo brambor 10 kopějek, okurka 3 kopějky za kilo. Maso hovězí 2 ruble kilo, a na trhu 10 (tam bylo  ovšem vždy).


Rusové se naučili létat, protože většina podniků měla své zotavovny u Černého moře na poukaz. Od Krymu po Batumi nebylo místa, kde by se Rus nerekreoval, poukazy byly zdarma u závodních odborových rad, jenom turnusy nebyly po 14 dnech jako v ČSSR, ale po 24… Energie stála 4 kopějky za kilowatt, nájem 20 rublů včetně oprav. S platem 50 rublů bylo možno vyjít, matky dostávaly 30 rublů měsíčně na každé dítě, ať už manžel byl nebo alimenty byly či nebyly.


Problémem bylo zásobování. Rus měl doma tolik ledniček, kolik stihl obsloužit a sehnat, a jejich plnění znamenalo vystát řadu front. Zase si ovšem nemusel půjčovat na novoroční oslavy (půjčky tohoto typu jsou  dnes bankovním hitem RF). Zdravotnictví a školství bylo přirozeně zdarma.


Přes řadu problémů, byla práce, nebyla nezaměstnanost, peníze za minimální úsilí dostal člověk vždy a žil. O polovinu hůře, než  průměrný Američan těch dob, ale s jistotami, které  jeho americký současník nikdy neměl. Ruští historikové začínají přepisovat to, co se o "periodu zastoja", stagnace, muselo psát za Gorbačova a Jelcina.


Brežněv zemřel 5 dní předtím, než stihl moc ve státě předat Vladimíru Ščerbickému. A Ščerbický, později odsunutý Andropovem a jeho sverdlovskou loutkou Gorbačovem, jakkoli nikdy nevykročil z Brežněvova stínu, měl být následníkem v úřadu. V 90. letech spáchal bilanční sebevraždu. Brežněv byl pro Rusy i občany SSSR skálou. Pro nás byl ledovcem, na němž ztroskotal Titanic nadějí našich otců o lepším příštím socialismu s lidskou tváří vezdejší. Dokud neseznáme, že naše naděje pohřbilo ruské torpédo odjinud. I  to je totiž  nakonec možné, protože všechno bývává jinak. 


(Pozn. k cenám: 1 rubl byl oficiálně směňován za 10 Kčs)


Foto: Hospodářská mapa SSSR z roku 1976

Přejít do diskuze k článku