Dalším z oblíbených diskusních témat je paušální odsuzování plánovitého hospodaření státu. Otázkou, která se zde otevírá hodnou zodpovězení, je: V čem tkví silné a slabé stránky plánovitého hospodaření ve srovnání s tržní živelností (tedy s neviditelnou rukou trhu)?
To, že plánovité hospodaření funguje na bázi soukromého podniku, o tom nemůže být sporu. Podniky plánují – přizpůsobují se průzkumům trhu, odhadují vývoj poptávky, řídí se marketingovou strategií. Plánují obvykle v krátkodobém i střednědobém (někdy dokonce přesahujícím volební období vlády) horizontu. Proč by to nemohlo fungovat na úrovni státu, když je jasné, že ekonomické vize států – zejména v oblastech, jako jsou energetická a dopravní infrastruktura, budování kvalitní vzdělávácí, zdravotnické infrastruktury, potravinové soběstačnosti, projekty v oblasti životního prostředí … vyžadují dlouhodobou koncepci a realizaci? Mají se snad státy v těchto oblastech taky řídit pouze krátkodobými tržními plány a odhady podléhajícími momentální poptávce ve výhledu jednoho roku, maximálně jednoho volebního období? V čem tedy spočívají hlavní výhody a nevýhody obou přístupů?
1/ Tržní hospodářství je velice inovativní a flexibilní, konkurence nutí zvyšovat kvalitu, snižovat cenu, hledat nová řešení, která umožní "dobýt trh".
2/ Současně ovšem působí přelévání kapitálu, know how, práce, nerovnoměrný vývoj světového hospodářství a tržní nerovnováhy, cyklické výkyvy ekonomiky, plýtvavost z nadvýroby, krachy těch co špatně odhadli vývoj, možnosti expanze, zvolili špatnou strategii s širšími dopady na nezaměstnanost, kriminalitu, tlaky na sociální funkce státu a pod.
3/ Plánovité hospodařství naopak potlačuje konkurenci, čímž z principu omezuje pozitiva konkurence v oblasti inovací, zpomaluje ve srovnání s tvrdým tržním konkurenčním prostředím růst produktivity práce a současně omezuje plýtvání z nadvýroby, omezuje takové jevy, jako jsou nezaměstnanost, katastrofické cyklické skoky ekonomických cyklů a pod.
4/ Plánovité hospodaření má tendenci víc uzavírat národní ekonomiku mezinárodní dělbě práce (je poměrně obtížné ve smíšeném systému zajistit rovnocenné a oboustranně prospěšné nadnárodní plánování a dělbu práce nadstátních celků při zajišťování společných zájmů), při správné organizaci dokáže lépe zajišťovat stabilní ekonomický vývoj, vyvážený rozpočet, má sklony potlačovat v ekonomice takové jevy, jako jsou spekulace, lichva, virtuální ekonomika. V tržní "svobodné" ekonomice jsou tyto jevy zcela běžné.
Ač neekonom, spatřuji v obou přístupech určitá pozitiva, ale i negativa. Je na ekonomech zvážit, jestli je výhodné, aby fungoval ekonomický odezdikezdizmus, anebo spíše smíšený systém. Myslím, že bylo velkou chybou politického vedení ČSR, posléze ČR, že již v posametových začátcích nebyly přesně vymezeny jasné právní mantinely a určení, kde je výhodnější státní vlastnictví s dlouhodobým plánováním s ohledem na perspektivy ekonomiky, strategii státu při zabezpečování jeho základních funkcí a služeb a kde nechat spíš volnost konkurence. Jako jisté negativum parlamentní demokracie se podle mého subjektivního hodnocení dlouhodobě projevuje nemožnost dlouhodobé vize v řádu několika volebních období (desetiletí) vzhledem k politickým antagonismům střídajících se politických koncepcí a zištným cílům jednotlivých politických stran a uskupení. Když promítnu výše uvedené do mezinárodné ekonomické praxe, mohu zkonstatovat, že čínský příklad ukazuje, že smíšené hospodářství s jasnou plánovací strategií a dlouhodobou vizí, přesným vymezením strategických priorit, potlačováním prvků virtuální ekonomiky má nad jednostranně pojatým tržním (privátním systémem s privátním "státem") konkurenčně navrch. Tam se ukazuje rub i líc obou přístupů. Podle mého mínění – pokud ČR bude pokračovat v destrukci státu a v ekonomickém odezdikezdismu podřízenému výlučně tržním silám, odsuzuje příští generace k otroctví a bídě.
