Mlžení a matení je někdy politickou praxí ohledně reformy zdravotnictví. Má volič šanci přinutit své politiky prosazovat pragmatická řešení a nepodřizovat reformu zdravotnictví dogmatům a politickému skórování? Tady nabízím pár poznámek na úvod. Příští článek bude ke konkrétním otázkám českého a amerického zdravotnictví.
1) Jak posuzovat fungování zdravotnického systému?
Jsou 3 základní kritéria, podle kterých můžeme posuzovat fungování zdravotnického systému:
• Dostupnost péče pro všechny na základě individuálních potřeb
• Kvalita – nejúčinnější a nejmodernější péče, která je celosvětově k dispozici
• Udržitelnost nákladů z pohledu veřejných financí a národního hospodářství.
Pro žádnou zemi už není finančně udržitelné prosadit celosvětově nejmodernější a nejdražší péči pro každého na základě jeho potřeb. Tedy nelze splnit všechna 3 kritéria na maximum.
Které z těchto 3 kritérií upřednostnit je důležitá otázka pro veřejnou diskuzi. Toto je otázka, která má ideologický rozměr a ke které by se politické strany měly vyjádřit a o které by měly diskutovat s voliči.
Politické strany by měly vyjasnit, které z těchto kritérií pokládají za nejdůležitější a které za nejméně důležité. Strany by měly vysvětlit svoje stanovisko k otázce, do jaké míry je zdraví člověka odpovědností společnosti nebo soukromou záležitostí každého jedince. Toto jsou klíčové informace pro voliče.
2) Co by měl občan očekávat od zdravotnického systému?
Z pohledu občanů má zdravotnický systém 3 obecné cíle:
• Dosažení co nejlepšího zdravotního stavu
• Ochrana před finančním rizikem souvisejícím se špatným zdravím a s náklady na léčení
• Spokojenost
Občan chce mít záruku, že dostane co nejúčinnější péči, když ji potřebuje, že bude spokojen se zdravotní péčí, a že ho zdravotní péče příliš finančně nezatíží.
Koneckonců občanovi může být a většinou také je úplně jedno, co je ve střevech zdravotnického systému. Kolik je tam jakých pojišťoven, jaké jsou finanční toky mezi státním rozpočtem, pojišťovnami a poskytovateli péče, atd.
Neexistuje „jediný správný“ způsob, jak zdravotní systém nastavit aby tyto 3 cíle plnil co nejlépe. Způsobů existuje mnoho a nelze říci, že jeden je celkově vždy a za každých podmínek lepší než druhý. Záleží na vypracování a nastavení mnoha detailů, které rozhodnou, jestli zdravotní systém funguje optimálně. Bez podrobného rozpracování všech tzv. detailů není možné porovnat, který návrh reforem je lepší než druhý. A podrobné rozpracování vyžaduje hlavně odborné vědomosti a poučení z vlastních i mezinárodních zkušeností, ne ideologii.
Když to zjednoduším, zdravotnickou reformu je možno přirovnat k šatům. Je celkem jedno, jestli jsou šaty modré, zelené nebo oranžové. Mnohem více zaleží na jejich designu a ušití, na zpracování každého švu, na kvalitě podšívky, na tom, jestli vám dobře padnou.
3) Když je řeč o poplatcích
Když se hovoří o příplatcích na rozdíl mezi standardní a nadstandardní zdravotní péči, klíčovou otázkou je vymezení, co je standardní a co ne. Vzhledem k tomu, že si žádná země už nemůže dovolit zajistit tu nejmodernější a nejdražší péči pro každého podle jeho potřeb, příplatky za nadstandardní péči jsou celkem přirozeným způsobem, jak omezit poptávku. Pokud neexistují příplatky dochází k omezení poptávky například dlouhou čekací dobou.
Poměr ceny a účinnosti by měl být jedním z hlavních hledisek pro určení, co je nadstandardní péče. Je důležité, aby systém neomezoval poptávku po levné účinné péči. Aby dokonce zainteresoval občany na péči o své zdraví, včetně účinné preventivní péče nebo účinné včasné léčbě chronických onemocnění. Pravidelné zdravotní prohlídky (pokud možno levně zprostředkované, jako například prostřednictvím škol pro děti) a včasná léčba (například při vysokém krevním tlaku nebo diabetu).
Dalším důležitým hlediskem je ale hledisko etické. Jak by například ve vymezení standardní péče mělo zohlednit věk. Měly by mít přednost potřeby a i komplikované případy dětí? Měli by mít přednost staří lidé trpící chronickými onemocněními? Měli by být nějak znevýhodněni ti, kteří se svůj špatný zdravotní stav zavinili sami, například kouřením a obezitou?
Tyto otázky jsou samozřejmě pro člověka nepříjemné. Ale pokud jim nebudeme čelit, bude náš zdravotnický systém selhávat – tak nějak pod povrchem. Tisíce občanů se třeba nedočkají celkem levné účinné péče a ztratí mnoho let zdravého života, protože v systému budou chybět peníze, které se vynaloží na velmi nákladnou péči pro několik jedinců na získání třeba jen pár měsíců života navíc.
Volební období je vhodnou dobou k tomu, otevřít diskuzi na takovéto ožehavé a ale nutné otázky.
4) Jaké funkce má ve zdravotnickém systému stát?
Stát má k dispozici 5 hlavních pák, kterými fungování zdravotnického systému nastavuje:
• Páku finanční – způsob, jakým se financuje zdravotnictví: nakolik jdou zdroje prostřednictvím všeobecných daní přes veřejné rozpočty, nakolik prostřednictvím povinného zdravotního pojištění a nakolik ve formě komerčního připojištění a příplatků.
• Páku odměňování – způsob nebo spíš mechanismus, kterým se stanovuje odměna poskytovatelů péče: jak je určen plat, jaký podíl na celkové odměně plat tvoří, jaký je podíl odměny v podobě plateb za úkony, nebo na základě nějakým způsobem definovaného a měřeného výkonu. Tato páka je nesmírně důležitá protože přímo ovlivňuje zainteresovanost a chování poskytovatelů péče. Výzkum potvrzuje, že způsob odměňování má na poskytovatele péče větší vliv než jejich příslušnost k soukromému, neziskovému nebo veřejnému sektoru.
• Páku administrativně organizační – systém poskytovatelů péče, typ jejich vlastnictví a řízení, rozdělení odpovědností, atd.
• Páku regulační – standardy a regulace, fungování dohledu, vymáhání transparentnosti a zodpovědnosti, ochrana práv pacientů,…
• A páku osvětovou – která zahrnuje cílené působení na lékaře, zdravotnický personál a manažery ve zdravotnickém systému prostřednictvím například systému celoživotního vzdělávání, a působení na občany ohledně péče o zdraví, zdravé životosprávy a způsobu využívání zdravotnického systému
Nastavení pák musí odpovídat celkovým podmínkám systému. Například není vhodné mít systém pojišťoven a poskytovatelů péče kteří usilují o zisk a navzájem si konkurují o občany – v situaci, kdy stát není schopen zajistit naprostou transparentnost; srozumitelné informace o objemu, kvalitě a cenách služeb; účinný dohled; vymáhání zodpovědnosti a ochranu práv občanů.
A nastavení pák má také vliv na to, podle kterých kritérií bude zdravotnický systém fungovat lépe a podle kterých hůře – dostupnost pro všechny?, nejlepší kvalita? anebo udržitelné náklady?
Například systémy s jediným plátcem přes kterého se zdravotnický systém financuje (ať už přímo z rozpočtu nebo z povinného zdravotního pojištění) bývají méně nákladné než systémy s mnoha zdravotními pojišťovnami.
Systémy, které umožňují komerční připojištění, povzbudí nabídku nejmodernější kvalitní péče a umožňují získat takovou péči občanům s příslušnou pojistkou. Systémy, ve kterých se neplatí poplatky a ze zákona se vymáhá odpovědnost zdravotnického personálu za poskytování léčby každému podle jeho potřeby, zase mají dobré výsledky v dostupnosti standardní péče pro každého (mohou však být nákladné kvůli zbytečně vysoké poptávce a nejspíš nenabízejí nejmodernější péči v maximálním možném rozsahu).
Součástí politického boje by měly být otázky o celkové úloze státu ve zdravotnictví. Řešení odborných otázek ohledně konkrétního „nastavení pák“ v útrobách zdravotnického systému by se však neměla podřizovat dogmatům a politickému boji.
Převzato z blogu autorky na www.aktualne.centrum.cz
